Jak z malé vesnice na východě Německa vytváří nacionalistický intelektuál svou vizi budoucnosti evropského hnutí.

James Angelos nytimes.com

Götz Kubitschek, dle vlastních slov „pravicový intelektuál“, žije ve středověkém statku ve východoněmecké vesnici Schnellroda. Z této izolované starobylé bašty vyvíjí sedmačtyřicetiletý Kubitschek značný vliv na krajně pravicové myslitele, aktivisty i politiky v celém Německu, kteří k němu do Schnellrody pravidelně zajíždějí na audience. Ze statku jsou řízeny časopis a nakladatelství Antaios, které Kubitschek provozuje se svou ženou, spisovatelkou Ellen Kositzovou, a také pravicový think-tank, neškodně pojmenovaný Institut pro státní politiku (Institut für Staatspolitik). Manželé zde mají i malou ekologickou farmu, kde chovají králíky a kozy. Kubitschek se považuje za konzervativce a bojuje za zachování německé „etnokulturní identity“, již podle něj ohrožují přistěhovalectví i odcizující působení modernity. Sám se řadí k německé „nové pravici“, která se od té „staré“, tedy národních socialistů, snaží maximálně distancovat. Němečtí politologové zase nazývají směr myšlení, k němuž se Kubitschek hlásí, buď jako ideologický „přechod“ mezi konzervatismem a pravicovým extremismem, případně prostě jako extremismus, nepříliš odlišný od staré pravice. Kubitschek však předkládá své názory s odzbrojujícím, teutonským idealiismem odkazujícím na Německo dlouho před Hitlerovým vzestupem. Německý časopis Der Spiegel o něm kdysi psal jako o „temném rytíři“.

Poprvé jsem se do Kubitschekovy pevnosti vypravil v dubnu. Schnellroda se nachází v odlehlé oblasti bývalé Německé demokratické republiky (NDR) a dostat se tam znamenalo mj. podniknout cestu vlakem hlubokým údolím, v němž řeku lemují vesnice poseté středověkými hrady, gotickými kostely i šedivými komunistickými paneláky a bytovkami. Jak se trať propracovávala dál a dál údolím, působila města stále opuštěnějším dojmem.

Samotná Schnellroda je úhledná vesnička s asi 200 obyvateli. Ihned jsem našel Kubitschekův domov na hlavní ulici nedaleko luteránského kostela. Na středověké panské sídlo jde o dům poměrně skromný. Toto žlutě natřené třípodlažní stavení založili už kolem roku 1000 a podle místních zvěstí sloužil dům jako ubytování pro pocestné rytíře a hodnostáře monarchie. Na předním dvoře se na dřevěném sloupu třepotá neobvyklá vlajka – červeně a černě pruhovaná, se zlatým dubovým listím uprostřed. Toto býval prapor Urburschenschaftu, vlasteneckého bratrstva založeného počátkem 19. století s cílem sjednotit německy mluvící knížectví a státečky do jednoho státu. Působilo to, jako by vlajka označovala povstaleckou základnu, a když jsem vstupoval na pozemek, měl jsem pocit, že se vydávám do okupovaného území. Zmíněná vlajka měla, jak jsem později pochopil, ilustrovat Kubitschekův pohled na svět: Jeho národní hrdost je hluboce zakořeněna v německé identitě, nikoli však v moderní německé republice.

Kubitschek zrovna pořádal akci nazvanou Café Schnellroda, veřejnou sešlost pro lidi, kteří se chtějí něco dozvědět o jeho myšlenkách a publikacích. Prošel jsem otevřenými dveřmi a vydal se vzhůru po dřevěných schodech vedoucích do trámového podkroví. Několik desítek hostů zde sedělo u stolů, popíjelo kávu a přikusovalo k ní domácí dort. Účastníci působili převážně jako knihomolové; několik mladších se pyšnilo plnovousy a na nosech mělo brýle se zvýrazněnými horními obroučkami, populární poznávací znak mezinárodní inteligence. Kubitschek byl rozeznatelný hned na první pohled: vysoký černě oděný muž s pečlivě zastřiženou kozí bradkou a s vojensky vzpřímeným držením těla. (Dříve sloužil v armádní průzkumné jednotce.) Pozdravil mě formálním podáním ruky a přikývnutím mi naznačil, abych se k němu připojil u stolu v rohu, kde si nalil malou sklenici piva a začal mi popisovat filozofické základy své ideologie.

Lidská bytost, zamýšlí se, když si nejprve usrkl malý doušek, je „velice složitý druh“. Není v naší přirozenosti lnout k nějaké striktní politické ideologii, jako komunismus nebo nacismus, tvrdil; lidé by spíš měli být vychováváni k tomu, k čemu přirozeně inklinují. „Je nám nepochybně dáno něco, čeho člověk může dosáhnout, něco, čím můžeme být. V tomto směru by měl být veden. A nikdy bychom ho od toho neměli odpuzovat“. Je to temný rytíř nebo učitel ze školy Montessori?, ptám se sám sebe, ale Kubitschek už se stihnul přesunout k tématu němectví. „Idea nějakého čistého a ryzího Němce je naprosto absurdní“, prohlásil s tím, že populace migrují a pohlcují různé vlivy. I přistěhovalec podle něj se může také Němcem, ale jen pokud bude „ochoten dát této zemi vše a připraven se s ní identifikovat“.

Prosím Kubitscheka, aby mi definoval „němectví“. Očividně na toto téma mluví rád. Jen málokterý národ je prý zaměstnán otázkou toho, kým vlastně je, do takové míry jako Němci: Německo je jak katolické, tak i luteránské, jak pruské, tak i bavorské; Němci jsou citlivý a kultivovaný národ, který dal světu básníky jako Goethe a Schiller, ale také lid s historickou bojovnou tradicí, z níž vzešly třeba Waffen-SS. „Němectví je jako zlomová linie“ řekl. „Otázka bez odpovědi“.

Napadá mě že, toto může jen stěží být vize německé velikostí, na které byste mohli vystavět pravicové nacionalistické hnutí. Chvíli jsem si tak jen těžko vybavoval onu polohu Kubitscheka, který s téměř apokalyptickým zápalem varoval před hrozícím zánikem německého lidu (Volk) a který na antiimigračním shromáždění tvrdil, že Němci jsou „nahrazováni a vyměňováni“ migrací; muže, podle něhož vede „patologický“ způsob, jakým se Německo vypořádává se zločiny své nacistické minulosti, ke zničující národní sebenenávisti. Kubitschek šíří tyto myšlenky nejen prostřednictvím knih a seminářů, ale také prostřednictvím vazeb na některé z nejradikálnějších politiků v Alternativě pro Německo (AfD), krajně pravicové straně, která v zářijových volbách získala téměř 13% hlasů, a stala se tak nejúspěšnější nacionalistickým uskupením v německém parlamentu od 2. světové války. Alternativa pro Německo se od svého založení v roce 2013 postupně radikalizuje a stále více se stylizuje do role obránce lidu a německé identity. Klíčovou postavou této transformace, podle mnohých je právě ze zákulisí za nitky tahající Kubitschek.

Jak tak Kubitschek u stolu usrkává pivo, zní vlastně docela uměřeně. Zrovna když se ho chci zeptat na jeho kontakty v AfD, přiběhne k němu dívenka v bílých šatičkách, dcerka hostů, která si hraje venku s mladšími Kubitschekovými dětmi (má jich sedm). „Pane Kubitscheku!“, říká mu, „Jeden králík nám utekl a teď pobíhá po zahradě“.

„Cože?“, sehrává pro ni Kubitschek malé dramatické představení: „Honem ho utíkejte chytit a vraťte ho zpátky do kotce!“

„Tak jo“, vyráží dítě a odbíhá hledat ztracené zvíře.

O pár minut později se Kubitschek od mladé ženy dozvídá o dalším problému. Nedávno narozené kůzle je prý „strašně neklidné“. Kubitschek, který často kritizuje odtrženost moderního člověka od produkce své potravy, se obratem omlouvá a odbíhá pryč. Když se po chvíli vrací, vysvětluje, že kůzlata někdy mívají problémy s trávením mateřského mléka. Promnul prý mladému zvířeti břicho, to odlehčilo svému trávicímu systému – a na statku je zase dobře.

Kubitschek oficiálně členem AfD není – i s jeho ženou jim bylo v roce 2015 tehdejším umírněným vedením členství pro údajný přílišný radikalismus odmítnuto – a stranickou politiku nepovažuje za své pole působnosti. (Jeho paní se mezitím členkou strany stala.) Dává přednost šíření svých myšlenek v oblasti, již nazývá metapolitickou sférou, tedy působení na kulturu, která je podle něj dnes ovládána levicovým myšlením. Kubitschek v zájmu své novopravicové věci neváhá provokovat, ale velice umně se mu také daří odívat svou iliberální ideologii do nevinného hávu, když ji často formuluje bezmála liberálně znějícím jazykem, díky čemuž se mu daří pohybovat v rámci ještě přípustného diskurzu – ale současně také posouvat jeho hranice. Například proti myšlence, že by nikdo neměl být nucen držet se rigidní ideologie, se jen stěží dá něco namítat. Podle Kubitscheka a dalších intelektuálů nové pravice však do panteonu těchto ideologií náleží i liberalismus, multikulturalismus, rovnostářství a feminismus, což jsou (Kubitschekovými slovy) „sociální experimenty“, které politická elita shora vnucuje zdráhajícímu se lidu.

Jeho postoje navíc oslovují stále širší publikum. Navzdory unikátnímu kulturnímu tabu, dědictví historické paměti nacismu, se Německo přidalo na dlouhý seznam evropských zemí – Rakousko, Francie, Řecko, Maďarsko, Itálie nebo Slovensko – kde se krajně pravicovým a často otevřeně rasistickým politickým stranám daří dosahovat poměrně výrazných volebních zisků. Tato obroda etnonacionalismu je do značné míry paradoxem: evropští nacionalisté, kteří by kdysi proti sobě navzájem klidně pochodovali do války, dnes budují jakousi novopravicovou duhovou koalici, v níž si suverénní státy odhodlaně zachovávají své etnické a kulturní identity ve službě jakéhosi většího „západního“ ideálu. Tento „etnopluralismus“, jak zní termín nové pravice, nevychází ze západních liberálních idejí rovnosti nebo přednosti práv jednotlivce, ale z odporu k ostatním kulturám, typicky nebělošským, jež podle nich hrozí prostřednictvím imigrace pohltit nejen Evropu, ale celý západní svět. O hrozbě Západu se také někdy mluví jako o vnitřním úpadku a rozkladu. Prezident Trump při návštěvě Polska prohlásil, že USA a Evropa vedou společný kulturní boj. „Zásadní otázka naší doby zní, zda má Západ v sobě vůli přežít“, nechal se slyšet.

Tato otázka v Německu hluboce rezonuje. V roce 1918 vydal německý filozof Oswald Spengler první díl svého Zániku Západu, v němž píše, že úpadek kultur je stejně pravidelný a předvídatelný jako u kterékoliv jiné organické entity a že západní civilizace se rychle blíží ke konci svého cyklu. Čerstvě prohranou válkou otřesené Německo Spenglerovo dílo nadšeně přijalo jako součást vysvětlení svého pádu. Spengler bývá řazen k amorfně definovanému myšlenkovému proudu tzv. konzervativní revoluce, podle jejíchž představitelů byl západní úpadek vlastně nevyhnutelným následkem materialismu a bezduché demokracie. Vystupovali proti dle jejich mínění národ rozdělující parlamentní demokracii své doby, liberálním hodnotám Francouzské revoluce i v posledku i modernitě samotné. Volali po národní obrodě v podobě nástupu autoritářského vůdce, který by stal nástrojem i činitelem takřka mystického obrození národa – zčásti i jeho mobilizací proti ostatním národům. „…právě tak je národ skutečný jen ve vztahu k jiným národům a tato skutečnost existuje v přirozených a nezrušitelných protikladech, v útoku a obraně, v nepřátelství a válce,“ (Zánik Západu, Academia, str. 581) napsal Spengler.

Německá nová pravice sama sebe pokládá za soudobou reinkarnaci konzervativní revoluce. Kubitschek v našich rozhovorech pravidelně odkazuje na Spenglera a opakovaně se nechal slyšet, že Německo je „unavený“ národ na sklonku svých let. Nová pravice usiluje o převzetí odkazu tohoto historického a intelektuálního hnutí z jistého důvodu: i přes nepopiratelné ideologické průsečíky s národním socialismem byl postoj mnohých konzervativních revolucionářů k Hitlerovi hodně nejednoznačný a mnozí ho coby povýšeneckého proletářského gangstera odmítali. Tento odstup tak poskytuje novopravicovým intelektuálům nejen pevně v německých dějinách ukotvenou nacionalistickou a protiparlamentní tradici, ale také užitečný argumentační bod: Národní socialismus je pouhou úchylkou jejich ideologie, nikoliv jejím nevyhnutelným důsledkem.

Revolučně konzervativní ideje však nelze oddělit od Hitlerova vzestupu. Roku 1923 vydal jeden z nejprominentnějších myslitelů spojovaných s hnutím, Arthur Moeller van den Bruck, další kritiku západního liberalismu, nazvanou Třetí říše. Jak už titul sám naznačuje, měl Moeller van den Bruck jistý vliv i na nacisty (Goebbels dílo označil za „velmi důležité pro vývoj národně socialistického politického myšlení“), přestože autor sám později u hnutí upadl v nepřízeň. Důležitější byl však vliv konzervativně revolučního myšlení na širší masy obyvatelstva. Historik Fritz Stern ve své knize The Politics of Cultural Despair napsal, že jejich kritika modernity přispěla k „ochabnutí demokracie“ a posílila ovzduší „politicky využitelné nespokojenosti“. Jinak řečeno pomohly jejich ideje vydláždit cestu Führerovi, přestože konkrétní osoba, která se titulu chopila, nemusela nakonec být úplně podle jejich představ.

Po 2. světové válce se švýcarský autor Armin Mohler, který se bez úspěchu pokusil vstoupit do řad Waffen-SS, pustil do projektu s cílem oddělit konzervativně revoluční ideologii od nacismu. Mohler, který se sám označoval za fašistu a v mládí hluboce ovlivnil i Kubitschekovo myšlení, se snažil vytvořit pro poválečný svět přijatelnější tradici a bývá proto označován za otce německé nové pravice. Až donedávna zůstával tento myšlenkový proud vytlačen na okraj německého diskurzu, bez větší masové podpory i politického zastoupení. Politické klima v Německu se však proměnilo v roce 2015, kdy kancléřka Merkelová dovolila vstoupit do země přes bavorské hranice skoro milionu uprchlíků a migrantů. Přestože mnozí Němci jejich příchod oslavovali, jiné rozlítil, nabyli totiž dojmu, že jejich obavám z „islamizace“, zločinnosti a rozkladu německé identity nikdo v řadách politického establishmentu nenaslouchá. Pro aktivisty nové pravice se toto rozhořčení může stát požehnáním: takto tvrdá opozice pomůže navodit politickou změnu, o niž usilují.

Kořeny a vlivy působící na německou novou pravici však hledejme i jinde. Mladý spisovatel Nils Wegner, který pro Kubitschekovo nakladatelství překládá anglické tituly do němčiny, s velkým zájmem sleduje i americkou alternativně pravicovou scénu, když například pravidelně poslouchá podcasty Richarda Spencera, přední postavy bělošského etnonacionalismu, který jeden ze svých projevů před svými příznivci zakončil slovy: „Ať žije Trump! Ať žije náš lid! Sláva vítězství!“ Wegner podotýká, že americká idea „rasově definovaného etnostátu“ by „u nás působila dost podivně“, protože Evropané se zdráhají mluvit o otázkách identity rasovou terminologií. Ptám se, zda jde o věc sémantiky nebo obsahu. Jeho odpověď je až překvapivě otevřená: „Jde podle mě hlavně o rozdíl sémantický. Dost výrazně se liší i modus operandi“, dodává. Na rozdíl do aktivistů alternativní pravice v USA, vysvětluje, se evropská Nová pravice snaží vyhýbat veřejným vystoupením a spolupráci s „ortodoxními“ pravicovými skupinami – tj. neonacisty – protože jejich „image“ se neslučuje se snahami působit jako „nové a postmoderní“ vlastenecké hnutí.

Další odlišnost podle Wegnera spočívá i v otázce naléhavosti. Američané podle něj vidí svou zemi na pokraji zhroucení, a proto otevřeně mluví o revoluční akci – např. vytvoření bělošského etnostátu na severozápadě země, na pobřeží Pacifiku. Evropští aktivisté zatím situaci nepovažují za natolik zoufalou, pokračuje, a spokojili by se s výrazným „omezením“ imigrace.

„Ještě jsme nedospěli do revoluční situace. Staré struktury je třeba zachovat“, dodává.

Kubitschek se narodil v Řezně, bohatém městě v tehdy západoněmeckém Bavorsku. Vzpomíná, že společnost jeho dětství byla ještě dost tradiční, kde ženy v domácnosti vychovávaly děti a lidé volili středopravou CDU, tedy dnešní stranu kancléřky Merkelové. On i jeho kamarádi se na střední škole učili latinu a řečtinu a raději než fotbal, považovaný za „buranskou“ zábavu, měli šerm nebo jezdectví. Tento blažený život je podle něj pryč, další oběť levicového vývoje společnosti.

Dnes však o někdejším Západním Německu kdovíjak pochvalně nemluví. Tak zvaní „Wessis“ se podle něj stali indoktrinovanými golemy masového hypermoralistického myšlení. Tamější města považuje kvůli masové imigraci za „ztracená“. Jeho žena Ellen Kositzová, který pravidelně podniká výpady proti tomu, co označuje za „hyperfeminismus“, také pochází ze západu země – z dělnického městečka poblíž Frankfurtu, dnes podle jejích slov skoro úplně převálcovaného cizinci. Spolkové země bývalé NDR, kde našli nový domov, pocítily nápor migrace o něco méně: „Německo tu zatím zůstává Německem“, jak říká Kubitschek.

Kubitschek prozrazuje, že k jeho politickému procitnutí došlo na střední škole, když si skupina jeho spolužáků připravila prezentaci o nacistickém období v jejich spolkové zemi. Kubitschekovi se výsledný počin hnusil, protože podle něj nespravedlivě kladl vinu za nacistické zločiny na bedra celé generace jeho prarodičů. Šéfredaktor školního časopisu Kubitschek kritiku jejich prezentace sepsal veřejně, čímž vyvolal velký poprask a debatu. Mladší učitelé, formovaní kontrakulturou 60. let, se postavili na stranu autorů prezentace. Ti starší, včetně ředitele, který za války obsluhoval protiletecké zbraně, podpořili jeho. Jeden sympaticky nakloněný pedagog mu doporučil dílo historika Ernsta Nolteho, který tehdy vzbudil širší pozornost svou kontroverzní esejí „The Past That Won’t Go Away.” Nolte v ní popisuje nacismus jako reakci na „existenční hrozbu“ představovanou bolševismem, jehož „třídní vraždění“ dle jeho mínění sneslo srovnání s holokaustem a bylo „logickým a faktickým předchůdcem nacistického ‚rasového vraždění‘“. Nolteho revizionismus rozvířil v Německu rozhořčenou debatu, která vešla ve známost jako „polemika historiků“, v níž byl Nolte označen za Hitlerova apologetu, přestože se za něj postavili někteří konzervativní němečtí historici a publicisté. Nolteho dílo Kubitscheka dlouhodobě ovlivnilo.

Po střední škole vstoupil Kubitschek do armády, kde působil ve speciální průzkumné jednotce a i později zůstal rezervistou. Jeho jednotka byla „silně pravicová“, vzpomíná. Navazovala na „nepřerušenou historickou tradici“, která sahala přinejmenším k nacistické speciální jednotce Brandenburg, a na stěnách jejich budov visely symboly jako „svastika a tak podobně“. V ozbrojených silách sloužili i někteří další z Kubitschekova kruhu, s nimiž jsem mluvil – v poválečném pacifistickém Německu je to slovy jednoho z nich pro muže na pravici velké lákadlo, protože demilitarizaci Německa vnímají jako kastraci. V roce 2001 byl Kubitschek z řad rezervistů propuštěn pro své „krajně pravicové aktivity“, toto rozhodnutí bylo však po stížnostech jeho příznivců anulováno.