„Současnou západní společností obchází strašidlo – strašidlo sexu.“
Guillaume Faye, Sexe et Dévoiement, anglicky Sex and Deviance, Arktos Media, 2014
Sex se jako červená nit vine celou naší existencí, přesto se o něm po drtivou většinu trvání západních dějin příliš nediskutovalo, i když podléhal striktní regulaci souborem nepsaných pravidel. V dnešním světě o něm mluvit lze, a to se stejnou nenuceností jako třeba o nové značce kávy nebo populární televizní show. „Nenucenost“ je zde klíčovým výrazem, protože v záplavě časopiseckých článků na toto téma se jen zřídkakdy setkáváme se sebemenší stopou serióznosti. Náš svět je sice sexu plný, přistupujeme k němu však spíš jako k terči parodie – ať už jako zdroje smíchu při vystoupeních stand-up komiků, pobavení nad zmínkou o podivných fetiších jako jsou „furries“, případně pak se zvláštně nezdravým přístupem, jakým svět randění a jednorázových známostí zobrazují filmy.
Právě i kvůli této absenci seriózních úvah o úloze sexu v našich životech je Faye kniha Sexe et Dévoiement tak nepostradatelná. Dílo nabývá na ještě větší přitažlivosti díky Fayeho životní filosofii, již by asi nejlépe vystihovalo označení pohanská. Rozhodně tak v sexuálních otázkách nekáže žádnou viktoriánskou pruderii, ani se z odporu k feminismu nenechává strhnout k opačné krajnosti, misogynii. Proto prosazuje odlišné standardy pro muže a ženy. Na úlohu rodiny a sexu nahlíží z racionální perspektivy a s realismem stran sexuálních tužeb obou pohlaví. Přestože v knize shrnuje dějiny sexu na Západě, nevyužívá tento přehled jako odrazový můstek pro kázání o nutnosti návratu ke zidealizované podobě předmoderní společnosti. Místo toho, podobně jako ve svém starším díle Archeofuturismus, předkládá nanejvýš futuristické a pragmatické návrhy řešení.
„Sex a zvrácenosti“
Západní sexualita podle Fayeho „vykazuje známky hluboké mentální a sociální patologie, která se v podstatě rovná naprostému převrácení těch nejzákladnějších lidských norem“, jež se vydávají za „pokrok“. Sex se tak namísto nedílné součásti života stal jakýmsi spektáklem. Nelze se mu vyhnout v reklamě, televizi, románech, časopisech ani na stříbrném plátně (kde se „soft-core“ pornografické scény staly novým normálem). Faye píše:
„Sexualita samozřejmě tvoří jádro lidské přirozenosti. Dokud je však zdravá, zůstává implicitní, přirozená. Přistupovat k ní s takovou dávkou voyeurismu, objektivizace, agresivní názornosti, neustálého opakovaní a tendencemi k „terapeutizaci“ však je jasnou známkou kolektivní patologie.”
Cituje slavného konzervativního německého sociologa Arnolda Gehlena, podle něhož zprostředkovaná zkušenost – spektákl – u člověka otupuje vlastní vnímání reality i emocí. Proto sexualizace kultury spolu s pornografií ve skutečnosti chuť na sex spíš oslabují. K obdobným závěrům dospěl i Julius Evola, podle něhož zhroucení ženské cudnosti na Západě navodilo stav, kdy se muži dívají nahé ženské tělo „se stejnou estetickou nezaujatostí, jakou cítí při pozorování kočky nebo ryby“ (Jezdit na tygru).
V kontrastu s všudypřítomností sexu v moderním světě napomáhaly starší západní zvyklosti jako předstíraná cudnost, omezený fyzický kontakt a větší role flirtu k nahromadění intenzivnějšího sexuálního náboje. Dnes byl však sex připraven v podstatě o veškeré své tajemství. Kultura sexu má obzvlášť drtivý psychologický účinek na mladé lidi, jenž navíc pokračuje i dále, v průběhu manželského života. Faye píše:
„Sexuální akt musí obsahovat prvky rituálu, na což naše společnost zcela zapomněla. Milování musí být svého druhu obřadem.”
Pokud chceme pro budoucí generace tento rituál zachránit, musí se do naší společnosti skrze snížení míry sexualizace nejprve navrátit mystérium a kouzlo sexu.
„Žalozpěv za rodinu“
Je všeobecně známo, že míra porodnosti mezi Evropany i bílými Američany výrazně dlouhodobě klesá, zatímco rozvodovost dosahuje kdysi nemyslitelně vysoké úrovně. Faye to přičítá „přemrštěnému individualismu, plodu rovnostářství“ a na rozdíl od řady tradici příznivě nakloněných autorů ukazuje coby na zdrojnici tohoto individualismu na křesťanství a ideu „sňatků z lásky“.
Dnes, kdy jsou uzavírána z lásky, manželství významově v podstatě splynula se svazkem založeným na sexualizovaném typu lásky či vášně. Vystavět ale manželství na prchavých pocitech, znamená usnadnit i jeho rozpad jakmile se tento pocit vytratí. S důrazem na vášnivou lásku se pojí také výlučný důraz na současnost. To ovšem vede k odložení tradic coby nepotřebného harampádí a upřednostnění chvilkových žádostí před tím, co je nejlepší pro budoucí generace. Moderní společnost je tak ztělesněním dominance ega ve stavu neustálé vlády stávajícího okamžiku.
A jak zní řešení tohoto katastrofického stavu manželství a rodin? Podle Francouze jím má být vyvážená směsice minulosti s budoucností: „zlatý střed“ mezi emocionálně-sexuální přitažlivostí a střízlivým zhodnocením faktorů jako charakter, kultura, rodina a etnická příslušnost:
„Nejstabilnější páry, na Západě stále vzácnější, jsou ty, které se přidržují vysmívaného, ale výše zmíněného rozumného modelu buržoazního manželství. Ten se v 19. a první půli 20. století vyhříval na výsluní přízně střední třídy, jen aby se během 60. let náhle zhroutil. Buržoazní manželství, instituce založená na úsilí dosáhnout rovnovážné vyváženosti, v sobě snoubilo přiměřenou, ale zato trvalou sexuální přitažlivost, vzájemný společenský i ekonomický zájem na společném životě, úctu k ženě, touhu pokračovat ve vlastní rodové linii, nemalou míru sociokulturní blízkosti, dostatečné pokrytectví k tajení a přehlížení mimomanželských aférek (odtud také význam legalizované prostituce) s cílem nashromáždit dědictví pro potomstvo. Výsledkem pak s postupujícím věkem zpravidla byla také postupně nabytá, naučená něha, mnohem silnější než prchavá vášeň dnešních mladých párů.”
Takovéto svazky vytvářejí stabilní a dlouhodobě pevný emocionální domov pro děti, které se bez opory rodinné jednotky často pokoušejí vyplnit prázdnotu konzumismem.
Faye zmiňuje i moderní problém dětí coby rozmazlených žijících hraček, které tyransky ovládají své rodiče. V dobách před všeobecně dostupnou a rozšířenou antikoncepcí nebývaly děti vždy zrovna chtěné. Dnes ovšem středostavovští rodiče pořízení dítěte plánují podobně pečlivě jako nákup nového auta a dítě „tak nezřídka získává postavení spotřebitelského produktu, hračky z masa a kostí“. Dochází k prohození rolí, když se rodiče snaží zavděčit svému dítěti. Školy i další instituce se dětem někdy až podbízejí tam, kde se dřívější generace dětí naopak snažily získat respekt pro svou rodinu i společenství. Faye říká, že „tato falešná rodičovská láska je ve skutečnosti tím nejhorším egoismem.“
Faye na rozdíl od řady tradicionalistických myslitelů nevymezuje úlohu ženy v duchu úsloví „Kinder, Küche, Kirche“. Jasně uznává, že „představa ‚ženino místo je doma‘ neodpovídá historické realitě“, jelikož ženy ve všech tradičních společnostech (s výjimkou vyšších vrstev) vždy pracovaly. Přesto však jejich moderní masové zapojení do pracovní síly značně umenšilo jejich autoritu nad dětmi i domácností. Ženy sice ukázaly, že dokáží vykonávat mužskou práci mimo domov, muži je však v jejich úloze nahradit neumějí. Výsledkem jsou „dnešní zženštilí muži, kteří spojují zápory obou pohlaví, aniž by je vyvažovali ctnostmi byť jen jednoho z nich“. V důsledku toho se ženy chovají ještě dominantněji a maskulinněji, aby vzniklé vakuum vyplnily. Dalším důsledkem jsou i nespokojená manželství, protože ženy typicky upřednostňují silného muže před zženštilým slabochem. Vinu Faye klade hlavně na bedra mužů:
„Podobné věci ale nejde zařídit nějakým výnosem: pokud jsou muži (a s nimi i společenské hodnoty) změkčilí, můžou si za to sami. Ženy pouze vyplňují muži uvolněný prostor.”
K zastavení trendu nízké porodnosti evropských žen Faye doporučuje zavést rodinný příspěvek pro slibné mladé ženy, které chtějí mít děti – namísto finanční podpory cizinců. Nijak nepopírá ošidnou finanční situaci žen (i mladých sezdaných párů), ani fakt, že rozhodnutí mít děti je ze značné části podmíněné ekonomicky.
Faye si zasluhuje uznání krom jiného i proto, že se mu jako jednomu z nemnoha daří spojit to nejlepší z minulosti s požadavky budoucnosti. Oproti tradicionalistům, kteří za prázdné kolébky viní výhradně ženy, Faye nepopírá, že kvůli snadné dostupnosti rozvodu mají ženy oprávněný strach, že po rozpadu svého manželství (který ani nemusí být jejich chyba) zůstanou samy. Chápe, že myšlenka na to vzdát se kariéry je pro ženy ze střední nebo vyšší střední třídy spíše pohádkou než realizovatelným záměrem, protože podobná volba zhusta končívá finanční katastrofou. (Přestože bojovníci za práva mužů neustále opakují, že ženy mohou i po krátkém manželství obrat muže o všechny jeho peníze, rozvodové soudy nezřídka projevují stejně silné rovnostářství jako zbytek společnosti.) Inteligentnější ženy si uvědomují, že aby v Americe měly nárok na plný rozsah programů sociálního zabezpečení, musejí pracovat. A protože jsou dost chytré na to vyhledat si statistiky rozvodovosti, hrají raději tzv. na jistotu. To je podle mě jednou z příčin vyšší porodnosti u žen z nižších vrstev, které si svou budoucnost neplánují tak obezřetně. Ale i v případě, kdy ženy děti mají, činí nutnost mít zaměstnání jejich životy obtížnějšími, než byly před rozšířením moderních vymožeností jako myčky nádobí. Faye píše:
„Ženy ze středních a nižších tříd musejí pečovat o domov, děti – a k tomu ještě pracovat na plný úvazek. Den tak málokdy končí jinak než naprosto vyčerpané. Jejich muži navíc své rodiny často opouštějí. Jednou z příčin nízké porodnosti Evropanů tak je kombinace nutnosti, aby ženy budovala kariéru, nedocenění úsilí žen coby hospodyň a oslabení síly poutající k sobě páry.”
Faye naději hledá v budoucích technologických výdobytcích. Jednoho dne by tak ženy (alespoň ty z vyšších vrstev s velmi nízkou porodností) mohly mít díky inkubátorům děti i bez nutnosti prodělat těhotenství a porod. Do budoucna také možná bude společnost schopna financovat adekvátní – nebo dokonce vynikající – jesle a školky, tak aby ženám bylo odlehčeno alespoň o část jejich pečovatelského břemene.
Legalizace prostituce a záchrana rodiny
Žádné společnosti v dějinách se nikdy zcela nepovedlo vymýtit prostituci, a to ani s pomocí přísných zákazů. V pohanských společnostech se kolem ní velké cavyky nedělaly, protože sex a manželství zde byly oddělené. V některých kulturách dokonce prostitutky měly i jistou náboženskou roli. Jak autor podotýká, nebývá ani dnes vždy snadné „stanovit hranici mezi prostitucí a přijatelným ‚využíváním ženských zbraní‘“.
Faye se řadí mezi zastánce legální a regulované prostituce, jelikož se přiklání k aristotelovskému postoji, že pokud sex neobsahuje prvky otroctví nebo zneužívání, není na něm nic špatného. „V čem je to víc ponižující než nabízení své pracovní síly?“ ptá se. A jestliže člověk není svázán křesťanskou morálkou, odpověď opravdu musí znít „v ničem“. Především mezi moderními liberály rozšířený argument proti prostituci v ní vidí právě nástroj vykořisťování a zotročení žen. Faye ovšem správně namítá, že otroctví není o nic nutnější podmínkou prostituce, než je tomu v případě práce na poli nebo v továrně.
Legální prostituce navíc může napomoci stabilitě manželství, i když pravda jedině pod podmínkou, že ji společnost přijme jako normální. Zatímco prostitutka je najatá pouze k výkonu určité úsluhy, milenka často ohrožuje samotné emocionální základy manželského svazku.
Faye nezavírá oči ani před tím, že potřeba více sexuálních partnerů může potkat muže i ženy, a proto mluví o prostitutkách i gigolech.
Síla knihy spočívá také v tom, že se snaží hledět do budoucnosti. Fayem načrtnuté konstrukce netrpí přílišným idealismem a pragmaticky hledají řešení pro maximální možný prospěch mužů, žen i dětí. Protože jsme ale křesťanskými hodnotami spoutáni pevněji, než jsme si ochotni připustit, západní společnosti jako by s některými z jeho myšlenek začínaly experimentovat teprve nyní. Řada z nich se snad může jevit jako návrat k prostopášnosti, Faye však ukazuje, jak je lze skloubit s tradičním světonázorem.
Jeho perspektivu dobře shrnuje následující odstaveček ze závěrečné kapitoly knihy:
„V tomto díle se snažím bránit pozice protichůdné k dominantním ideologickým blokům dneška. Vystupuji tak proti romantickým i domluveným sňatkům, za manželství z rozumu. Proti feminismu i machismu, za ekonomickou rovnost mužů se ženami, která dnes není zaručena. Proti svazkům i adopcím homosexuálů, stejně jako proti „genderové teorii“, ovšem za právo homosexuálů žít si v klidu a bez perzekuce. Proti pornografii a sexuálním zvrácenostem, za erotismus a legalizovanou prostituci. Proti neototalitární ideologii rasového míšení a naopak za ideologii natalismu původních Evropanů. Za rehabilitaci tradičního stabilního páru a podporu striktně evropské porodnosti, ale také za biotechnologie, genetické manipulace, umělou inteligenci a plození v inkubátorech.”
Kniha Sexe et Dévoiement je vynikající, i když pravda trochu delší čtení. Rozhodně ji lze doporučit všem, kdo se zajímají o tradiční myšlení i moderní koncepty a jejich dopad na život současných párů a rodin.
Autor: