Vznik a původ hodnot
Systém hodnot je pro většinovou společnost často dosti těžko uchopitelným fenoménem, který jen stěží dokáže někdo racionálně pojmout a tím spíše vysvětlit. Přesto v našem civilizačním okruhu bezesporu existují, řekněme univerzální hodnoty, které jsou alespoň částečně sdíleny velkou částí obyvatelstva. Ať už vědomě či nevědomě.
Kde se tyto hodnoty vzaly a kde nebo v čem mají svůj původ? To jsou nejspíše nejčastější otázky jedinců, kteří se pokoušejí ponořit trochu hlouběji do této problematiky. Když bychom si měli zcela jednoduše vymezit význam hodnot, řekli bychom nejspíše, že se jedná o určité styčné body, které nám v běžném lidském životě napomáhají s rozhodováním ve složitějších situacích a jak už sám název napovídá, hodnotí co je dobré a co špatné. Dá se tedy říci, že člověk se rozhoduje na základě určitých hodnot, které zastává.
Z tohoto velice obecného popisu se nabízí otázka, kde se tyto hodnoty berou a proč člověk zastává zrovna určité a konkrétní hodnoty.[1] V souvislosti s tzv. imigrační krizí je již nějakou dobu možné ve všemožných sdělovacích prostředcích slyšet, že naše společnost je převážně ovlivněna křesťanskými hodnotami. To je pro začátek dobrý odrazový můstek k tomu, abychom alespoň částečně dospěli k nějakému zdroji hodnot. Či lépe řečeno k jednomu možnému vysvětlení.
Křesťanství jako takové je poměrně zajímavým náboženstvím, které pojímá člověka zcela výlučně s ohledem na zbytek přírody. Toto pojetí vychází z naprosto unikátního vztahu člověka s Bohem Stvořitelem. Pouze člověk je totiž schopen bezprostředně a přímo oslovovat Boha, zbylá živá i neživá „příroda“ takto činní pouze skrze svoji existenci a člověka. Toto ale stále nevysvětluje to, proč se chováme a rozhodujeme určitým způsobem. Na pomoc si můžeme přispěchat s jednoduchým teologickým vysvětlením, kdy samotná existence nejvyššího jsoucna – tedy Boha – v lidech budí úctu a lásku ke svému původci, která nás motivuje. Druhou stranou mince jsou (boží) sankce, které nás naproti tomu zavazují. Z tohoto obecného vysvětlení tedy vyplývá, že Bůh od nás očekává určitý druh chování, viz onen motivující prvek.[2]
Výše zmiňované chování se má tedy řídit určitými hodnotami. Kde tyto hodnoty, ale člověk bere? Vysvětlení nám může nabídnout snad největší církevní učitel Tomáš Akvinský. Ten jakožto již antičtí filosofové[3] operuje s termínem přirozeného zákona. Přirozený zákon vychází z lidské přirozenosti či podstaty.[4] Zákon není ale soběstačný a jeho platnost je založena na zákonu vyšším, který Tomáš pojmenovává zákonem věčným (lex aeterna). Věčný zákon je v souladu s Boží esencí, na kterou nazírá. Kdežto přirozený zákon nazírá pouze na přirozenost lidskou. A jelikož je lidský rozum nedokonalou podobou Božského rozumu, je i přirozený zákon jakousi (nedokonalou) participací na zákoně věčném.
Z tohoto přirozeného zákona či chcete-li poznané lidské přirozenosti je člověk svým rozumem schopný získat hodnoty, dle kterých by se měl rozhodovat. To je tedy v krátkosti velice zjednodušeně pojaté vysvětlení křesťanského pohledu, kterým je naše civilizace do značné části ovlivněna. Samozřejmě, že vývoj filosofie a dalších vědních oborů od dob Tomáše Akvinského řešily (ať už cíleně či okrajově) tuto problematiku dál.[5] Jejich badatelství však probíhalo „pouze“ ve filosofické rovině a chtě nechtě se neustále opíralo o „metafyzično“ či Písmo. Museli jsme si počkat několik dalších století, než na scénu přišli první psychologové, kteří začali razit poněkud odlišný model. Přesto někteří z nich operovali se stále dosti „mystickými“[6] pojmy a výslednicemi.
Až s příchodem moderní genetiky a biologie obecně, jsme schopni přinést zcela odlišné vysvětlení, které se opírá z drtivé části o empiricky ověřitelná a hmatatelná fakta. S Darwinovou přelomovou prací On the Origin of Species by Means of Natural Selection přichází jeden z prvních pokusů vymanit člověka ze spárů naprosté výjimečnosti nad okolním prostředím či přírodou.[7] V dřívějších dobách naprosto nemyslitelné tvrzení. Jak jsme již výše poukázali, člověk byl díky Písmu vykládán zcela odlišně a nadřazeně na úkor zbylého světa. Najednou je člověk opět součástí přírody – do které vždy patřil – a i pohled na něj se začíná diametrálně lišit.
Pohled na člověka jako na něco naprosto vznešeného a odlišného mizí a začíná se razit teze, která v člověku vidí „jen další zvíře“, které stojí na pomyslném evolučním žebříčku o poznání výše než cokoli dalšího. Z tohoto pohledu a postupného rozšiřování znalostí v oblasti evoluční biologie, psychologie, sociobiologie a v neposlední řadě genetiky se nám doslova nabízí i jiný pohled na psychologii hodnot a hodnoty samotné. Tím pádem i na jejich vznik či původ.
Stále dokonalejším zkoumání zvířat a jejich chování můžeme pomalu, ale jistě odvozovat různé závěry. Jsme-li schopni přijmout evoluční teorii vývoje druhů za svou, shodneme se na tom, že naši nejbližšími příbuznými v živočišné říši jsou lidoopové. Přesněji řečeno šimpanzi, s kterými sdílíme něco přes 96% genetické výbavy. S nikým jiným nesdílíme tolik společného, co se týče genetické podobnosti. Tato společnost genů v praxi mimo jiné znamená, že jsme se zhruba před 6 miliony let oddělili od našeho společného předka. Většina lidí nemá zásadní problém souhlasit s tím, že se šimpanzem či dokonce lidoopy sdílíme jisté podobnosti, co se týče fyziologie. Velký problém ale nastává, když podobné tvrzení přeneseme do oblasti psychologických a sociologických záležitostí.[8] Přitom zkoumání šimpanzů nám dokázalo, že jejich chování se v mnoha ohledech podobá či je dokonce totožné s chováním lidským. Ať chceme nebo ne i šimpanzi si mezi sebou lžou, podvádí se, politikaří, vraždí či vytváří různé koalice. A co více dokonce dost možná jednají na základě určité „morálky“, kterou udržují.
Pokud budeme schopni akceptovat předešlé tvrzení ze závěru odstavce, které se v současné době opírá už o řadu vědeckých prací, přinášelo by nám to zcela nový pohled na původ a vznik hodnot. Úplně jednoduše by to znamenalo, že i tyto aspekty lidského chování mají svůj evoluční původ. A já jen dodávám, proč by také tento původ mít neměly?!
Biologie je věda, která prostupuje veškerými ostatními vědními obory. Bez reflektování jejích poznatků, jen stěží můžeme některé starší teorie z oblasti sociálních věd udržet. A v tom je dle mě i kámen úrazu. Sociální vědy včetně psychologie, z velké částí i díky současnému společenskému paradigmatu politické korektnosti, tyto nové poznatky v (nejen evoluční) biologii nebyly schopny nikdy akceptovat a tedy i reflektovat ve svých teoretických východiscích. Proto dodnes například mainstream a společnost neustále razí teze bezbřehého behaviorismu, který by už ani jeho autoři dnes takto fanaticky nezastávali. A podobně je to i s našimi hodnotami. Historie nám ukazuje, že zkušenost je jen stěží přenositelná, pokud by byla, lidé by se jistě vyvarovali určitého chování. Co je ale realitou, lidé se po nám známou zaznamenanou historii chovají pořád stejně a stejně, nehledě na různé sociální experimenty, které lidstvo okusilo. Nebojme se jít ještě dále. Stejnost chování bychom objevili i u našich více vzdálených předků, o kterých máme díky různým romantikům, jako byl například Jean-Jacques Rousseau, velmi zkreslenou představu.[9] Náš mozek, tak jak ho známe v dnešní podobě je starý dle vědců zhruba 50 000let. Za takto krátkou dobu jen stěží změníte určitá schémata chování či dokonce myšlení. Zcela vážně tak můžeme tvrdit, že máme mozek takřka stejný jako kdejaký jeskyní člověk. Desmond Morris jde v tomto ještě dál, tak jako většina biologů i on tvrdí, že člověk nestojí mimo působení evoluce a všech biologických zákonitostí, naopak je dle něj zásadně determinován genetikou, která v krajních situacích vždy převládá. Světoznámý zakladatel sociobiologie Američan Wilson k tomu dodává: „Proč by měla být naše nevraživost zátěží z opičí minulosti a naše laskavost čímsi jedinečně lidským? Proč bychom neměli hledat kontinuitu s ostatními zvířaty také v naších „ušlechtilých“ rysech?“ Toto tvrzení jen postuluje, že naše hodnoty nejsou ničím specificky lidským, něčím co se pohybuje v jakémsi mysteriózním prostoru, ale že jde o něco, co je naprosto přesně spjatého s naší přirozeností, která má svůj původ v genech, které se táhnou dlouhá tisíciletí, až ke společnému předkovi.
Závěr
V tomto krátké textu jsem se zcela elementárně pokusil ukázat styčné body a trochu jiný pohled co se psychologie hodnot a jejich vzniku týče. Jak už jsem uvedl v textu výše, celý kámen úrazu v této problematice lpí především v tom, že humanitní vědy nejsou schopny akceptovat dlouholeté poznatky věd empirických. Určitá forma konsilience by zcela jistě tuto problematiku vyřešila. O tom již bylo napsáno mnoho i z řad věhlasných vědců. Osobně chápu, že je pro některé lidi velmi složit hledět na člověka, tak jak jsem popsal v předešlé kapitole.
Závěrem bych zmínil nepřímo myšlenku světoznámého etologa a odborníka na lidoopy de Waala, který v závěru své fascinující knihy Dobráci od přírody shrnuje naše probírané téma poměrně zajímavě. Dle jeho bádání v oblasti původu morálky narazil na minimálně tucet zajímavých případů, kdy zkoumaní jedinci utrpěli poměrně vážná zranění v oblasti ventromediální čelní oblasti mozku. Těmto jedinců funguje vše naprosto stejně, tak jako před zraněním, jediná, ale o to významnější, změna nastala v oblasti morálky, kde došlo k naprosté změně. Tyto příhody nás minimálně nasměrovávají k tomu, že koncept morálky je, tak jako mnoho dalších prvků naší osobnosti, pevně zakotven v naší neurobiologii.
Zdroje
BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Praha: Ekumenická rada církví v ČSSR, 1988.
DAWKINS, Richard. Sobecký gen. Praha: Mladá fronta, 1998, 319 s.
de WAAL, Frans. Dobráci od přírody. Praha: Academia, 2006, 324 s.
MORRIS, Desmond. Nahá opice. Praha: Mladá fronta, 1971, 176 s.
SOUSEDÍK, Stanislav. Svoboda a lidská práva. Praha: Vyšehrad, 2010, 132 s.
WILSON, Edward. Konsilience. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1999, 384 s.
WILSON, Edward. O lidské přirozenosti. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1993, 248 s.
ZRZAVÝ, Jan. Proč se lidé zabíjejí. Praha: Triton, 2004, 130 s.
Doplňující četba k tématu
http://deliandiver.org/2009/10/nahoda-a-nutnost-v zrcadle-nove-pravice.html
Poznámky
[1] Zde by se spíše dalo uvést místo člověka společnost či lépe řečeno civilizační okruh. Je totiž zcela zřejmé, že určité lidské společnosti budou mít různý hodnotový žebříček, který se bude často i dost lišit. Proč to tak je si ukážeme níže.
[2]Pokud by toto chování nebylo dodržováno, přichází sankce. Bůh je tedy spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá.
[3] Především Aristoteles.
[4]Někdy taktéž definice využívá tři základní opěrné body přirozenosti člověka a společnosti (ius naturale), rozumu (ius rationale) nebo z ustanovení božské autority (Boží zákon – lex divina). Přirozený zákon by se dal taktéž definovat jako lidským rozumem poznaná lidská přirozenost.
[5] Zde mám na mysli především T. Hobbese, J. Locka či I. Kanta a jejich etické systémy a z nich odvozující hodnotový systém a jejich zdroje.
[6] Analytická psychologie C. G. Junga.
[7] Podobné snahy o „začlenění“ člověka zpět do přírody učinil již německý filosof Friedrich Nietzsche.
[8] To je neustále oním pozůstatkem křesťanského výkladu lidské výjimečnosti.
[9] Zde mám na mysli především jeho teze o ušlechtilém divochovy, který byl nepolíben civilizací. Tyto argumenty jsou dnes liché, jelikož archeologie a moderní antropologie v mnoha příkladech dokázala pravý opak.