Vážení přátelé, co se týče věcí historických, nemám moc ve zvyku vyjadřovat se o problémech a tématech celostátních či celonárodních. Vždy jsem se spíše zaměřoval na náš region (myšleno tím Slezsko a Ostravsko) a na naše obyvatelstvo, které mělo v průběhu dějin až do druhé poloviny 19. století (v případě Hlučínska a některých oblastí Těšínska dokonce až do 2. poloviny 20. století) všelijaké identity, jen ne tu českou. Přesto dnes jsem okolnostmi donucen dotknout se tématu, které se týká nejen Těšínského, Ratibořského, Opavského, Krnovského či Opolského knížectví, nejen rakouského či pruského Slezska, nejen různých našich stavovských panství (bohumínského, fryštátského, frýdeckého, hlučínského, šilheřovického aj.), nejen našeho obyvatelstva (mající v různých oblastech a v různých obdobích různé identity), ale týkající se i Českého království a Moravského markrabství i všech ostatních zemí Koruny české, týkající se všech obyvatel, kteří se dnes považují za Čechy, kteří společně v současnosti tvoří moderní český národ, který, dá-li Bůh, již nikdy nebude rozdělen na menší části patřících do feudálních dob, a zejména, který nikdy nezanikne v globalistické („člověčí,“ celoplanetární) nebo „evropské“ identitě.

Proč toto? Jistě jste již zaregistrovali spory o to, zda má či nemá být na Staroměstském náměstí v Praze obnoven Mariánský sloup (i přes hlubokou svou degradaci, i přes hlubokou svou potupu, kterou dnes tomuto náměstí přináší masivní konzumní turismus, má Staroměstské náměstí pro český národ určitě stále svůj význam, obzvláště proto, že je historickým centrem, byť bohužel již nikoliv skutečným centrem, naší metropole). Jistě by Vás mohlo napadnout, že mám v plánu hájit zde obnovu tohoto sloupu, jenže nemám to zapotřebí, bylo již totiž k obhajobě tohoto sloupu učiněno a řečeno mnoho. Že se jednalo o sloup věnovaný Panně Marii, té Panně Marii, ke které se modlili již ke katolické víře obrácení Pražené, té Panně Marii, která svým zázrakem Staré a Nové město pražské ubránila před plenící a ničící švédskou hordou, to jistě říkat nemusím. Také jistě nemusím říkat, že se tu jedná o první památku tohoto druhu na území Čech a Koruny. Proč tedy píši tento příspěvek? Totiž zhrozil jsem se toho, že vznikají nejen petice proti jeho obnovení (argument, že obnovovat dávno zničenou památku je nesprávné, že i její zničení je součástí historie, nemusí být vůbec chybný), ale zhrozil jsem se zejména toho, že vznikají spolky, za jeho „znovustržení.“ Argumentace těchto odpůrců a těchto spolků je asi takováto: český národ je národem protestantským a katolicismus je věc cizácká, nám vnucená, nás neformující, věc svržením starého Rakouska poražená. Nic dle mne nemůže být dále od pravdy! S tímto tvrzením nesouhlasím, proto píši své tvrzení, které má dokázat pravý opak.

Dříve, než se v tomto textu dostanu do období, kdy byl postaven onen sloup, a také dříve, než se v tomto textu dostanu do současnosti, nesmím opomenout ty časy, které tak rádi adorují odpůrci onoho sloupu a jiní lidé, kteří pohlížejí na Čechy jako na národ tradičně protestantský.

V první řadě je to období, kdy žil Jan Hus společně s dobou, která nastala po jeho smrti – doba husitských válek. Jako vážení, chcete mi tvrdit, že Jan Hus byl protestant, že patřil k protestantské církvi? Vážně? To v žádném případě! Patřil do římskokatolické církve, za katolíka se považoval a usiloval o nápravu římskokatolické církve, která skutečně v oné době byla v hluboké krizi. Neměl tedy v plánu z církve vystoupit, a už vůbec neměl plány zakládat církev vlastní. Ano, tvrdil, že je možné zpochybnit autoritu papeže, ale pouze tehdy, nechová-li se tento papež jako křesťan. Jan Hus totiž žil v době, kdy někteří představitelé římskokatolické církve k nějakým těm křesťanským ctnostem měli daleko, podle nich se nechovali a žili způsobem ryze hříšným. Byla to také doba, kdy jsme měli papežů hned několik. Nebylo vlastně jasno, který papež představuje onu papežskou autoritu. Špatnému papeži mělo být odepřeno autority, nikoliv papežskému úřadu jako takovému, úřadu, ve kterém může být i papež dobrý, hodný své funkce. A nebyl to Jan Hus, kdo přišel s myšlenkou přijímaní podobojí. S ním přišli až jeho následovatelé, Jan Hus, když se o této myšlence svých následovatelů dozvěděl, nebyl principálně proti, avšak pouze v případě, že se k této myšlence kladně postaví koncil. Ano – koncil římskokatolické církve! Ano tato církev nepohodlného Jana Husa upálila a náš národ získal mučedníka. Onen mučedník žil v jiné době, než žili Luther a Kalvín a samozřejmě i v jiné době, než probíhala bitva na Bílé hoře. To je nutné si uvědomit!

Následuje doba husitských válek. I husité bojovali za nápravu církve, byť tato církev se na ně dívala jako na kacíře a křesťanský svět proti husitům poslal několik křížových výprav. Asi by se umírnění husité organizovaní okolo Pražského svazu dohodli s císařem Zikmundem a římskokatolickou církví daleko dříve, než k tomu došlo. Bohužel však kromě těchto pražanů existovaly v této válce i spolky jiné. A není Vážení nic více zarážejícího (chcete-li srandovnějšího či politováníhodného), že ti, kteří dnes nejvíce brojí proti islámu, proti migraci, že ti, kteří strašně naříkají, že islámská víra má svá středověká specifika (netvrdím, že nemá), že tito lidé rovněž vzhlížejí k Žižkovi, Holému, táboritům, orebitům, sirotkům… Vždyť v čem se liší tito, od dnešní Al-Kajdy či Islámského státu? Vraždění odpůrců, vypalování kostelů a klášterů, ničení uměleckých děl, znásilňování a vraždění jeptišek, vraždy a mučení ostatních církevních představitelů, vraždy obyvatel nepřátelských měst! Náboženští fanatici své doby!

Kromě toho však i část našeho státu zůstala na straně císaře a krále Zikmunda, zůstala na straně císařské, královské, protihusitské, Zikmunda uznávala za českého krále – ať už města Plzeň, České Budějovice a další protihusitské ostrůvky v Čechách, dále pak z většinově českojazyčných (a polskojazyčných) zemí Opavsko, Ratibořsko a Krnovsko, všem těmto knížectvím vládli Přemyslovci – jejich vedlejší linie, dále pak Těšínsko, Opolsko, ale rovněž i značná část Moravy (vč. jejich „českých“ částí – nutno říci), Kladsko, česká a moravská katolická šlechta… Čili úplně všechny českojazyčné oblasti se, jak můžeme vidět, k husitství nepřidaly. K pověstnému spojení „všech Čechů proti katolickému Němcovi,“ adorovaném ve stalinistických dobách, nikdy nedošlo. Že prý boj „hodných husitských Slovanů proti zlým katolickým Germánům“ – nesmysl! I další oblasti (tentokrát již většinou s převahou německou – zejména dolnoslezská knížectví a královská Vratislav, druhé největší a hospodářsky vůbec nejvýznamnější město Koruny) – ty všechny stály na straně císaře a krále Zikmunda. Není tedy pravda, že si Zikmund „užíval“ své královské hodnosti jen pár měsíců.

Přišla basilejská kompaktáta. Hle, co se nestalo. Husitům (teď již přesněji řečeno kališníkům, utrakvistům) byl uznán zvláštní statut v rámci římskokatolické církve! Na Moravě, kde nebyla církevní správa tolik válkami narušena jako v Čechách (vraždami, vyháněním a pleněním), byli dokonce utrakvisté podřízeni olomouckému biskupovi, který byl v té době rovněž i světským vládcem velké části této země. Zapomeňte však, že v tomto náboženském stavu naše společnost přetrvala až do českého stavovského povstání, jak může bohužel vyplývat z našich učebnic dějepisu. Nepřetrvala!

Zejména pověst Čech v rámci křesťanského světa utrpěla. Celá Evropa dívala se na Čechy skrz prsty, pro Evropu byli Čechové stále kacíři. Pryč byly ty doby, kdy Čechy pomyslně stály politicky v čele Evropy, kdy Čechy (a zejména Praha) byly centrem kultury a vzdělanosti, na sever od Alp vůbec centrem nejdůležitějším. Vzdělanost a kultura husitskými válkami velmi utrpěly, za celou Evropou jsme začali zaostávat, a to nejen kulturně. V Evropě již bujela renesance. A u nás? U nás opožděně teprve několik desítek let po husitských válkách vrcholila gotika. Zaostávání se začalo projevovat také v hospodářských hlediscích, obchodní trasy se od Čech odklonily.

A najednou. V německém prostředí zrodilo se luteránství! Že bychom přece nebyli v Evropě sami? Najednou německé prostředí začalo se jevit sympatickým. I do německojazyčných oblastí Koruny začal se šířit luteranismus. Že by spojenec pro česky hovořící vnitrozemí? Ano, tak se to tehdy vidělo, i když mělo to velmi neblahé důsledky! Luteranismus si získával čím dál tím více stoupenců. Nejdříve v již zmíněných německojazyčných oblastech a jinde v pohraničí, pak pronikal dále do vnitrozemí. Na území našeho státu začala pronikat německojazyčná luteránská šlechta dívající se na nás jako na nábožensky a kulturně blízké, pro ně jsme byli sympatičtí, oni byli sympatičtí pro nás. A tak se událo, že čím dál tím více se zvyšoval u nás podíl německojazyčné šlechty. I luteráni z ostatních stavů i z prostého lidu k nám mířili. Do královských měst, venkovských měst, na venkov. A naše oblasti se provázaly (nejen) kulturně s luteránskými oblastmi v Německu.

Českojazyčné prostředí z velké části novou víru přijalo za svou a na německé prostředí začalo se orientovat. Luterské knížky, luterské zpěvníky – v němčině. Příchod nových luterských obyvatel, německy hovořících. I ta část z ciziny příchozí šlechty, která se již dříve počeštila, najednou začala se (zpětně) poněmčovat. Poněmčovat začala se i část šlechty, která německy nikdy nemluvila. A němčinu začala prosazovat i na svých majetcích, u svých poddaných – jak luterskou víru, tak německý jazyk. Že by českojazyční luteráni proti tomu něco činili? Ale nikoliv. Luterán jako luterán! Centrem luterské víry jevily se Lipsko i Drážďany – toť tehdejší New York či Paříž pro ukolébané Čechy! Pro ně byla důležitější příslušnost náboženská tehdy, než příslušnost jazyková a etnická! A tak němectví se u nás šířilo a česká identita (ve smyslu kulturním a jazykovém) byla velmi utlumena. V některých městech to šlo vidět obzvláště. Žatec, do té doby českojazyčné královské město (jedno z největších a nejdůležitějších) ležící však blízko německojazyčných oblastí – ano, již tehdy se poněmčil. A takto bylo i jinde na Žatecku, Lounsku, i na jiných místech v Čechách, i jinde v Koruně! Město Opava – hádejte, kdy tam němčina nad češtinou začala naprosto dominovat? Ano, v 16. století, čeština byla téměř z města po náboženských střetech mezi vypuzenými katolíky a vítěznými luterány vytlačena, i když v okolí na venkově čeština stále dominovala, a to až do roku 1945, kdy získala své pozice i zpět ve městě. Ještě horší případ – Krnovsko, uděleno v léno ansbašským Hohenzellornům (luteránům), postupně se z tohoto území až na pár vesnic tehdy stalo území německojazyčné. I v Praze (zejména na Starém městě a Malé Straně) posílil se podíl německy hovořících obyvatel. Čeština (i latina) ze zemského školství téměř vymizela, byla vytlačena němčinou. Samozřejmě čeština ze země úplně nevymizela, byť význam němčiny a orientace na německé (říšské) luteránské prostředí strmě rostl. Zkrátka civilizačně jsme se přesunuli ze střední Evropy, Evropy katolické a slovanské do Evropy západní, kde germánství dominovalo.

Samozřejmě luteráni (novoutrakvisté) nebyli jedinou náboženskou skupinou u nás. Na jedné straně tu byla Jednota bratrská. Tato církev nikdy na české prostředí a český jazyk nezanevřela, naopak byla jeho tvrdým stoupencem. Místo na luterány se orientovala na kalvinistické prostředí (to znamenalo orientaci nejen na některé německy mluvící země, ale rovněž orientaci například na Holandsko, Francii a Anglii), to nebylo pro český jazyk takovou hrozbou, jelikož se nekonaly nějaké masivní příchody kalvinistů z cizích zemí. Jenže počet členů Jednoty bratrské před Bílou horou v Koruně byl zhruba 40 000 (z toho v Čechách 16 tisíc a na Moravě 24 tisíc), to je méně lidí, než kolik obyvatel měla Praha! Dlouhou dobu to byla církev stojící mimo zákon, církev na okraji společnosti, a to až do roku 1609, kdy byl vydán Rudolfův majestát. To je nutno si uvědomit. Tato církev náš národ neformovala ani tehdy, byť z jejich řad vyšly velmi zajímavé a velmi významné osobnosti našeho národa.

A na druhé straně spolu to potom jsou – římští katolíci a staroutrakvisté! Ano tito, na jedné straně! Římští katolíci a staroutrakvisté byli takříkajíc spolu na jedné lodi, dokonce v jedné církvi. Staroutrakvisté (ano jediní skuteční následovatelé husitů) totiž nadále fungovali jako autonomní složka v rámci římskokatolické církve! Byť přijímali pod obojí stejně jako luteráni. Přijímaní pod obojí bylo staroutrakvistické konfesi povoleno katolickým tridentským koncilem, ten však zároveň zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa coby svatého (jen coby svatého dodávám ještě jednou pro předejití nedorozumění). Císař se dokonce snažil podporovat staroutrakvisty na úkor luteránů (novoutrakvistů).

Luteránům se však existence těchto staroutrakvistů spojených s katolickou církvi samozřejmě nelíbila. Nejdříve prosazovali to, aby se v Čechách uplatňovala augšpurská konfese. Ano správně, tito čeští luteránští stavové trvali na prosazování německého říšského práva na území Čech a Koruny, na území té země, která měla k Říši přináležet pouze formálně! Opět – upřednostňování zájmů víry před zájmy státu. V roce 1567 docílili tito luteráni zrušení basilejských kompaktát. Tím tito luteráni (novoutrakvisté) chtěli docílit konečné likvidace straroutrakivstů, potomků husitů. V roce 1575 vydávají luteráni Českou konfesi (král ji ústně slíbil podepsat, nakonec ji nepodepsal a zakázal ji šířit tiskem). A staroutrakvisté? Byli proti této konfesi, viděli v tom snahu definitivně zlikvidovat jejich existenci! Poslední ranou pro staroutrrakvisty byl rok 1609. Rudolfův majestát. Staroutrakvistům tak končí jejich autonomie v rámci římskokatolické církve, povolení přijímat pod obojí a některé své zvláštní zvyky a obřady si však v rámci této církve uchovali až do 20. let 17. století. Pozitivem však byla jistě legalizace Jednoty bratrské.

Brzy se však naštěstí projevila snaha chránit český jazyk. V roce 1615 vydávají zemští stavové v Čechách zákon „O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho“ (tedy i z názvu již jde cítit ne příliš pevné postavení češtiny v té době). Čeština se měla stát jediným úředním jazykem, jediným jazykem u soudů, jediným jednacím jazykem zemského sněmu, bez češtiny teoreticky dle tohoto zákona nemělo být uděleno domovské právo v Čechách cizincům češtinu neovládajících, ovládání češtiny mělo být klíčové pro přiznání dědičného práva, všichni šlechtici byli povinni učit své děti česky. Tento zákon byl však pouze marným výkřikem do tmy. Nikdy nebyl ani před Bílou horou plně uplatňován, nikdy nevstoupil plně v účinnost. Část luteránských stavů (ano, ti samí lidé, co potom stáli v čele stavovského povstání) si dokonce domohla, že rušeny budou německojazyčné školy zřízené před rokem 1605, nikoliv v tomto roce, nikoliv zřízené od tohoto roku. Proč? Jaksi tito stáli u zřízení německojazyčných škol v Praze při zdejších protestantských kostelích.

Přichází ono tzv. české stavovské povstání. To, že se tomuto povstání říká „české“ je s takovou oblibou dezinterpretováno. České bylo proto, že probíhalo v Čechách, nikoliv proto, že povstali Češi v pravém slova smyslu. Spouštěčem (spíše záminkou) bylo poboření luteránských kostelů ve dvou poddanských německojazyčných městečcích v severních Čechách – v Hrobu a Broumově, která byla ve vlastnictví pražského arcibiskupa. Spor tkvěl totiž v tom, zda se dá brát církevní majetek jako majetek krále. Pokud by se takto bral, měli by luteráni právo si tam onen kostel postavit, katolická církev však trvala na tom, že jakožto vlastník (držitel) onoho panství má právo rozhodovat o tom, jaká víra se na jeho území smí vyznávat. Celá situace nakonec vedla k onomu stavovskému povstání, které bylo vedeno a provedeno jen opravdu malým počtem protestantských (zejména luteránských) stavů proti dvěma královským místodržícím a jednomu písaři. Žádný lid nepovstal. Povstala jen malá hrstka lidí. Jaká to ironie – povstání nazýváme českým navzdory tomu, že je tu problém v tom, že ti, co povstání prováděli, z velké části češtinu vůbec neovládali a velká část ostatních se česky naučila až během svého života, a to ji nemuseli umět ovládat zcela dokonale. Kdežto ti, co z oken padali, tito měli češtinu jako svou mateřskou řeč a jeden z nich si o několik let později stěžoval na úpadek českého jazyka! Nehledejme však v tehdejším náboženském konfliktu nějaké ty národnostní prvky. Nebyly tam. Byl to náboženský konflikt.

Povstalci ovládli celé území Koruny až o rok později, Moravu si museli vojensky podřídit. Ta se totiž odmítala zpočátku do povstání zapojit. V roce 1619 si stavové volí za svého krále kalvinistu Fridricha Falckého. Ano, nebyl to luterán, ale kalvinista, jenže byl to i tak z hlediska dnešního Němec. Češtinu neovládal, učit se ji nechtěl, spíše se obklopoval německy hovořícími lidmi a jediné, čím se do dějin Prahy zapsal, bylo vymlácení vnitřní výzdoby a uměleckých děl v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Byly to pro něj jakožto pro kalvinistu katolické modly. Skončilo to bitvou na Bílé hoře a porážkou povstalců, 9 z 27 popravených českých pánů česky vůbec neumělo a na otázky soudu odpovídalo německy.

Období třicetileté války i druhá polovina 17. století rozhodně šťastnou dobou nebyla, bohužel se zde však setkáváme s mnoha tvrzeními, která tuto dobu mají přibarvit ještě více do temna. Největší katastrofou pro zemi byl úbytek obyvatelstva. V Čechách klesl počet obyvatel ze 2 milionů před válkou na 1 milion po válce. Na poklesu se jistě přičinil odchod některých svobodných obyvatel ze země – příslušníků šlechty a královského měšťanstva, kteří nechtěli přestoupit na katolickou víru (velmi podstatná část těchto lidí, opět připomínám, mluvila německy), ale k tomuto drastickému snížení počtu obyvatel přispěl i mor, jiné epidemie, hlad a různé nájezdy, „pobyty“ a přesuny armád – katolických i protestantských v průběhu války. Nezapomínejme zejména na řádění protestantských Švédů (s kterými spolupracoval paradoxně český protestantský exil, tento exil se neváhal bohužel ani s Turky spojovat) – tolik hospodářsky oslabených až dokonce zničených a vylidněných měst, nejvíce smutným příkladem je zřejmě město Olomouc, město Švédy naprosto zničené a vylidněné. Druhou katastrofou byl obrovský hospodářský propad tímto poklesem obyvatel a válkou zapříčiněný, hospodářské oživení přišlo až ke konci 17. století. S poklesem obyvatelstva souvisí i utužení poddanství a nevolnictví. A jistě nelze ani hájit násilné a nucené převracení lidí na jinou víru (i když na panstvích ve vlastnictví luteránů se v 16. století dělo totéž, jenže obráceně).

Je třeba však některé věci uvést na pravou míru. V prvé řadě nedošlo k zrušení či k výraznému omezení české státnosti. Ano titul českého krále se stal dědičným (odpadl tedy formální souhlas stavů), ano došlo k omezení některých pravomocí zemských sněmů. Jenže ty pravomoci, co ztratil český zemský sněm, přešly na panovníka – na českého krále, nikoliv na římského císaře (i když se jednalo o jednu a tutéž osobu). Čili to, co ztratil sněm, získal český panovník, nadále korunovaný v Praze. Utužování absolutismu však byl duch této doby, tento vývoj se nijak nelišil od vývoje v jiných zemích. Byly výjimky typu Polsko, jejichž stavovský systém se však ukázal natolik neefektivním, že absolutistické monarchie si tuto zemi nakonec podrobily a dočasně ukončily její existenci. Na českém zemském sněmu došlo k drastickému omezení moci královských měst na sněmu. Nadále tato města disponovala dohromady pouze jedním hlasem. Drasticky se tak zvýšila moc panského stavu na sněmu. Je však třeba ale říct, že královským městům byla v této době navrácena některá cechovní privilegia a městská práva (a to i týkající se městské samosprávy), která ztratila po stavovském odboji v roce 1547. Český zemský sněm se nyní scházel častěji a pravidelněji než před Bílou horou. Nadále rozhodoval o daních. Zákonnou iniciativu dočasně ztratil, avšak v 40. letech 17. století byla sněmu zákonná iniciativa navrácena v méně významných věcech neodporujících zájmům českého krále.

Tedy – dosud existovala městská samospráva (nově rozšířená i přes ztrátu významu královských měst na sněmech), dosud existovaly zemské sněmy. A soudnictví? I ty vyšší (apelační čili odvolací) instance nadále zůstaly v kompetencích úřadů Koruny. K likvidaci české státnosti, k demontáži Koruny a jejich institucí, k zrušení vzájemného propojení českých zemí a jejich podřízení přímo centrálním císařským orgánům ve Vídni, a nakonec k přeměně jednotlivých zemí na pouhá gubernia došlo až za Marie Terezie a Josefa II., čili toho panovníka, který je mnohými příznivci teorie, že Češi patří mezi národy tradičně protestantské, adorován pro vydání tolerančního patentu. Až tehdy, za jejich panování rovněž došlo k pokusům o zavedení němčiny coby jediného jazyka a k pokusům o naprosté vytlačení češtiny z úřadů i ze škol (motivováno ryze praktickými centralizačními důvody). Jak si tedy Habsburkové od českého státu vynutili loajalitu vůči sobě, když ho ani po bitvě na Bílé hoře nezrušili? Jednoduše. Sice nedošlo k likvidaci zemských sněmů, ale bylo změněno jejich složení. Posílil panský stav a v rámci onoho panského stavu došlo k rapidní změně jeho složení. Část šlechty odešla ze země, druhá část (buď i před Bílou horou katolická nebo po Bílé hoře ke katolické víře nově přistoupená) si onen majetek mezi sebou rozdělila. A do našich zemí přicházela i šlechta nová. Ta skutečně z velké části mluvila německy, ale velká část rodin mluvila italsky, španělsky, francouzsky… A právě románské jazyky tehdy spíše ve vybrané společnosti dominovaly. Úpadek němčiny v literatuře a ve vědě byl stejně znatelný jako úpadek češtiny. V těchto oblastech spíše dominovala latina a jiné románské jazyky. Ano čeština a němčina byly zrovnoprávněny (ani před Bílou horou však čeština, jak jsem říkal, neměla výsadní postavení coby jediný jazyk země a nedá se říct, že by nad němčinou zcela dominovala). I na venkově, ve venkovských městech a zejména v královských městech byl úbytek obyvatel kompenzován častokrát příchodem nových obyvatel, co nemluvili česky. Tyto všechny okolnosti spíše nahrávaly v soupeření těchto dvou jazyků němčině. Reálně se však skutečná a cílená germanizace dostavila až za vlády Marie Terezie a zejména Josefa II.

Druhou věcí je samotná římskokatolická víra a nahlížení na ní. Příznivci tvrzení, že Češi jsou národem tradičně protestantským tvrdí, že tato víra je nám cizí, že nám byla vnucena a zejména, že byla svržením starého Rakouska poražena. Že je to pouhá anomálie, která přerušila naši „kontinuální protestantskou cestu k humanitě.“ Jak už jsem říkal, nic není více vzdáleno od pravdy! Poměry před Bílou horou (neprávem se na ně pohlíží s romantizujícím přístupem) jsem již vylíčil. Je však třeba také dodat, že období před Bílou horou je úplně něco jiného, než období po ní! To je nutno si uvědomit. Je to důležitý dělící prvek. Třicetiletá válka vedla k rapidnímu poklesu obyvatel, k totálnímu (nejen) hospodářskému kolapsu. Začalo se „od nuly.“ Z této „nuly“ muselo dojít k opětovnému vzestupu obyvatel, k odražení se hospodářství ode dna, k opětovnému oživení země. To se dělo již v časech, kdy u nás již dominovala katolictví. Samozřejmě nesmím opomenout ani pole kulturní. Baroko z velké části zformovalo podobu české krajiny, až baroko (a slohy po něm) dalo tvář spoustě dnešních měst a vesnic, Praha tehdy získala dnes svou specifickou tvář, to samé třeba historické jádro Olomouce, Českých Budějovic, Kroměříže i jiných měst, baroko se zapsalo jak do kultury světské, tak do kultury církevní. Od dob husitských válek jsme kulturně velmi za zbytkem Evropy zaostávali. A v 18. století? Tehdy jsme se opět naší kulturou, podobou našich měst, kostelů, šlechtických sídel, ba i vesnic neměli za co stydět. Až dávno po bitvě na Bílé hoře se zformovala velká část dnešních svátků, dnešních tradic, jak ve městech, tak na venkově, velká část tradic a svátků přetrvala dodnes. Mezi obdobím před Bílou horou (resp. třicetiletou válkou) a obdobím po ní je velký předěl. My jsme se zformovali až po té Bílé hoře, nikoliv před ní. Ano, i obránci českého jazyka, českých státních práv, první obrozenci a patrioti náleželi ke katolické víře, nebyli to protestanti, kteří vylézali kdesi z nory. V 19. století se náš národ probudil, uvědomil si svou identitu, bylo to v časech, kdy drtivá většina našeho národa byla římskokatolického vyznání.

Ještě horší je, když někdo spojuje římskokatolickou církvi s němectvím a na víru před Bílou horou dívá se jako na něco českého. Jak jsem již tady zmínil, víra před Bílou horou by si zasloužila daleko více onu nálepku „německá.“ Naopak římskokatolická církev je univerzálnější, ke katolictví se hlásí národy z různých koutů světa, a že jsou mezi nimi kulturní, hospodářské i jazykové rozdíly! Ale katolicismus se v každém prostředí dokázal přizpůsobit. Přijal zdejší zvláštnosti „do sebe.“ Dokonce přímo z římskokatolické církve vzešlo u nás spoustu vlastenců – nejznámější jsou Bohuslav Balbín a Stanislav Vydra. V této církvi a v této víře našel národ svou oporu. K Panně Marii se při nájezdu švédských vojsk modlili ke katolické víře obrácení Pražané. To katoličtí obyvatelé našich zemí se modlili a prosili za svatořečení Jana Nepomuckého, nového národního světce. To tehdejší obyvatelé naší země toto svatořečení slavili.

Uvedl bych ještě jeden málo připomínaný příklad. Část našeho území se po roce 1742 ocitla v Prusku, jednalo se o malé území na Horním Slezsku, konkrétně na Opavsku a Krnovsku. Kdo zde po roce 1742 o udržení zdejší slovanské řeči bojoval (jednalo se o slezské, chcete-li lašské nářečí češtiny – tzv. po našemu), kdo se nejvíce o udržení zdejší slovanské řeči přičinil? Římskokatolická církev! To ona trvala na užívání slovanského jazyka v církevním prostředí, to její kněží, co se vraceli z kněžských seminářů v Olomouci v sobě nesli zpět do pruského Slezska vlastenecké myšlení a snažili se ho zpočátku šířit mezi obyvatelstvem, byť později německá identita zvítězila. I po roce 1871, kdy vzniklo Německé císařství a kdy zdejší obyvatelé na nějakou dobu přijali za svou německou národní a státní identitu (začali se považovat za Němce) a přijali za svou rovněž i pruskou a hornoslezskou zemskou identitu, se zde tento jazyk udržel. Lidé byli národnostně a státně Němci, ale jazykově? Moravci! Pruští Moravci si říkali, jelikož toto území bylo součástí olomoucké arcidiecéze. Římskokatolická víra a příslušnost k římskokatolické církvi (i k jejímu územnímu členění) byla pro ně velmi důležitá! Díky římskokatolické církvi, zde přináležející k olomoucké (arci)diecézi nedošlo k totální germanizaci zdejšího území, byť zdejší obyvatelé byli bezpochyby tehdy součástí německého národa, a i velká část kněží zde už v císařských dobách ve svých Katolických novinách pro lid moravský v Pruském Slezsku adorovala německého císaře. Avšak na udržení zdejšího jazyka se církev stále přičiňovala. I přes tehdejší dominující němectví v oblasti. Jak rozdílné oproti pohledu na římskokatolickou církev, se kterým se můžeme setkat u lidí, co tvrdí, že římskokatolická církev je cizácká německá víra a která u nás způsobila dominanci němčiny, že?

Dostávám se tedy do současnosti. Český národ tedy svou architekturou, kulturou, myšlením, mentalitou, historickou příslušností a stále mnohými svátky a zvyklostmi náleží do katolické části Evropy a světa. Jak jsem řekl, náš národ a naše kultura se zformovala až po Bílé hoře. Historická příslušnost ke katolické části Evropy nás řadí do středoevropského regionu. Zde můžeme spolupracovat s kulturně, historicky a politicky blízkými Maďary, Poláky, Slováky, Rakušany, Slovinci, Litevci, Chorvaty, Italy aj. Vidíme dnes, že Evropa se rozpadá na spíše konzervativní a národovecký východ, kde historicky dominovala katolická či pravoslavná víra a na progresivní a „liberální“ západ, kterému v historii vévodil luteranismus a kalvinismus. Být katolíkem se nevylučuje ani s českou národnostní, ani se slovanskou myšlenkou. To naopak v dnešních protestantských církvích můžeme pozorovat obrovský příklon k „liberálním,“ progresivistickým a globalizačním trendům. Buď jsou jejími prosazovateli nebo se jejich prosazovatelé v těchto církvích angažují či jimi se zaštiťují. Opět, náležet k těmto církvím znamená náležet do západní Evropy, do západní civilizace, dnes zajímající se zejména o otázky „transgender“ a vůbec o otázku „genderu,“ o LGBT, dnes se zajímající o práva všech menšin (i přesto, že často jdou proti zájmům většiny), znamená to také patřit do Evropy hovořící o interrupcích v pokročilém stádiu těhotenství či o dobíjení nemocných (eutanazii), této části Evropy dnes vévodí destruktivní téma tzv. klimahisterie a nebezpečná idea multikulturalismu. Jsou tam čím dál tím větší snahy po snižování vlivu a důležitosti národních identit. Z římskokatolické církve a zejména z církve pravoslavné se dnes ozývá volání po onom „starém dobrém světě,“ zde se vyzývá po držení se tradic a tradičního pojetí člověka a jeho způsobu života, zde se volá po udržení naší podoby společnosti, naši dosavadní hierarchie. Nikdy se z těchto církví nevytratil i národní apel. Taky bych rád zmínil, že vzniká spousta nových protestantských církevních společenství, která prosazují globalistickou myšlenku a jako svůj hlavní jazyk užívají angličtinu. Všechno v angličtině – knížky, internetové stránky, videa z kázání na internetu. Nepřipomíná vám to luteranismus v 16. století?

Proto, nezpochybňujme to, kam český národ skutečně historicky patří. Do střední Evropy, do slovanské jazykové rodiny, mezi národy tradičně římskokatolické. V rámci Evropy do té „zlé a zpátečnické“ části, do té její „hnusně zabedněně zpátečnické“ poloviny. Tečka.

***

Článek původně vyšel na osobním profilu autora, se zveřejněním na našem webu autor souhlasil.