Potřebuje Rusko modernizaci? První reakce je: samozřejmě, jak by se jen bez ní obešlo? Z jistého úhlu pohledu je rychlost zodpovězení této otázky chvályhodná, stejně jako jakákoli rychlost a připravenost. Takovýto postoj je však povrchní. Sotva jsme se zamysleli nad tím, co je modernizace vlastně zač a jaké jsou její kořeny, přirozenost a varianty. Podívejme se na tuto otázku jinak. Jaký druh modernizace Rusko potřebuje?

Málokdo rozumí tomu, že pojem „modernizace“ obsahuje dvě složky. Na jednu stranu máme technickou modernizaci. Právě tohoto aspektu modernizace si všímáme víc než jiných. Vidíme ho v nových zařízeních, letounech, komunikačních technologiích, způsobech posílání a přijímání plateb, v nových informačních technologiích a nanotechnologiích. Cílem této modernizace je poskytnout nám nástroje a prostředky, jež nám zjednoduší život a udělají svět pohodlnějším, snadnějším, rychlejším, efektivnějším a radostnějším: dělají ho user-friendly, tj. uživatelsky přístupným, jak se říká v technickém žargonu. Takový zásah do našeho života nepochybně závisí na technologické modernizaci.

Modernizace má však i odvrácenou stranu, která z dějinného hlediska zpravidla jde ruku v ruce s tou zjevnou: jedná se o morální, kulturní a sociální modernizaci. Je-li objektem první modernizace pokrok v oblasti nástrojů, v druhém případě je to pokrok v oblasti lidu, společnosti, vlády, mravů, zvyklostí, hodnot a kultury. Modernizace tohoto typu má veskrze odlišný obsah. Například modernizace mravů znamená odmítnutí tradičních hodnot: nejdříve je to odmítnutí církevního sňatku, následně je to odmítnutí manželství jako takového, které je nahrazeno jakýmsi občanským svazkem: poté přicházejí homosexuální registrovaná partnerství, homosexuální sňatky, logicky se pokračuje úplným zrušením instituce manželství a polygamie se stává sociální normou.

Toto je předurčený způsob modernizace rodiny. Jiný způsob modernizace rodiny neexistuje. Chceme-li modernizovat instituci rodiny, musíme znetvořit její tradiční normy a nahradit je novými. Kulturní modernizace sleduje tutéž cestu. Náboženské umění bylo tradičně fundamentální součástí kultury: náboženské malby, náboženská literatura, náboženská liturgie. Když toto modernizujeme, dostaneme se do období sekulární kultury, následně avantgardy, vrcholící v postmoderní fragmentaci světa, jenž je organizován náhodně – to všechno jsou typické rysy soudobé kultury.

Modernizace mravů vede k dezintegraci tradičních vztahů mezi lidmi. Všichni začnou kopat pouze za sebe a nehledí na společenské normy. Modernizace v této oblasti je tedy vypuzením konzervativních základů společnosti, tradičních forem morálky, tradičního světonázoru, náboženských norem, rodinných hodnot, kolektivu, lidu, ethnosu, komunity – tj. všeho, co vytváří kolektivní identitu lidu.

Toto je modernizace, jež přichází spolu s technickou modernizací. Obě odvozují svá jména z toho, co mají společného: progres, pokrok, rozvoj. Pod těmito slovy, jež se stala běžnou součástí našeho slovníku, se ukrývají dva zcela odlišné významy. Slovo „modernizace“ se odvozuje ze slova „moderní“, tj. „soudobý“. Není to ovšem pouze to, co se stane v našem čase. Moderní není jen „soudobé“, je to i „nové“. Moderna začala v okamžiku, kdy se lidé rozhodli vystoupit ze své konzervativní minulosti, opustit tradice, neohlížet se za sebe, ani ke svým bohabojným předkům, ani k základům svých kmenů, ethnosů či státu, ale místo toho upřeli svůj pohled opačným směrem. Tehdy vskutku začala moderna. Moderna nahradila tradiční společnost. Přišla, když lidé odmítli tradiční základy svých společností. Předzvěst modernizace přišla již s renesancí v 14. století.

V 17. století, na prahu osvícenství, v západoevropském světě začal vrchol modernizace. V této modernizaci byly přítomny oba její aspekty: technologický a materiální na jedné straně a morální, sociální a kulturní na druhé straně. Například výroba parních strojů je dějinně, psychologicky, ideologicky a kulturně úzce spjata s obdobím boje proti náboženství, s marginalizací postavení církve ve společnosti, se sekularizací a s odtržením člověka od vazeb, které ho v tradiční společnosti spojovaly s mnoha různými institucemi, zvyklostmi, principy a mravními restrikcemi.

Modernizace toto všechno zničila. Zkazila lidské svědomí, které se v tradičních společnostech soustředilo na vypuzení své vlastní identity ve prospěch tradičních norem, ať už v rodinném, či ve společenském životě. Toto všechno bylo vystaveno výsměchu a destrukci. Vymanění se z tohoto komplexu odhalovalo nové možnosti, které se v technologické a morální sféře uskutečňovaly velice odlišnými způsoby. V technologické sféře byly tyto možnosti kreativní, poněvadž docházelo ke stále novým a novým objevům. V morální sféře je to obráceně a modernizace jedná destruktivně. Rozvrací mravní základy člověka. Boří samotný koncept člověka.

Idea člověka podstoupila v éře osvícenství vážnou proměnu. V tradiční společnosti se člověk považoval za Božího otroka. Dnes by lidé řekli, že to je barbarství, protože člověk není otrok – je svobodný. Člověk byl ovšem považován za Božího otroka, poněvadž ho to osvobozovalo od všeho ostatního. Byl otrokem pouze Boha. Církev tedy dávala lidem úplnou svobodu. Nauka, že Bůh stvořil člověka z ničeho a nikoli ze sebe, odsuzovala člověka k absolutní svobodě.

Člověk v mezích této svobody mohl učinit volbu: mohl by být otrokem Boha a pánem všeho ostatního – svých vášní a svých hříchů – anebo mohl být otrokem hříchu, ďáblovým otrokem, otrokem svých bezprostředních vášní, čímž by se však osvobodil od Boha. Je to morální volba. V tradiční společnosti se považovalo za správné, když člověk byl otrokem Boha, a za nesprávné, když byl člověk otrokem svých vášní. V éře modernizace, především v éře osvícenství došlo ke změně této morálky. Člověk je teď nepochybně považován za svobodného od Boha, není však osvobozen od svých vášní, svých hříchů, ani od ďábla. Tak jsme učinili první krok k modernizaci.

Všichni znají Nietzscheho slavná slova „Bůh je mrtev“. Nemnozí však vědí, že kromě toho se v daném textu píše: „my jsme ho zabili – vy a já!“[1] Tím, že lidé chtěli pokrok a modernizaci, zabili Boha. Lidé zaplatili za možnost svého hmotného blahobytu a neomezeného pokroku v oblasti morální a sociální tím, že zavraždili Boha. Nietzscheho hodnocení je velice přesné a čestné: nikoho nehanobí ani nikoho neobviňuje, pouze nazývá věci jejich pravými jmény. Aby se mohl objevit moderní člověk, nejdříve bylo zapotřebí sesadit Boha z jeho trůnu. V tom spočívá bezbožná esence humanismu, o níž se zmiňovali mnozí filosofové 19. a 20. století. V průběhu procesu modernizace se objevil autonomní člověk, jenž sám sebe začal nazývat „svobodným“. Zápas s Bohem je tedy neoddělitelnou součástí moderny.

To však není konec. Když tento svobodný, autonomní člověk začal rozšiřovat svou humanistickou kulturu a do úplnosti rozvinul svou technologickou moc, sociální instituce, bezbožnou liberální demokracii a jiné objevy sociálně-kulturní modernizace, postmoderní filosofové v tu chvíli zavrhli modernu, prohlašujíce, že člověk se teď stal Bohem. Z hlediska postmodernismu však i zbožštěný člověk vytváří represivní hierarchie.

Tak přišla idea zabít samotného člověka. Jistý velice známý francouzský filosof Bernard-Henri Lévy hlásal smrt člověka. Jiný filosof Roland Barthes hlásal smrt autora. Společnost bez lidí a texty bez autorů se staly normou soudobé postmoderní kultury. Člověk tedy nejdřív zabil Boha a následně, hledaje neustále nové a nové formy modernizace, nové podoby osvobození, dosáhl bodu, kde se sám sobě stal překážkou. Tak povstala idea rhizomu, kyborga, klonu. Toto všechno je logickým vyústěním modernizace.

Tento postčlověk je nezbytným prvkem modernizace. Koneckonců postmoderna je to, co přichází po implementaci moderny. V zemích, kde cyklus moderny skončil, tam začal proces aktivní postmoderny: po industrializaci přichází postindustrializace, po westernizaci přichází postwesternizace. Chtějí do tohoto zatáhnout i Rusko. Vedle rozvoje čistě technologických prostředků v tom však není nic dobrého. Na jedné straně máme zářící obrazovky, neonová světla, hi-fi věže a robotické vysavače; na druhé dezintegraci lidského života, jeho osudu, jeho lásky, jeho obav, jeho kontaktu s přírodou, s jeho dětmi a s velkými dějinnými posláními, které byly pociťovány všemi předešlými generacemi.

V ruských dějinách jsme svědky toho, že modernizace nikdy nepřišla zdola, z lidu: vždy nám byla vnucována. Zopakujme Puškinova slova, že jediným Evropanem v Rusku je jeho vláda. Veškerá modernizace k nám přichází ze Západu a zabydluje se u nás pouze pomocí útisku a vynucování. K první a fundamentální fázi modernizace došlo za vlády Petra I. Velikého, kdy Rusko ztratilo svůj národní charakter po celé jedno století. Měli jsme zahraniční mravy, oblékali jsme se podle zahraničního stylu, byly nám vnucovány zahraniční ideje a za tuto cenu jsme nakonec cosi modernizovali.

Druhá, monstróznější a současně úchvatnější vlna modernizace přišla ve 20. století, kdy bolševici začali vyhlazovat všechno tradiční, konzervativní a legitimní, nahrazujíce to svými technologicky nekritizovatelnými experimenty, kosmickým programem, budováním sídlišť, jadernými zbraněmi, vymizením vesnic a vymizením věřících. Dosáhlo se ohromných úspěchů. Ačkoli i komunisté později pozastavili svou modernizaci, v prvním desetiletí jejich vlády byla v plném švihu. Později jí však ve sféře mravů zamezili, a to když pochopili, že morální modernizace přivádí lidstvo k možnosti jeho úplné sebezáhuby.

Technická modernizace v Sovětském svazu byla dechberoucí. O nic méně dechberoucí však nebyl ani rozklad mravů, ničení kultury, vyhlazování sociálních institucí tradiční společnosti, degradace sedláctví a represe. Za modernizaci jsme zaplatili mnoha životy. I tato modernizace nám byla vnucena shora. Hrstka fanatiků se chopila moci, na nic se nás neptala a modernizovala naše životy.

Samozřejmě, duch našeho lidu napravil mnohé přešlapy a konzervativní prvek se projevil různými subtilními způsoby. Neplatili jsme jen krví a neutrpěly jen naše mravy. Za modernizaci jsme zaplatili cenu celých několika milionů životů. Jednalo se především o příslušníky tradičních tříd, sedláky, kněze a šlechtu. Aby komunisté dosáhli technických úspěchů, museli učinit to, co před nimi učinil již Petr I. Veliký – zaplavit zahnívající močály na hranicích Ruska hromadami ruských mrtvol.

Vskutku, byl to zásadní krok. Z technologického hlediska byl velice důležitý, ovšem za jakou cenu! Zničil naše dějiny, naše principy a naše tradice. Měšťanům v 18. století bylo zakázáno oblékat se tradičním ruským způsobem, mužům se zakázalo nosit vousy. Rusko zaplatilo za modernizaci svou identitou. Vykročíme-li opět bezhlavě tímto směrem, ztratíme svou identitu jednou provždy.

Je nezbytné, aby byl pojem „modernizace“ zbaven svého kouzla. Dnes když někdo řekne „modernizace“, každý je hned „pro“, a kdo je „proti“, ten je označen za zpátečníka, za staromódního, archaického, přibrzděného člověka. Se stejným podezřením však musíme přistupovat k těm, kdo jsou za každou cenu „pro“ modernizaci, jelikož modernizace značí smrt Boha a z toho vyplývající smrt člověka, smrt autora, rhizom, kyborgy, klony a genetické manipulace. Zatím jsou tyto věci ještě čímsi drženy na uzdě. Evropská unie dokonce navrhuje zakázat experimenty na lidském genetickém kódu, neboť tím se otevírají vrátka do velice nebezpečné dimenze. To však vypovídá pouze o tom, že někdo někde takovéto experimenty provádí.

Logika modernizace spočívá v tom, že člověk ji může naivně chtít držet na uzdě, avšak držet ji na uzdě nelze, takže nás místo toho čeká tzv. osvobozená technika.[2] Lidé začnou vypadat jako roboti. Dnes to ještě nejsou roboti, jsou to obyčejní lidé, existuje však plán vkládat do člověka pořád víc a víc mechanických implantátů, protetických pomůcek, počítačových procesorů a mikročipů, které budou pomáhat udržet jeho orgány v chodu. Pro invalidy to může být dobré, lidstvo se však zde nezastaví. Lidstvo se nikdy nezastavilo a nehledělo na své výtvory se žárlivostí. Nikdy jim nezávidělo. Vykročí-li cestou modernizace, musí dojít až na konec této cesty. Člověk nikdy nerozumí hranicím, vždy je nevědomě překračuje, v dobrém i ve zlém. Jeho činy nejsou nikdy uspořádány podle zlatého řezu.

Naše děti si brzy budou plést skutečné lidi s jejich replikami. Proto je velice důležité nakreslit jasnou čáru mezi modernizací a tím bezpodmínečným vytržením, s nímž ji obvykle vítáme. Potřebuje-li Rusko modernizovat, měla by to být modernizace svého vlastního druhu, národní modernizace, beroucí v úvahu všechny naše zvláštnosti. Musíme rozlišit technologickou a mravní stránku modernizace, poněvadž její náboženské, morální a kulturní aspekty jsou prostě destrukcí a perverzí. Dokážeme-li odlišit tyto dva koncepty, bude to znamenat, že jsme vykročili správným směrem.

Navzdory skutečnosti, že jsme podstoupili modernizaci, tato naše modernizace vstřebala mnoho národních prvků. My tento zajímavý fenomén musíme správně pochopit. Jak ruský prvek ovlivnil modernizaci? Jak se odvážil odchýlit ze směřování, jímž kráčela západní civilizace? Vždy jsme se při tomto museli ptát, co je pro nás důležitější, zda potvrzení naší identity, nebo rozvoj.

Z hlediska ruských archetypů je jednoznačně důležitější identita, protože ztratíme-li naši identitu, nebudeme mít koho a co modernizovat a ani nikoho a nic, co by modernizovalo, poněvadž západní svět ztratil Boha a propadl se do pekla postmodernismu. Z toho důvodu nesmíme za žádnou cenu zaprodat naši ruskou identitu. Za žádných okolností ji nesmíme ztratit. Budeme-li mít na výběr mezi naší ruskostí a modernizací, vždy musíme volit naši ruskost. Nebudeme-li mít jinou možnost, než poddat se postmoderně, nu dobrá! Avšak budeme-li mít na výběr, tak se jí musíme vyhýbat a vždy jít svou vlastní cestou.

Mnozí myslitelé si kladli otázku, jak zkombinovat identitu a technologický rozvoj. Americký politolog Samuel Huntington předložil tezi o „modernizaci bez westernizace“. Byl toho názoru, že mnohé asijské země vykročily právě touto cestou. Podobně ani naše modernizace nesmí kráčet v šlépějích Západu a Evropy. Něco si odtamtud můžeme vzít, něco jiného odvrhnout, ale jako celek to nepotřebujeme, je to něco od nás absolutně odlišného a má to jiné dějiny, jinou esenci, jinou strukturu. Ať si to jde svým vlastním směrem! Mně se zdá, že to míří akorát tak do propasti.

Někteří lidé jsou připraveni obětovat technologický pokrok ve prospěch své identity. Někteří si myslí, že technologie jsou neutrální, přestože historická zkušenost ukazuje, že za ně vždy musíme platit naší kulturní a duchovní identitou. Technologickou modernizaci je nutné jasně odlišovat od kulturní modernizace. Rusko potřebuje svůj vlastní typ modernizace, ruskou modernizaci, modernizaci s ruskou tváří. Rusko také potřebuje konzervativní revoluci. To nás posílí technologicky a posílí to i naši identitu, náš konzervativní věčný princip. Rusko musí být velké, jinak ho vůbec nebude.

***

Úryvek pochází z Duginovy knihy Čtvrtá politická teorie, která byla v nedávné době přeložena a vydáná slovenským nakladatelstvím Sol Noctis. Více informací o knize a možném zakoupením se dozvíte zde.

Poznámky:

[1] Nietzsche, Radostná věda, kniha třetí, § 125.

[2] Viz Jahič, Antagonista, § 32–35. Také viz Oswald Spengler, Člověk a technika, Neklan, Praha 1997. (Pozn. překl.)