Lidem budoucnosti: Jmenuji se Jeanne Riquetoutová a píši vám coby svědek rychlého konce před tisíci lety zrozené civilizace.

Jakmile jí došlo, že toto je konec, rozhodla se Jeanne, že tou nejlepší ze zbývajících možností je předat svědectví o své civilizaci budoucím generacím. Zabývat se elektronickými formáty vůbec nemělo smysl – stará DVD, mrtvé počítače i USB flash disky byly teď, když už je žádné zařízení neumělo přečíst, zcela k ničemu a webové cloudy dávno přišly o všechny uživatele…

I.

Už alespoň měsíc nešel internet, televize, rádio, chytré telefony a podle všeho ani proud. Všechno se rozpadalo, zbyl už jen papír a dokonce i ten následkem své přílišné kyselosti neměl valné vyhlídky – během třiceti let se rozpadne na prach.

Její oči tak doputovaly až k sejfu. Kdybych uzamknula papír do něj, pomyslela si, mohl by přežít velice dlouho. Shromáždila vše, co mohla a uložila do tohoto omezeného prostoru následující:

Úplně poslední vydání Paris-Match z 5. června 2025 s mrazivě střízlivým titulkem „Konec“ a Paříží v plamenech na titulní stránce; dva roky starý výtisk Voici s nekrologem Johnnyho Hallydaye na obálce; svou středoškolskou učebnici francouzských dějin, diář s mapou Francie a světa; Bibli, Homérovu Iliadu a sbírky několika evropských básníků; Aristotelovu Politiku a několik fotografií: Mont Saint-Michel, palác ve Versailles, pohled na letiště z Roissy a další z věží ve čtvrti La Defense, dokud ještě stávaly, snímek Země z oběžné dráhy a tak dále.

Neopouštěly ji však obavy, že i přes veškerou opatrnost se všechno může snadno rozpadnout na prach nebo podlehnout vlhkosti, poté si však vzpomněla na kurz vazby knih z mládí, kde jim učitel prozradil, že nic neodolá zubu času lépe než písmo vyryté do měkké kůže uložené v suchém prostředí.

Její rozkošné teletinové sáčko od Gucciho, které si pořídila před třemi roky na římském Corsu za 1 500 euro, na to bylo jako dělané – nezbývalo než jej obětovat. Velkými krejčovskými nůžkami vystřihla ze zad drahocenného kusu oděvu kus o ploše asi 50 centimetrů. Rozložila jej na jídelní stůl a vsedě do něj pečlivě špičkou nože začala vyrývat text. Musela být stručná:

Mont Saint-Michel, 23. června, 2025 A.D.

Lidem budoucnosti: Jmenuji se Jeanne Riquetoutová a píši vám coby svědek rychlého konce před tisíci lety zrozené civilizace. Ta se pomalu šířila, až dnes pokrývá skoro celou Zemi, na níž žilo osm miliard lidí.

(Snažila se vyhýbat technickým nebo složitým slovům).

Díky rychlosti našich létajících a pozemních strojů dokážeme cestovat po celé planetě. Jiné stroje nám pak umožňují navzájem se vidět, mluvit spolu a psát si z jednoho konce světa na druhý. Podařilo se nám dostat až na Měsíc. Na oběžnou dráhu Země jsme vynesli tisíce umělých satelitů. S využitím 300 metrů dlouhých lodí si národy světa směňují zboží z jedné strany oceánu na druhý. Stavíme budovy vysoké jako kopce. Náš svět se ale hroutí následkem vršení katastrof, které odstartovaly asi před deseti lety.

Nemá smysl zabíhat do podrobností, prolétlo jí hlavou. Není čas. Vzpomněla si na Rosettský kámen, s jehož pomocí Champollion díky řeckému překladu rozluštil egyptské hieroglyfy, a tak začala převádět své řádky do těch cizích jazyků, které ovládala, tedy do italštiny a angličtiny. Jejich srovnání by mělo budoucím lingvistům usnadnit překlad. K psanému textu následně připojila diagramy a náčrtky, trochu amatérsky vyryté do kůže: letadlo, automobil a dva lidi komunikující na dálku prostřednictvím obrazovky. Krátce vysvětlila význam každého obrázku. Přidala abecedu, čísla a pár jednoduchých matematických vzorců. Vyryla tabulku metrického systému. Zabralo jí to celý den. Neměla času nazbyt, protože tlupy etnických násilníků a plenitelů mohly do Mont Saint-Michel dorazit každým okamžikem.

II.

Když skončila, zabalila ještě kus kůže do jedné z těch 100% voděodolných tašek, které prodávala v butiku dole, aby zvýšila šanci na jeho přežití. Podle výrobce měla taška ochránit také před vzdušnou vlhkostí. Byla to měkká válcovitá lahev ze zářivě oranžového karbonového elastomeru. Zbývalo v ní ale ještě něco místa, a tak ji napadla nová myšlenka: nacpala do tašky pár svých zbývajících šperků, smartphone, vybitý a mlčící; jí byl už dávno k ničemu, možná ale něco řekne budoucím archeologům, pokud ještě nějací budou, pokud se znovu obrodí civilizace. Ve svém útlém těle nesl zásady telefoniky, rádia, optiky, televizuální komunikace či elektroniky…

Nebyl to strach ze smrti ani hladu (i když měla zásoby konzerv už jen na deset dní – a to jedla podle přídělového systému), co jí tíživě svíralo srdce, ale bolestná nostalgie po světě, který už patřil dávné minulosti. A ze všeho nejvíc ji strašila myšlenka na to, že tato globální civilizace, která se kolem ní v globálním chaosu bortila, byla skoro výhradně dílem lidé evropského původu, skvělých zástupů jejích předků, jež se ostatní národy více či méně úspěšně snažily napodobit. Přesto však nechali celý organismus zachvátit nákazou a propadli tragickému nepřátelství vůči sobě samým a přílišné otevřenosti světu. Vzpomínala, jak na prahu dospělosti, když ještě všechno fungovalo – v oněch překrásných dnech babího léta – čítávala knížky autorů zapovězených mravy své doby a cenzurovaných ideology i soudci, kteří ale přesně předpověděli to, k čemu se právě schylovalo. Její otec voják tyto svazky získal pod nosem svých nadřízených.

Vzpomínala na pasáž, kde autor vysvětloval, že samotná idea celosvětové civilizace je smrtící pastí, která může skončit jedině dramatickým zhroucením globálního systému. V mysli ji vytanula věta, jež se jí tehdy vryla do paměti: „Pokusy sjednotit nesourodé lidstvo do stejnorodého systému vždy nevyhnutelně končí katastrofou.“

Pořád tu knihu, dnes už lehce zažloutlou, v níž tato prorocká slova našla, měla. Teď ji narychlo nacpala do tašky k dalším věcem. A naráz, když otevřela sejf, spatřila nabitý revolver a překrásnou brož. Ten pohled jí málem vyrazil dech.

III.

Byl to služební revolver jejího pra-pra-pradědečka Amauryho de Cinq-Forta, který před více než stoletím padl u Verdunu. Brož patřila jeho manželce Jeanne d’Albrayové a byly v ní ukryty hodinky Patek ze zlata, stříbra a platiny. Neuvěřitelně cenný šperk. Tato dvojice předmětů musí být podle rodinné tradice vždy za každou cenu předána další generaci rodu, aniž by byť jen na moment byla oddělena od pokrevní linie. Podle rodinné legendy zavedla pra-pra-prababička toto zvláštní pravidlo na doporučení věštkyně – Řekyně vystupující pod jménem Delphina Pythia pro rozptýlení lepší společnosti na sklonku Belle Epoque, a která také, prý, předpověděla ztroskotání Titanicu.

Hezké, ale Jeanne se nikdy neprovdala a děti neměla. Revolver se mohl hodit k sebeobraně a hodinkami si snad mohla koupit projev přízně v tomto nastupujícím světě prvotního násilí. Nedokázala se však přimět vyjmout tyto artefakty ze sejfu a přisvojit si je. Něco jako by jí zadrželo ruku. Co když ale byla legenda pravdivá? Co když věštkyně skutečně zamýšlela, aby revolver s hodinkami skončily právě u ní, posledního neplodného výhonku bohatého rodokmenu? Aby je mohla předat dál – ne sice svým přímým potomkům, ale lidem budoucích věků? A možná, že rodinné památky čeká ještě slavnější osud?

Jeanne je vložila do tašky a zavřela sejf. Bezhlesně plakala. Vyšla na balkon ve druhém patře domu a zadívala se na špičku Montu s vrcholkem věže tyčící se nad klášterem. Bylo skoro tři čtvrtě na deset a slunce zapadalo do krvavě rudé zátoky. Už několik měsíců však nemohly tento výjev zachytit žádné digitální kamery. Nejspíš to byl poslední poklidný západ slunce. Přichází smrt slunce?

Nikde nebyl slyšet jediný racek nebo kormorán, jako by prchli i oni. Celou scenérii tak dokreslovalo jen smutné šumění vln dorážejících na pobřeží pod ní, přinášené sotva znatelným západním vánkem. Zvonice kláštera se rozezvonila posledním voláním k modlitbě, svou labutí písní. Tyčila se k nebi uprostřed opuštěných a zabedněných domků.

IV.

Už dva týdny kolem ní vládl chaos. Obyvatelé Mont Saint-Michel se rozutekli, aniž by věděli kam, ale s nadějí, že snad někde skončí. Postaveni před brutalitu chaosu se lidé, stižení osudově krátkou pamětí, nepostavili společně na odpor, ale rozprchli se. Dokonce i nepočetný policejní sbor, jenž měl zastupovat stát a bránit místní obyvatelstvo, zmizel už před měsícem, když přišel o zdroj svých rozkazů, tedy stát samotný. Nadále byl tak každý sám za sebe. Během dlouhého kolapsu Římské říše samy od sebe vznikly nové obranné sbory, předzvěst nastupujícího středověku. Teď ale nic takového nebylo na pořadu dne – jen chaos.

V opuštěném Mont Saint-Michel zůstávalo asi pět desítek lidí, všichni staří: převor kláštera, dvě jeptišky a starý mnich. Ani jediné dítě – byla tu jediným zástupcem mladé generace. Uložila si však zůstat – kam se ostatně dalo jít? Svůj úkol splnila. Z posledních zpráv – které zachytila na bateriovém tranzistoru z radiové stanice France-Inter, která dosud vysílala z Paříže jednu relaci, každý večer v osm, ze sklepa budovy Maison de la Radio, napájená generátorem – ji zamrazilo. Včera večer se poslední zbývající obyvatelé městečka shromáždili na radnici, aby vyslechli monotónním ženským hlasem přednesenou poslední litanii starého světa: „Toto je naše poslední vysílání. Prezident republiky je pryč. Pokuste se přeskupit, jak to bude možné… (vzlykot) I my – i my musíme utéct. Ať žije republika, ať žije Francie! (vzlykot) Adieu.“

Odešla do chrámu, kde převor zpěvně odříkával své zbožné formulky před skupinkou starých lidí na kolenou. Silným hlasem se pustil do zpěvu Vyznání apoštolů v latině, doprovázený na varhany starým mnichem s takovou vervou, až se chrámová loď otřásala. Neposlouchala – už ne, přestože to bylo majestátní. Bylo ale příliš pozdě. Očima přelétla velkolepý chrám, vitráže v oknech a nádhernou výzdobu interiéru architektonického skvostu. Za chvíli to všechno bude pryč – rozbité, vypálené, nebo oprýskané slanými severozápadními vichry.

V.

Opustila kostel a vyšla na vysokou hradbu. Když odcházela z rodinného domu, pojmenovaného podle ptáků salašníků, jistě naposledy, s předtuchou vlastního konce, zaslechla z dálky slabou ozvěnu nějakého povyku.

Zadívala se na vyvýšenou cestu, která skoro-ostrov spojovala s pevnou zemí. Ne, nebyl to jeden z těch starých známých špalírů turistů, které vídávala pochodovat z parkoviště, co spatřila v ubývajícím světle, ale hrozivá záplava drsně působících snědých mladíků. Muselo jich být aspoň ke třem stovkám, hádala, ozbrojení, někteří i střelnými zbraněmi. Pomalu začínala rozlišovat jejich křik. Zdálo se jí, že zaslechla i jejich bojový pokřik: Allah Akbar! Přicházeli plenit, vraždit, znásilňovat, znesvěcovat a mstít se. Zabíjet. Daleko za ni se zvedal k nebi sloup černého kouře. Zřejmě vesnička Pontorson, odkud horda přišla a cestou ji vypálila.

Do příchodu barbarů nezbývalo víc než dvacet minut. Zvažovala sebevraždu – vrhnout se z cimbuří do vod oceánu. Taková smrt by ale nebyla hodna cti potomka markýze z Cinq-Fort, který padl v boji. Pomalu tak sešla na nábřeží a rozhodně kráčela směrem ke stádu tmavých, směšných fanatiků. Postavila se mezi ně a Mont, ruce v bok, s vědomím, že za chvíli zemře, znásilněná a roztrhaná na kusy. Jak křičela směrem k postupující špíně, naráz se jí vybavila podivná slova, zaslechnutá v dětství a nepochopená, náhle však obdařená křišťálově jasným významem: „Jednoho dne se Apollón vrátí a už to bude navždy.“

Tato povídka je z knihy Guillauma Fayeho Archeofuturism 2.0 (Arktos, 2016). Pokud se vám líbila, neváhejte si přečíst celou knihu. Z anglické verze na webu Altright.com přeložil T.K.