Proč se společenská atmosféra v zemích Višegrádu tak dramaticky liší od zanikající západní Evropy? To je otázka, na kterou znovu a znovu narážíme v nejrůznějších diskuzích. A tam, kde není vyslovena explicitně, tam je v pozadí údivu příslušníků západních elit. Jak je možné, že lidé v těch zemích odmítají následovat našeho příkladu? Celý příspěvek
Pojem vytvořený italským marxistou Antoniem Gramscim (1891–1937) patří k základnímu kánonu strategie Nové pravice. Koncem šedesátých let se ho chopil Alain de Benoist a rozvinul ho jakožto koncept kulturní revoluce zprava. Teorii a praxi identitárního hnutí tak inspiruje až dodnes.
První náznaky vzniku tohoto politického směru lze mapovat poměrně brzy před samotným masivním nástupem této ideologie v praxi. Jako je Marx (a Hegel) pro klasickou levici jakým si otcem zakladatelem, který poskytl v ucelené podobě ideologickou a argumentační výbavu, tak lze brát pro novou levici osobu marxistického filosofa a publicisty Antonia Gramsciho.[1] Tento Ital si jako jeden z prvních uvědomil nutnost tvrdé revize klasického marxismu. Tehdejší stoupenci tohoto směru byli přesvědčení o nevyhnutelnosti nastolení socialistické revoluce.[2] S I. světovou válkou však nastává velké zklamání a vystřízlivění v řadách socialistické a komunistické levice, která doufala v to, že většina rukujících vojáků na frontu se bude identifikovat především podle své třídní příslušnosti, tedy proletářské, namísto národní, odmítne bojovat a postaví se svým zotročovatelům. Gramsci tvrdil, že kapitalismus je v masách zakořeněn daleko více, než si většina lidí byla schopná byť připustit. Důvodem tohoto přesvědčení byla kulturní hegemonie společnosti, kterou Gramsci v kapitalistických zemích spatřoval. Celý příspěvek