Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici.

Významnou událostí, která poznamenala většinu raných představitelů Nové pravice ve Francii, byla válka o nezávislost Alžírska.[3] Ztráta či lépe řečeno opuštění a uznání nezávislosti této francouzské kolonie mělo pro mnoho Francouzů velký význam. Především pro několik milionů francouzských osadníků, kteří po desetiletí v Alžírsku žili. Tito osadníci měli v Alžíru řadu firem a rozsáhlý majetek, který zde po vyhlášení nezávislosti byli nuceni zanechat a odejít zpět do Francie. Čelní aktivisté hnutí jako Dominique Venner nebo Jean Mabire se dokonce účastnili bojů proti nezávislosti Alžírska.

Výše zmiňovaní jedinci okolo sebe vytvořili skupinu aktivistů přesvědčených, že neúspěch pravice je v prvé řadě neúspěchem ideologie, kterou nabízejí. Taktéž byl zavržen přímý boj s de Gaullovským režimem, který neměl sebemenší výsledek. Dominique Venner proto reviduje veškeré premisy a ideje a v roce 1962 sepisuje text nesoucí název Za pozitivní kritiku[4], který je v počátku formování uskupení brán jako manifest.[5] Venner si je moc dobře vědom, že silový boj nemá valný smysl a proto burcuje stoupence pravice k boji pomocí idejí v legální rovině.

V roce 1968 nepřímo na tuto výzvu navazuje malá skupinka jedinců pohybující se okolo revue Europe-Action. Mladí Francouzi postupně revidují staré postuláty a rozhodují se opustit i klasické politické klání. Zaměří se na to, čemu Nová pravice začne říkat metapolitika.[6] V podstatě jde částečně o inspiraci z řad tábora protivníka, zejména jeho pojetí takzvaného pochodu institucemi a uskutečnění nastolení kulturní revoluce. V lednu roku 1969 vzniká v Nice uskupení pojmenované jako Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne[7] zkráceně GRECE. Zkratka byla zvolena záměrně, aby evokovala francouzské označení pro Řecko. Právě v antickém Řecku totiž viděli novopravicoví autoři kolébku evropské civilizace.

Tak jako mají neomarxisté Marcuse nebo Gramsciho má GRECE své intelektuály v čele s mladým Alainem de Benoistem.[8] GRECE je z počátku tvořeno malou skupinkou čtyřiceti jedinců, která postupným aktivismem na půdě metapolitiky získává další stoupence. V sedmdesátých letech GRECE buduje velice sofistikovanou mediální síť vydávající řadu periodik, z nichž můžeme jmenovat například interní bulletin Élements spjatý především s postavami Michela Marmina a známějšího Pierra Viala, teoretickou revui Études et recherses nebo také měsíčník Nouvelle École, který je oficiálně oddělen od struktur GRECE, jehož členové se však na jeho tvorbě maximálně podílí. Není jistě od věci dodat, že tento měsíčník disponoval patronátním výborem, kde byla zastoupena velice zajímavá směsice různorodých intelektuálů a předních představitelů svých oborů. Jmenujme například britského genetika Darlingtona, rumunského profesora toho času působícího na chicagské univerzitě a jednu z největších kapacit v oblasti religionistiky Mirceu Eliadeho, profesora římských dějin Marcela LeGlaye či spisovatele Louise Pauwelse. GRECE taktéž disponovala svým vydavatelstvím Éditions Copernic, které se zaměřovalo na publikaci filosofů, historiků či autorů z jiných odvětví, které podporovali teze GRECE. GRECE se také podařilo proniknout do velkého množství prestižních a hojně čtených tiskovin a získla tím vlilv na velkou čtenářskou základnu. Například po čtyři roky de Benoist s Pauwelsem šířili názory Nové pravice na listech Figaro Magazinu.[9]

Jedním z nejdůležitějších témat Nové pravice je tzv. rovnostářský či chcete-li egalitářský mýtus. Jak sám konstatoval ve svém opusu magnum Vu de droite[10] de Benoist „Podle mého není nepřítelem levice nebo komunismus či snad jiná subverze, ale zkrátka a dobře ona rovnostářská ideologie, jejíž náboženské či laické, metafyzické či údajně vědecké formulace neustále rozkvétají už dva tisíce let, v nichž jsou ideje roku 1789 pouhou etapou a současný rozvrat a komunismus nevyhnutelným vyústěním.“[11] Přední představitel Nové pravice později vydává práci s názvem O nominalismu[12], kde vysvětluje, že na světě neexistuje žádný univerzální člověk, ale odlišní lidé. Tyto filosofické postuláty jsou v přímé opozici s tzv. esencialismem představovaným takovými velikány filosofie jako jsou Platon, Tomáš Akvinský či Karel Marx. Tito autoři s drobnými rozdíly de facto tvrdí, že individuální různorodost ustupuje ve prospěch univerzalismu.[13] Velkou část svých tvrzení de Benoist opírá o tehdy nově vzniklé vědní obory a objevy jako například o práce známého rakouského etologa a nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze, řadu genetiků (později především o práce zakladatele sociobiologie Edwarda O. Willsona [14]) nebo psychologa Hanse J. Eysencka.

Z výše psaného tedy vyplývá, že podle de Benoista jsou komunismus, ale i liberální demokracie plodem dva tisíce let starého rovnostářského mýtu, který chápe dějiny lineárně a podle něhož mají dějiny smysl. Oproti tomu zastánci nové pravice tvrdí, že nic jako začátek či konec dějin neexistuje. V pojetí času se de Benoist opírá především o Nietzscheho[15] sférické pojetí, které lze shrnout tak, že si představíme dějiny jako kouli. Vyvine-li se dostatečně silná vůle, koule se může pohnout jakýmkoli směrem. To zjednodušeně znamená, že dějiny jsou pro Novou pravici zcela otevřené a stát se může vše.

Univerzalismus, s kterým velice často operovala levice, je tedy jedním z největších nepřátel Nové pravice. Monoteistická náboženství vytvářejí představu jednoho Boha, který je i jednou konečnou pravdou – pravdou samo osobě. To dle Nové pravice vede k zárodkům totalitarismu a nivelizace kultur. GRECE ve svých pracích dost často uvádí termín „právo na odlišnost“, kdy často využívá výše zmíněné argumentace. Proto de Benoist a jeho následovníci přicházejí s návratem pohanství, které pro novou pravici neznamená: „…vracet se zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jenž má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“[16]

Po objevení GRECE novináři, které začalo až téměř po deseti letech existence této myšlenkové školy, odstartova ve Francii mediální hon, v jehož rámci byla zpochybňována a podkopávána tvrzení a práce autorů Nové pravice. Intelektuální špičky byly nálepkovány a obviňování z rasismu a fašismu. Nová pravice byla popisována jako konspirace starých převlečených nostalgiků a fašistů, kteří pouze převlekli kabáty a své staré fráze naroubovali na vědecké práce, jež si vyložili dle svého. Přispívání do významných a čtených periodik bylo tak postupně eliminováno. Nová pravice tak částečně opustila mainstreamová území, která se jí během své počáteční činnosti podařilo dobýt. Do toho všeho lze započítat ještě osobní spory mezi hlavními představiteli.[17]

Přesto ale Nová pravice úplně nevyklidila své pozice a je do dnešních dnů částečně činná. V roce 1999 v devadesátém čtvrtém čísle revue Éléments de Benoist společně s Charlesem Champetierem vydávají manifest pod názvem Nová pravice roku 2000.[18] V roce 2001 vydává Guillaume Faye jednu z nejzásadnějších knih novodobé Nové pravice s názvem Proč bojujeme: Manifest evropského odporu, Metapolitický slovník, která vyšla i loňský rok v češtině. Další významná díla autorů jako jsou například Tomislav Sunić, Dominique Venner nebo třeba Pierre Krebs každý rok překládá do angličtiny (a dalších jazyků) a vydává původně skandinávské nakladatelství Arktos.

Nová pravice po sobě zanechala poměrně rozsáhlou (nejenom) intelektuální práci, na kterou byť často nepřímo, a s ohledem na specifické místní podmínky, navazovala podobná uskupení napříč Evropou. Jmenujme třeba italskou Nuova Destra, která se ve Francii inspirovala nejenom názvem. Byla ale později více ovlivněna tradicionalistickými pracemi Julia Evoly.[19] Nebo například německou Neue Rechte či americkou AltRight, o které se po zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA stále častěji mluví.

Poznámky:

[1] Konzervativní revoluce je myšlenková škola, kterou takto pojmenoval a definoval švýcarský rodák Armin Mohler. Sám Mohler narozený v Basileji z počátku po určitý čas podporoval komunismus. Po té co byl ovlivněn rozsáhlým dílem Oswalda Spenglera a vpádem nacistického Německa do SSSR (červen 1941) provádí ideový obrat a stává se podporovatelem politiky Třetí říše. V roce 1942 se dokonce snaží dobrovolně přihlásit k oddílům Waffen SS, kde je pro svůj nevyhovující zdravotní stav odmítnut. Po skončení druhé světové války studuje v Berlíně, kde končí svůj doktorát s prací nesoucí název Die Konservative Revolution in Deutschland 1918-1932 (práce byla vedená známým filosofem a psychiatrem Karlem Jaspersem). Konzervativní revoluce je specifický, především německý (pruský), ideový směr typický pro období po I. světové válce a Výmarské republiky. Jako hlavní ideový prvek lze jmenovat velký odpor k liberalismu a komunismu, které v té době byly na vzestupu. Stejně lze taktéž vyzdvihnout velkou kritiku k událostem a hodnotám nastoleným po revolučním roce 1789.  Jako nejvýznamnější autory můžeme jmenovat například Arthura Moellera van den Bruckeho, Ernsta Jüngera, Oswalda Spenglera, Ernsta Niekische, Othmara Spanna nebo Carla Schmitta.

[2] Výjimky volebních úspěchů tvoří Sozialistische Reichspartei Deutschlands (Strana během svého krátkého působení získala 2 místa v Bundestagu a několik dílčích úspěchů v zemských volbách) a Movimento Sociale Italiano (Největší volební úspěch strana dosáhla v roce 1972, kdy se jí podařilo získat 8,7% v parlamentních volbách a 9,2% v senátních volbách. Poté už následoval jen postupný pokles (vždy okolo 5% až do rozpuštění  hnutí v roce 1995.).

[3] Od roku 1954 probíhala v Alžírsku válka o nezávislost, která se táhla až do roku 1962, kdy de Gaulle prohlásil, že Alžír stojí Francii více, než jí dává a Francie by se ho tedy měla vzdát, na což francouzští osadníci v Alžírsku a část francouzské armády reagovali 21. dubna pokusem o státní převrat. Během bojů o nezávislost vznikla v Madridu v roce 1961 i tzv. Organizace tajné armády známější pod zkratkou OAS. Toto uskupení bylo tvořeno několika bývalými generály, kteří nesouhlasili s opuštěním Alžíru. OAS se taktéž několikrát neúspěšně pokusila o atentát na prezidenta de Gaulla. Srov. FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, s. 350-355.

[4] VENNER, Dominique. Za pozitivní kritiku. Praha: Délský potápěč, 2012. [Cit. 2017-06-21] Dostupné na WWW: < https://deliandiver.org/2012/09/dominique-venner-za-pozitivni-kritiku.html >.

[5] MILZA, Pierre. Evropa v černých košilích. Praha: Themis, 2005, s. 205.

[6] Jak píše jedna z předních postav nové pravice Faye: „Zabývat se metapolitikou znamená nechat do společnosti dlouhodobě proudit ideje, myšlenkové postoje a kulturní hodnoty s cílem vyvolat hlubokou politickou přeměnu.“ Viz FAYE, Guillaume. Proč bojujeme. Praha: Délský potápěč, 2016, s. 165.

[7] Sdružení pro výzkum a studium evropské civilizace.

[8] Alain de Benoist narozen v roce 1943 v Saint-Symphorien získal vzdělání na pařížské Sorbonně, kde vystudoval práva, filosofii, sociologii a církevní dějiny.

[9] Viz MILZA, Pierre. Evropa v černých košilích. Praha: Themis, 2005, s. 209-211.

[10] V roce 1977 vyšla ve Francii dvousvazková kniha Vu de droite (Viděno zprava) s podtitulem „kritická antologie současných idejí“. Na více než 600 stránkách de Benoist vybírá a z pravicových pozic vykládá poznání v různých vědních oborech. Vše je podloženo dlouhým seznamem autorit napříč vědními obory. Kniha získala Velkou cenu Francouzské akademie a do roku 2001 se dočkala již šesti vydání. (V současné době je již přeložena do angličtiny první část knihy, o překlad se postaralo vydavatelství Arktos.) Na prvních stranách knihy de Benoist definuje, co pro něj znamená pojem „pravicový“: „Pravicovým myšlením zde nazývám každé ideové stanovisko, které různorodost světa a z ní nutně vznikající relativní nerovnost pokládá za dobro, kdežto postupnou unifikaci světa, hlásanou a realizovanou po dva tisíce let rovnostářským diskursem, za zlo.“  Viz ROMUALDI, Adriano. Kultura pro Evropu. Praha: Délský potápěč, 2012, s. 117-118.

[11] Viz MILZA, Pierre. Evropa v černých košilích. Praha: Themis, 2005, s. 212.

[12] BENOIST, Alain. O nominalismu. Praha: Délský potápěč, 2012, 18 s. Dostupné na WWW: < https://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/edice-fascikly/alain-de-benoist-nominalismus/ >.

[13] Jako nutné se jeví poukázat na „odvěký“ filosofický spor mezi tzv. racionalismem a empirismem.

[14] Srov. WILSON, Edward. Smysl lidské existence. Praha: Dokořán, 2017, 184 s.

[15] Viz NIETZSCHE, F. Tak pravil Zarathustra. Praha: Dobrovský, 2014, 354 s.

[16] MILZA, Pierre. Evropa v černých košilích. Praha: Themis, 2005, s. 217. Zde se nabízí srovnání s rozhovorem pro Délský potápěč, kdy de Benoist k tématu uvádí: „Věřím, že je zcela možné dostat se do určitého stavu, jak vidět, jak si znovu osvojit určité hodnoty – především etické, které patří k nejstaršímu evropskému dědictví, ale toto znovunabytí by nemělo být redukováno na umělé nebo folkloristické znovuoživení, které spíše nutí k pousmání. Dodávám, že pohanství je komplexní skutečnost, že v žádném případě nejde o nějaké jednoduché přírodní náboženství.“ Viz ROMUALDI, Adriano. Kultura pro Evropu. Praha: Délský potápěč, 2012, s. 125.

[17] Zde mám na mysli především do dnešních dnů trvající spor mezi de Benoiste a Fayem, který jednu dobu vrcholil i trestními oznámeními.

[18] Viz Benoist, Alain. Manifest nové pravice. Praha: Délský potápěč, 2011, 63 s. Dostupné na WWW: <https://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2011/04/PDF-MANIFEST.pdf >.

[19] Srov. EVOLA, Julius. Jezdit na tygru. Praha: Triton, 2009, 307 s.