Život v souladu s naší tradicí
Dominique Venner
Každému velkému národu je vlastní svébytná primordiální tradice. Je to minulost a budoucnost, svět hloubek, podloží, zdroj, z něhož lze dle potřeby čerpat. Je pevnou osou ve středu pohyblivého kola změny. Jak prohlásila Hannah Arendtová, jde o „autoritu, která volí a jmenuje, přenáší a uchovává, naznačuje, kde jsou skryty poklady a jaká je jejich hodnota.“
Dynamické pojetí tradice se liší od Guenónovy koncepce jediné, univerzální a hermetické Tradice, která je prý společná všem národům každé éry a jejímž prvotním zdrojem je zjevení nespecifikovaného transcendentna. Zjevná ahistoricita této ideje její teoretiky z míry nijak nevyváděla. Z jejich pohledu není posledních 3000 let ničím jiným než úpadkem, rozkladem, involucí a nakonec antitezí „tradičního“ světa – tedy zlatého věku védické a Hésiodovy kosmologie. Antimaterialismus tohoto myšlenkového směru je nepochybně podnětný – na druhou stranu jeho synkretismus působí natolik nejednoznačně, že nemálo z přívrženců tradicionalismu dovedl až ke konverzi k islámu. Navíc kritika modernity vedla v konečném důsledku tradicionalisty pouze k přiznání vlastní nemohoucnosti. Tradicionalismus – neschopen překročit rámec často oprávněné kritiky a přijít s vlastní alternativou k modernímu světu – se tedy uchýlil k eschatologickému čekání na katastrofu apokalyptických rozměrů.1
Vysoké intelektuální standardy Guenóna a Evoly se u jejich učedníků často rozmělnily v pouhou sterilní rétoriku.2 Ať už ale máme k Evolovým tezím jakékoliv výhrady, navždy mu zůstaneme zavázáni za přesvědčivé důkazy jeho dílech o existenci duchovní cesty tradice – stojící v protikladu v osvícenství vyjádřeném materialismu – pod svrchní vrstvou jednotlivých náboženských forem. Evola nebyl jen originálním myslitelem: prokázal také vlastním životem smysl a cenu hrdinských hodnot, vykreslených a popsaných v jeho knihách.
Abychom se vyhnuli možné záměně se starými zavedenějšími významy pojmu tradicionalismus – jakkoliv je můžeme hluboce respektovat – navrhujeme neologismus „tradicionismus“.
Stejně jako pro kterýkoliv jiný lid může i pro Evropany být jedinou autentickou tradicí ta vlastní. Tedy tradice, vzdorující rozkladnému nihilismu prostřednictvím návratu ke zdrojům jedinečných původní evropské duši. Oproti materialismu nevysvětluje tradice vyšší pomocí nižšího, etiku skrze dědičnost, politiku prostřednictvím zájmů, lásku pomocí sexuality. Přesto však dědičnost hraje roli v etice a kultuře, zájmy v politice a sexualita v lásce. Tradice jim však přiřazuje místo v hierarchii, čímž vytváří osobní a kolektivní existence, obě orientované směrem shora dolů. Podobně jako v Platónově alegorii vykreslené v dialogu Timaios vládne svrchovaný duch – opírající se o statečnost srdce – touhám a vášním. To však neznamená oddělenost těla a ducha; stejně tak skutečná láska je zároveň jak jednotou duší, tak i tělesným souladem.
Tradice není myšlenkou – jde o způsob bytí a žití, v souladu se zásadou z Timaia: „Cílem lidského života je vytvořit v těle i duši řád a harmonii k obrazu řádu kosmického.“ Život je tak především cestou k tomuto cíli.
.
1 Obecně řečeno vychází pesimismus vlastní kontrarevolučnímu myšlení – od něhož se Evola sám odlišoval a distancoval – z fixace na formu (politické a společenské instituce) na úkor podstaty (která nepodléhá změnám). 2Akademik Marco Tarchi, který se o Evolu dlouhodobě zajímá, ho kritizoval v neplodném pojednání, plném snění o ‚válečnících‘ a ‚aristokratech‘ (srov. časopis Vouloir, leden-únor 1991, editovaný Robertem Steuckersem).
V blízké budoucnosti, jak se bude chaos nihilismu dále prohlubovat, bude touha po životě v souladu s tradicí pociťována stále silněji. Aby znovu nalezla sama sebe, musí se evropská duše – tak často faustovsky obrácená k překonávání, dobývání a nekonečnému – navrátit k vlastní podstatě prostřednictvím introspekce a poznání. Její – tak bohatá – řecká a apollinská část nabízí model moudrosti v konečnosti a ohraničenosti, jejichž absence bude s přibývajícím časem stále bolestnější. Bolest je však nezbytná a k úsvitu je třeba projít nocí.
Pro Evropany znamená život v souladu s tradicí zaprvé probuzení vědomí, hlad po skutečné duchovnosti, vyjadřovaný osobní reflexí při současném kontaktu s vyšším referenčním řádem. Úroveň vzdělání v tomto ohledu nepředstavuje žádnou překážku – jak podotýká Hérakleitos: „Učení se mnoha věcem nezakládá jejich porozumění“, a dodává: „Schopnost poznat sám sebe a řádně myslet je dána do vínku každému člověku.“ Rozjímaní je nezbytné, odříkání však nikoliv. Xenofanés z Kolofónu k tomu poskytnul následující příjemnou radu: „… a v zimě u ohně, ležíc na pohodlném lehátku, dobře najedeni, popíjejíce sladké víno bychom měli rozmlouvat: ‚Kdo jsi mezi muži, a odkud?‘“ Epikúros byl o něco náročnější a doporučil dvojí cvičení: vést si deník a věnovat se každodennímu zkoumání vlastního svědomí – a právě tímto se řídili stoici. Prostřednictvím Hovorů k sobě Marca Aurelia nám pak předali dostatečný návod k veškerým potřebným duchovním cvičením.
Oporu tak může poskytnout vypisování poznámek, čtení, opakované čtení, učení, každodenní opakování několika aforismů s tradicí spjatého autora. Homér nebo Aristotelés, Marcus Aurelius nebo Epiktétos, Montaigne nebo Nietzsche, Evola či Jünger, básníci, kteří pozvedávají a životopisci vyvolávající k životu dálky minulosti – jediným pravidlem by se měl stát požitek z pozvedávající četby.
Žít v souladu s tradicí znamená podřídit se ideálu, který ztělesňuje, pěstovat znamenitost ve vztahu k vlastní přirozenosti, znovu objevit vlastní kořeny, přenést odkaz předků, stát bok po boku s vlastními. Také to znamená vykázat z vlastního nitra nihilismus – i kdyby to mělo obnášet zdánlivé uznání společnosti, spoutané nihilismem pouty tužeb pevněji než kdy jindy. To vyžaduje jistou míru střídmosti a stanovení hranic za účelem osvobození se z pout konzumerismu. Také to znamená nalezení cesty k poetickému vnímání posvátna v přírodě, lásce, rodině, slasti a činu. Žít v souladu s tradicí také žádá vtisknout formu vlastní existenci, být nejtvrdším soudcem sebe sama, a zaměřit svůj vnitřní pohled místo na ošklivost rozkládajícího se světa směrem k probuzené kráse vlastního srdce.
Článek je výňatkem z knihy Histoire et traditions des Européens: 30,000 ans d’identité (Paris: Éditions du Rocher, 2002) a v angličtině vyšel na webu Counter Currents.
