Odvěká tradice už neplatí: Západ přestal být evropským a Evropa přestala být Západem. Při svém pohybu na západ slunce naší civilizace potemnělo. Z prapůvodního Řecka se centrum „Západu“ přesunulo přes Itálii, západní Evropu, Anglii a nakonec – po překročení oceánu a usazení se v Americe – bylo pomalu zohyzděno.

A skutečně se dnes podle Raymonda Abelia za epicentrum a esenci Západu musí považovat Kalifornie.[1] Usazena na břehu Pacifiku představuje symbol štěstí, v němž naše civilizace hyne; zemi na konci dějin, zemi hollywoodských simulaker, asymptoticky se přibližující šílenství, komerční společnosti, společnosti nekonečné podívané a kosmopolitismu.

Západ – coby planetární hnutí vždy v pohybu – tedy bude pokračovat ve své cestě na západ vytvořením dalšího svého centra tam, kde už byly položeny základy: na Dálném východě, na souostrovích Pacifiku, od Japonska po Indonésii. Jedná se úplné obrácení zámořského pohybu z Evropy v 16. století…

Západ se tak stává „něčím“ globálním. Vystupuje v podobě nejasně definovaného celku sítí rozhodnutí, rozptýlených teritoriálních oblastí, kulturních a lidských bloků, zastoupených ve všech zemích. I když jej Spojené státy stále ovládají, Západ se stále více odívá do podoby „kvalifikace“ – nikoli příslušnosti – která nezná státní hranice.

Západ – nebo západní civilizace – označuje místa, kde převážil „západní systém“. Tato místa jsou stále méně popsatelná politickými, geografickými či etnickými termíny. I když jeho epicentrum zůstává umístěno v USA, předvídatelná budoucnost nás vede k předpovědím o rozptýlení Západu, o jeho přeměně do polycentrického celku velmi západních států (Německo), vcelku západních států (Pobřeží slonoviny), částečně západních států (Československo) a ne příliš západních států (Afghánistán). Jen málo míst ale skutečně „unikne Západu.“

Souběžně pak tedy platí, že pokud se střed nachází všude a „všechno“ je v konečném důsledku ničím, Západ musí přijít o jakoukoliv svébytnou přednost – být Zápaďanem znamená spíš než být něčím nebýt ničím. Takto Evropané – a jedině oni – ztrácí samotnou možnost platně se vymezit jako cokoliv jiného než Zápaďané. Ind může kupříkladu být západní i „Ind“, ale Němec nebo Holanďan nemůže být nic jiného než západní, tj. v konečném důsledku nikým a ničím.

Přesahujíc hranice, státy i náboženství, Západ zahrnuje mnohem více než geopolitickou skutečnost či diplomatickou solidaritu se „svobodným světem.“ Ve své podstatě jde o globální establishment formy společnosti – „Amerikosféry.“

Ne každý národ se cítí jako zakládající člen klubu jménem západní civilizace. Francie, Itálie, Španělsko nebo Řecko do západní kapitalistické společnosti nikdy nebudou zapojeny do té míry jako např. Nový Zéland, který kulturně náleží k prvotnímu zdroji kapitalismu, tedy anglosaské hegemonii ustanovené Anglií a převzaté Spojenými státy.

Nejmenší odchylka od prvotního zdroje myšlenek a současné vládnoucí mocnosti nevyhnutelně vyvolají celonárodní úzkost a nespokojenost. A tak celý svět zažívá krizi identity ve vztahu k celosvětovému kulturnímu standardu, jehož mohou kompletně dosáhnout jen nemnozí. Schizofrenní hanba, kterou to vyvolává, je z psycho-politického pohledu pravděpodobně mocným hybným mechanismem pozápadňování.

Uspořádán do soustředných členských kruhů, má i Západ svůj střed, svou klubovnu: v tzv. vyspělých zemích, kde se mluví anglicky – nebo je tato řeč aspoň obecně užívaným ‚druhým‘ jazykem, jako tomu je v severní Evropě, jejíž mentalitu spoluutvářel protestantismus.

„Druhý kruh“ členství zahrnuje např. Francii, člena z morálních důvodů kvůli svému dědictví demokratického universalismu a Lafayettově památce; Izrael, čestného člena; Německo a Itálii, členy přidružené následkem vojenských porážek atd. Co se Japonska týče, učinilo se členem samo, a američtí průmyslníci toho jistě začínají litovat.

V zemích známých jako „Třetí svět“ pozápadněná vrstva, často odříznutá od své kultury, slouží jako model k napodobování pro širší vrstvy, jejichž krize identity vis-à-vis kulturních standardů vlastních „elit“ činí jejich odkulturnění mnohem snazším. Řada zemí Jihu je tak vnitřně rozdělena kulturní a ekonomickou propastí oddělující narychlo (takřka do bodu parodie) pozápadněnou hrstku od znevýhodněných nositelů trosek tradiční kultury.

Horečnatý amerikanismus a churavějící tradiční kultura – která se v tomto ohledu jeví jako zaostalá a podřadná – si skrze logiku etnocidy násilně odporují. Územní plánování, denní zvyklosti, umění, rodinné a společenské struktury fungují jako arény, kde se střetávají západní standardy „evoluce“ a „rozvoje“ s tradičními kulturami, které samy o sobě následně – tak jako v Africe – začnou smýšlet jako o zaostalých.

Lze si klást otázku, jestli „západní civilizace“, především ve svém americkém aspektu, není také projektována coby odmítnutí Evropy, přestože evropská kultura do určité míry představuje výchozí bod pozápadňování.

Podívejme se na příklad Řecka, které je s jistou mírou opodstatněnosti označováno za jednu ze základních matic evropské civilizace: anglosaský okcidentalismus reaguje na původní řeckou kulturu násilně – jako by to byla rakovina. A tak se řecká kultura pozoruhodnou inverzí zdá být – a to naneštěstí ne jen turistům – v očích Zápaďana „orientální“, zatímco v Evropě zůstává prakticky dokonale jedinečným příkladem autenticity a zděděné zakořeněnosti a pro historiky a sociology jsou její jazykové, hudební, náboženské, hospodářské a rodinné normy hluboce evropské. V Řecku – a do jisté míry i v dalších evropských zemích, činí západní standardy národ „cizincem ve vztahu k sobě samému“, cizí vlastní kultuře, která se stává objektem etnologie nebo je neutralizována a zařazena coby „folklór.“

Zásadní rozdíl mezi tradičními kulturními a západními standardy pak představuje skutečnost, že ty z první skupiny jsou definovány ve vztahu ke standardům ostatních etnických skupin dle logiky diferenciace (relativní standardy), zatímco ty západní samy sebe považují za obecně platné a univerzální hodnotou oplývající měřítka. Všechny ostatní kultury jsou tak považovány za atypické – „zaostalé“ – nebo morálně abnormální, za „divošské“, vyžadující proces civilizace, tj. domestikaci.

Tuto „domestikaci“, označovanou mj. jako masová globální kultura, v umělecké oblasti dobře popsal Theodor Adorno. Právě v masové globální kultuře spatřoval antropolog Arnold Gehlen náznaky vzniku „neoprimitivní“ éry.

Podle všeho vedle sebe v tomto ohledu existují tři typy „standardizované“ kultury: (1) masová globální kultura – která prostřednictvím hudby, filmů, nábytky, odívání, jídla atd. vnucuje masám stále uniformnější styl – se projevuje ve formě kultury rozptýlení; (2) těžko uchopitelná a elitářská kultura – jednak vysoce abstraktní, ale také univerzalistická – jejíž funkce jsou jak společenské, tak diskriminační (coby náhražka za etno-kulturní dělení slouží vertikální oddělení mezi dvěma kulturními sférami v celozápadním měřítku); a konečně (3) „museální“ kultura, systematicky třídící „starodávné“, racionalizující kolektivní paměť s cílem přeměnit jedinečnou kulturní minulost dané populace na typizovanou položku portfolia „dědictví lidstva“ atd.

Obraz Zápaďana (socio-mentální systém, společný všem pozápadněným) nerušeně vládne přinejmenším od 50. let minulého století. V zásadě spočívá na zjednodušené americké kultuře a stvrzuje dominanci angloamerického jazyka – dokonce i v oblasti umění či věd.

Zde hraje významnou roli ideologie „komunikace“. Specialista na USA, Gaston Dommergues, kupř. prokázal, že i americké doktríny transparentnosti informací a celosvětové volnosti komunikace – uskutečňované především vytvářením televizních sítí, planetární datové komunikace a zpracování dat – podléhají hegemonickým tendencím.

Univerzalizace jazyka, zejména při počítačovém zpracování, znamená zobecnění mezinárodního způsobu myšlení, konání a cítění „po americku.“ I když má být „svoboda“ nejvyšší hodnotou, musíme se v tomto případě ptát, zda tato celosvětová standardizace kultury, podporovaná komunikační technologií skutečně podněcuje mezilidský a mezikulturní dialog. Lze vůbec prostřednictvím kódu – který je sám o sobě odkulturněn – komunikovat?

Za nejkřiklavější příklad planetární kulturní standardizace nám může posloužit mezinárodní kultura mladých všech generací, vyrůstajících po 2. světové válce. Tato kultura, navenek se prezentující coby protiburžoazní ideologie „osvobození“ a protestu“, ve skutečnosti v mnoha zemích stvořila první pozápadněnou střední třídu v historii. Poválečná generace byla průkopníkem, dnes však většina západní mládeže – včetně té v dosud neindustrializovaných zemích – sdílí oblíbenou hudbu, chování a „praktickou kulturu.“ Spolu s Robertem Jaulinem lze říci, že Západ už není místem či zónou, ale způsobem života, „překračující“ veškeré hranice, zvnitřněným v každém egu.

Západ je – přinejmenším do té míry, do jaké představuje kulturní a geopolitickou realitu – soudržnou a uspořádanou ideologií, jejíž totalitářské cíle jsou tím skutečnější, čím méně se jeví zjevnými těm milovníkům svobody, jež se označují za naše intelektuály.

 [1] Raymond Abellio, La structure absolue [The Absolute Structure] (Paris : allimard, 1965).

Bída nového maloměšťáctví
Měšťáctví, či maloměšťáctví, to je pojem, který v sobě nese už tak nějak ze své samotné podstaty i vyznění určitý pejorativní náboj. Oprávněně? K odpovědi na tuto otázku je samozřejmě nutné tento pojem definovat. Vcelku zažitá definice – levicová – mluví o maloměšťáku jako o člověku v zajetí „konzervativních“ hodnot, zápecníkovi a zpátečníkovi. Marxisté hovoří o „ambiciózní části maloburžoazie (…)“ která „předstírá životní způsob velkoburžoazie, přejímá její morálku; je velmi kolísavá, přizpůsobivá, když se jí nedaří, stává se krajně radikální.“
Obecný popis je zhruba takový: (malo)měšťák, přičemž pojem s předponou i bez ní označuje ve své podstatě stejný typ člověka a neodvíjí se naprosto od lokality, kde zmiňovaný žije, je člověk, který je do značné míry nestálý ve svých názorech. Jde o člověka konzumního, sobeckého a individualistického, pokrytce.

Maloměšťák předvčerejška kritizoval podle situace socialisty i monarchisty, maloměšťák včerejška komunistické pohlaváry, aby vzápětí dehonestoval „samozvance a zaprodance“. Nekritizoval je, protože by cítil odpor k jejich idejím. Naopak, mnohdy s nimi ve své podstatě souhlasil, zhruba do doby, než došlo na lámání chleba. Pofidérnost mnoha takzvaných revolucí jde ruku v ruce s jejich maloměšťáckou podstatou. Maloměšťáctví, to je závist. Jakmile socialistická hesla někde nabyla na intenzitě, byl maloměšťák socialistou. Ne pro přesvědčení o spravedlnosti socialistického uspořádání, ale pro momentální přesvědčení o výhodnosti tohoto zřízení pro něj samotného. Maloměšťák je podstatnou částí mas západoevropských rebelií okolo roku 1968, ochotným posluchačem frází o neomezené svobodě a rovnostářství, prefabrikované intelektuály z prestižních univerzit. Maoističtí studenti nebyli ze značné části žádným proletariátem, ale naopak potomky „maloburžoazních“ rodin. Revoltovali proti svým rodičům a prarodičům, označovali je za maloměšťáky, aby se po odeznění revolty integrovali do systému a vytvořili novou vrstvu maloměšťáků. Mnozí z nich pronikli na nejvyšší posty – namátkou Manuel Barroso, Daniel Cohn-Bendit, Joschka Fischer. Nikoli překvapivě. Troufám si říct, že maloměšťák byl svého času nadšen československým experimentem „socialismu s lidskou tváří“ a současně prvním, kdo kýval k označení Palacha za blázna. Maloměšťák strhnul mariánský sloup v roce 1918 a heiloval v roce 1942, řval hesla o Dubčekovi v osmašedesátém a o deset let později podepisoval antichartu. Samozřejmě koncem listopadu 1989 už zvonil klíči a připínal trikoloru či odznáček Občanského fóra. Maloměšťák má sklon se hlásit k „revoluci“ ve chvíli, kdy ji považuje za vyhranou. Ve skutečnosti není ničím jiným než konformistou, i když se ve svých radikálních okamžicích snaží působit opačně. Nikdy ovšem není iniciátorem, předvojem a ani v pozdějších fázích nestojí zpravidla v prvních liniích společenské změny.

Jaký je maloměšťák dneška? Mediální věk ovlivnil jeho pokrytectví víc než co jiného. Maloměšťák v druhé dekádě 21. století nemusí čekat na to, kterým směrem se budou události vyvíjet. Mainstreamová média, sama založená na maloměstské morálce, ho ochotně nasměrují.
Mediální manipulace dodala maloměšťáctví nový rozměr, a totiž zmanipulovatelnost. Maloměšťák, sám ze své podstaty manipulátor a oportunista, se díky své ideové neukotvenosti a sklonu k sebestřednosti stal dokonalou obětí manipulace vyšší a chytřeji provedené.
Maloměšťák, zosobněné pokrytectví, je ochotným zastáncem neoliberální politické strany, která jde často proti jeho obecným zájmům (protože, a to je důležité, maloměšťák dnes není příslušník konkrétní třídy, ale prochází jimi a inklinuje k těmto pozicím z důvodů vlastní nabubřelosti a oportunismu). Maloměšťák zastává pochybnou pseudomorálku, když odsoudí mladou matku s dítětem jako „kurvu“, bez ohledu na to, že si přese všechno zvolila osobně bezpochyby náročnější cestu mateřství oproti „společensky přijatelnému“ umělému potratu. Maloměšťák hovoří o kultuře a kritizuje, chválí Havlovy hry, aniž by je chápal (protože Havel je v kurzu a navíc svou pseudomorálkou a „intelektuálstvím“ je vzorem maloměšťáctví), zatímco nejraději sleduje oligofrenní „reality“- a jiné „show“. Maloměšťák mluví o svobodě a demokracii, ale nevadí mu politické procesy ani okupace či bombardování suverénních států. V hloubi duše nenávidí lidi, kteří ohrožují jeho, v tuto chvíli, pohodlnou pozici. Je tím hlavním co umožňuje udržitelnost statutu quo, kdy se v moderním českém státě, vzniklém na heslech o pravdě a lásce, o některých věcech mluvit nesmí.

Maloměšťák, liberál – nikoli z přesvědčení, ale z pohodlnosti, – nechápe nic, co ho převyšuje. Pro vlastní omezenost není schopen přijmout cokoli, co převyšuje jeho sobecké a přízemní zájmy. Nechápe důležitost rodiny, nerozumí transcendentnímu rozměru života, nezná vlast a postrádá hrdost. Individualismus, to je leitmotiv maloměšťáka. Individualismus, ještě vybičovaný v současnosti převládajícím globalizovaným liberálním kapitalismem.
Maloměšťák nechápal rytířské kodexy, maloměšťák není gentleman, maloměšťák nechápal wandervogel ani skauting, maloměšťák necítí okouzlení přírodou a dobrodružstvím. Tleská každému ústupku z pozic zásad, protože v něm vidí prostor pro svou pohodlnost. Maloměšťák nechápe solidaritu. Maloměšťák nikdy nepochopí asketismus, heroismus, nestane se jüngerovským lesním chodcem. Jako egoista nechápe sebeobětování.

Mluvilo-li se o maloměšťácích jako o zastáncích konzervativních a tradičních hodnot, nelze s tím minimálně u jejich moderní podoby souhlasit. Tradiční hodnoty, jako vlast, čest nebo rodina jsou pro ně svazující, jsou ostentativními kosmopolity a pokud snad kritizují skutečné nešvary, činí tak z liberálních pozic, v obavě o svoje vlastní pohodlí.
Bída nového maloměšťáctví tkví v jeho podstatě. Je vším tím, čím nechceme být – oportunistou, pokrytcem, egoistou a zpohodlnělým individualistou bez hodnot – a dost možná se sám sobě protiví.
Málokdo dnes může tvrdit, že se ho maloměšťáctví nedotýká. Dnešní svět je postaven na konzumu, individualismu a odlidštění a je živnou půdou pro maloměšťáctví. Nemá smysl si nalhávat, že (až na velmi vzácné výjimky) kus maloměšťáka není v každém z nás. Můžeme jimi, či tou částí sebe samých, pohrdat, ovšem skutečnou zásluhou je až to, když v sobě maloměšťáctví potíráme, dobrovolně a cíleně se zbavujeme příznaků duševní malosti. Konzumnost, sobeckost a individualismus nahraďme kulturností, nezištností a solidaritou, přízemnost krásou, oportunismus idealismem.

Ubohost maloměšťáctví nahraďme velikostí duševního aristokratismu.

Blíží se Vánoce (jiný název pro zimní slunovrat). Ty jsou spojeny s věčně zeleným stromem, 1] kterým se od nepaměti v Evropě oslavují Vánoce jako velká sváteční předzvěst probuzení přírody do života po zimním klidu. Člověk si nemůže pomoci, než myslet, že už i Evropa se jednoho dne probudí ze svého současného spánku (dormitio) 2], který je delší než tento přírodní cyklus.

Vánoce jsou pro děti. Je to však také oslava, ve které má své místo krása. Není to příležitost zamyslet se nad tímto zásadním pojetím, jedné ze tří složek „Homérovy triády“: „Příroda jako základ; Znamenitost coby cíl; Krása coby obzor“?

Spíše, než pojednání o kráse, chci nabídnout čtenářům několik praktických rad, aniž by však byla opomenuta hlubší úvaha: estetika zakládá etiku (dobré je definováno tím, co je krásné) a etika zakládá estetiku (dobré je neoddělitelné od krásného).

Pěstujte krásu (smysl pro estetično) pro sebe a své blízké. Krása není otázkou peněz a spotřeby. Sídlí ve všech věcech, ale především v malých drobnostech života.

Krása je volně rozdávána přírodou: poezie mraků na jasné obloze, zvuk dešťových kapek dopadajících na stan, hvězdné noci, letní západ slunce, první sněhové vločky, barvy zimního lesa, první květiny na zahradě, houkání sovy v noci, vůně hořícího dřeva nad venkovskou chalupou…

Pokud je nám krása přírody dána, krása, kterou sami vytváříme v našich životech, vyžaduje úsilí a pozornost.

Pamatujte si, že není žádné krásy (nebo radosti) bez harmonie barev, materiálů, tvarů a stylů. To platí pro domov, oblečení a malé životní doplňky. Vyhněte se syntetickým a plastovým materiálům ve prospěch těch přírodních.

Neexistuje žádná krása bez zdvořilosti při jednání s blízkými i vzdálenými (kromě hlupáků).

Poznamenal jsem, že estetika je základem etiky. Skutečně, není žádné krásy bez duševní a fyzické rovnováhy. Například, nechte si svůj žal a obavy během těžkých měsíců pro sebe, ať už se týkají vašeho srdce, těla, nebo vaší práce. Získáte si tak ve společnosti úctu pro svoji rozvážnost a pověst dobrého společníka. Získáte také úctu sami před sebou.

Veselé Vánoce všem!

Poznámky:

1] Věčně zelené větve stromku měly napříště symbolizovat věčný život přislíbený Kristem věřícím a připomínat jim rajský strom Adama a Evy, kteří slaví svůj svátek o Štědrém dnu. Alsaský anonym z té doby zaznamenal: “O Vánocích je zvykem vztyčovati v domech jedle a ověšovati je papírovými růžemi různých barev, jablky, barevnými hostiemi a cukrovím.” viz stránky Římskokatolické farnosti Čelákovice – Stromeček.
http://www.farnost-celakovice.cz/svatky.php?s=1_12
2] Středověká představa smrti spočívala v podobě věčného spánku spravedlivých (dormitio).

Pro starověké Řeky byl Homér „začátkem, středem i koncem.“ V jeho básních je implicitně obsažena vize světa a dokonce i filozofie. Hérakleitos shrnul Homérovo kosmické východisko touto výstižnou větou: „Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí – ale byl vždy a je a bude – vždy živý oheň…“

1. Příroda coby základ

U Homéra je vnímání nestvořeného – avšak uspořádaného – světa doprovázeno magickou vizí, vyjádřenou starými mýty. Ty nemají být chápany doslovně, ale jako projevy božského v naší sféře. Lesy, kamení či divocí tvoři mají duši, chráněnou Artemidou (či římskou Dianou). Celá příroda splývá s posvátným a lidé z ní nejsou nijak vyčleněni. Příroda však neexistuje k uspokojování našich rozmarů.

Příroda ve své imanenci ale čas od času dává i odpovědi na naše muka: „Jako se rodí listí, tak právě se rodí i lidé: listí setřásá na zem van větru, ale vždy nové vyráží pučící les, když jarní zas nadchází doba; stejně tak lidský rod – ten vzniká a zachází zase.“ (Ílias, VI) Koloběh ročních dob a života – každý z nich předávající lidem vnímavým a schopným následovat – tak poskytuje určitou míru věčnosti.

Jistota, posílená vědomím zanechání vzpomínky v duchu budoucnosti, o níž Helena v Íliadě říká: „Zeus nám připravil zlý osud, abychom byli opěvováni i od budoucích lidí.“ Možná, ale i sláva vznešeného jména pomíjí jako jiné.

Co nepomíjí je vnitřní podstata pravdy vlastního svědomí: žít vznešeně, prostý nízkosti a zůstat věrný vytčenému ideálu.

2. Znamenitost coby cíl

Po vzoru hrdinů hledají věrní, vznešení a zdatní muži (kalos kai agathos – krásní a vznešení) ve statečnosti činu míru vlastní zdatnosti (arété), podobně jako ženy nalézají v lásce či odevzdání se světlo, které je činí skutečnými. Záleží jen na tom, co je silné a krásné.

„Abys byl hrdinou vždy,“ nabádá Péleus svého syna Achillea, „a vynikal nad ostatními“ (Ílias, VI).

Když Penelopé mučí pomyšlení na smrt svého syna Télemacha z rukou „nápadníků“ (uchvatitelů), děsí ji hlavně možnost, že by mohl umřít „neslavně, předtím než vykonal hrdinské činy hodné svého otce“. (Odysseia, Zpěv čtvrtý) [1]

Uvědomuje si, že lidé nemají čekat na bohy a jejich pomoc; podobně to vyjadřuje i Homér ústy Hektora, odmítajícího zlá znamení: „Jediné znamení věštné je nejlepší: obrana vlasti!“ (Ílias, XII)

V poslední bitvě Íliady, s vědomím, že byl zatracen bohy i osudem, si Hektor v návalu tragického heroismu odepře jakékoliv zoufání: „Ale ať bez boje aspoň a bez slávy nezhynu, nýbrž konám veliký čin, nechť o mně i potomci zvědí.“ (Ílias, XXII)

3. Krása coby obzor

Ílias začíná hněvem Achilleovým a končí jeho utěšováním žalu krále Priama. Homérovi hrdinové nejsou vzory dokonalosti. Chybují a neznají míru, úměrně své vitalitě. Proto hynou pod silou imanentního zákona, který je pramenem řeckého mýtu a tragédie. Každá chyba je potrestána, Agamemnonova stejně jako Achilleova. V Homérových mýtech však i nevinní mohou být náhle zasaženi osudem – jako Hektor a řada dalších – neboť nikdo před tragickým osudem není v bezpečí.

Nemůžeme však tento náhled na život směšovat s myšlenkou transcendentní spravedlnosti, trestající zlo či hříchy. U Homéra nejsou rozkoš, bojechtivost ani smyslnost nikdy označeny za zlé. Helena nemá vinu za válku, vedenou na přání bohů. Jedině ti jsou vinni osudem, postihujícím lidi.

Homérem velebené ctnosti pak nejsou morální, ale estetické. Básník věří v jednotu lidské bytosti, vyjádřenou stylem a činy. Muži se proto definují pomocí odkazů na krásné a ošklivé, vznešené a nízké, nikoli dobré a zlé. Jinak řečeno – usilování o krásu je předpokladem dobra.

Krása bez věrnosti a statečnosti však není ničím. Zbabělec Paris proto nemůže být opravdu krásným. Je to marnivý floutek, který oklame svého bratra Hektora a dokonce i Helenu, kterou svede pomocí kouzel. V kontrastu k němu si Nestor navzdory věku uchovává krásu své statečnosti.

Krásný život, konečný cíl znamenitosti takto chápané řeckou filozofií – jíž byl Homér výsostným představitelem – předpokládá úctu k přírodě, respekt k cudnosti (Nausikaá či Penelopé), shovívavost silných vůči slabým (mimo boj), opovržení přízemností a ošklivostí, obdiv k tragickému hrdinovi.

Pokud vnímání přírody naučilo Řeky mírnit jejich vášně a ohraničovat touhy, pak není pošetilé předpokládat, že dosáhli moudrosti už dávno před Platónovou dobou. Chápali, že moudrost je spojena s harmonickou jednotou, vznikající syntézou protikladů: mužského a ženského, násilí a mírnosti, instinktu a rozumu. Hérakleitos promluvil jako Homérův student: „Protikladné se shoduje – z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem.“

Demokratická forma vlády zde byla dávno předtím, než vznikly moderní státy.
„Všichni ti, kteří brání nějaký režim, tvrdí, že jde o demokracii,“ napsal George Orwell. Není to pouze nedávný jev. Guizot v roce 1849 poznamenal: „Slovo ´demokracie´ má tak mocný účinek, že žádná vláda nebo strana se neopováží existovat – nebo si myslí, že nemůže – bez toho, aby toto slovo neměla na klopě.“ Dnes to platí ještě víc, než kdykoliv předtím.
Téměř všeobecná shoda ohledně slova „demokracie“, i když to není vždy pravda, mu dodává morální, ba téměř náboženský obsah, který byl už od počátku vždy předmětem diskusí. Mnozí autoři si uvědomovali tento problém. A tak v roce 1939 T. S. Eliot prohlásil: „Když se slovu připisuje univerzální posvátný charakter… jak je to dnes v případě slova ´demokracie´, začínám se zamýšlet, zda přes ty početné pokusy za každou cenu dát mu smysl, vůbec nějaký má.“
Ne každý je demokrat, ale všichni předstírají, že jimi jsou. Není jediné diktatury, která by samu sebe nepovažovala za demokracii. Bývalé komunistické země východní Evropy se nejenom prezentovaly jako demokratické, jak to potvrzovala jejich ústava, ale tvrdily o sobě, že jsou jedinými pravými demokraciemi v protikladu k „formálním“ demokraciím na Západě. Bertrand de Jouvenel byl ještě zřetelnější: „Diskuse o demokracii, argumenty v její prospěch nebo proti ní, často poukazují na určitý stupeň intelektuální plytkosti, protože vůbec není jasné, o čem se vlastně diskutuje.“
Giovanni Sartori v roce 1962 dodal: „Do jisté míry je možné zbytečně, což je paradox, definovat demokracii jako často používaný vznešený výraz, ačkoliv tato ve skutečnosti vůbec neexistuje.“
Julien Freund si rovněž všiml, tak trochu duchaplným tónem: „Pokud někdo tvrdí, že je demokrat, ve skutečnosti to neznamená nic, protože demokratem je možné být velmi protikladným způsobem: buď ve smyslu Američanů a Angličanů nebo východoevropských komunistů, Konžanů či Kubánců. Je jen přirozené, že za takových okolností odmítám demokratem být, protože můj soused může být stoupencem diktatury a přitom se bude odvolávat na slovo ´demokracie´.“
Jak vidíme všeobecné rozšíření výrazu „demokracie“ nepřispívá skutečně k ujasnění jeho smyslu. A tak se tedy musíme pohnout o krok dále. Za prvé se musíme zbavit přesvědčení – kterého si mnozí stále tak cení – že demokracie je plodem moderní éry a že odpovídá „určitému vývojovému stupni“ v dějinách politického režimu. Toto však fakta vůbec nepodporují.
Demokracie vůbec není „modernější“ nebo „vyspělejší“, než jiné formy vlády. V dějinách už bylo mnoho vlád s demokratickými tendencemi. Lineární perspektiva, používaná při tomto typu analýzy, je mimořádně zavádějící. Idea pokroku, uplatňovaná na politický režim, nedává žádný smysl. Když někdo začne takto uvažovat, lehce může dospět k argumentu o demokracii, která „mluví sama za sebe“ a ta, jak říkají liberálové, se poté „spontánně“ vynoří v oblasti politických záležitostí asi tak, jako trh „spontánně“ reaguje na poptávku a nabídku. Jean Baechler si všímá:

„Pokud přijmeme hypotézu, že lidé jako určitý druh živočišstva spontánně aspirují k demokratickému režimu, který slibuje bezpečnost, prosperitu a svobodu, tak potom musíme též dospět k názoru, že v okamžiku, kdy se tyto předpoklady naplní, automaticky se vynořuje demokratická zkušenost i bez toho, aby byl zapotřebí nějaký rámec idejí.“
Co jsou tyto „předpoklady“, které mají za následek demokracii asi tak, jako oheň vyprodukuje teplo? Na to se musíme podívat blíže.
V Evropě byl, na rozdíl od Orientu, despotismus vždy velmi zřídkavý. Ať už jde o starověký Řím, Homérovu Iliadu, védickou Indii nebo o Chetity, vždy zde můžeme najít lidové shromáždění, vojenské i civilní. V indoevropských společnostech byl král obvykle volen; zpočátku byly vlastně všechny starověké monarchie založeny na volbách. Tacitus uvádí, že germánští pohlaváři byli vždy voleni na základě své statečnosti a král vybírán (hlasováním) ze šlechty (reges ex nobilitate duces ex virtute sumunt). Ve Francii byla například koruna volitelná i dědičná. To jen když se stal králem Pippin Krátký začali vybírat panovníka pouze ze stejné rodiny a jen po Hugovi Capetovi se přijal princip prvorozenství. Ve Skandinávii volilo krále provinční shromáždění; tuto volbu musela poté potvrdit také další národní shromáždění.
Germánské obyvatelstvo praktikovalo a bylo všeobecně rozšířeno tzv. „nošení na štítech“ – posazení nového krále na štíty vojáků. Císaře Svaté říše římské rovněž volili a není možné zapomínat ani na důležitost role princovských voličů v dějinách Německa. Celkem vzato, v Evropě pouze začátkem 12.století nahradila volitelnou monarchii postupně monarchie dědičná. Až do Francouzské revoluce vládli králové pomocí parlamentu, který měl značné výkonné moci. Téměř ve všech evropských komunitách dlouho platilo, že politická práva občana zaručovalo osobě postavení svobodného člověka. „Občané“ byli členy svobodných lidových komunit s právem volit a měli kromě jiného vlastní městské charty (výsadní listiny) a suverénní panovníky obklopovaly v rozhodovacím procesu Rady. Zákony rovněž determinoval i vliv obyčejového práva, pokud šlo o justiční praxi, která byla ukazovatelem „účasti“ lidu. Zkrátka, vůbec se nedá říct, že starým evropským monarchiím by v rozhodovacím procesu chyběla účast lidu.
Nejstarším parlamentem v západním světě je federální shromáždění Islandu, jehož členové se scházejí jednou za rok podle inspirativního vzoru Thingvellireu ještě z roku 930.n.l. Adam Brémský v roce 1076 napsal: „Nemají krále, jenom zákony.“
… „Skandinávská demokracie je velmi stará a její původ je možné vystopovat ještě k éře Vikingů“, píše Maurice Gravier. V celé severní Evropě byla zakotvena tato „demokratická“ tradice v rámci velmi silného přesvědčení a sklonu komunity „žít společně“, kde se soustavně kladl „zájem všech“ nad zájem jednotlivce. Taková demokracie měla typicky určitou hierarchickou strukturu, proto by ji bylo možné nazvat „aristo-demokracií“. Tato tradice, založená rovněž na konceptu vzájemné pomoci a na smyslu pro společnou zodpovědnost, je stále ještě v mnoha zemích naživu, například ve Švýcarsku.
…Není pochyb, že starověké a moderní demokracie jsou systémy, které se od sebe diametrálně odlišují. …Společný již mají pouze název, poněvadž se vynořily z úplně jiných historických procesů. …Takže obracet se na řecký koncept demokracie neznamená mít plytce naději, že zde bude podobná sociální průzračnost. To znamená adekvátně uplatnit a přizpůsobit na moderní svět koncept lidu a komunity – koncepty, které celých dva tisíce let vedly pouze k různým formám egalitarianismu, racionalismu a k vyvyšování na piedestal jednotlivce bez kořenů.

Lidská velikost musí být vždy znovu dobývána v zápase.
Vítězí, když přemůže nápor sprostoty ve vlastní hrudi.
Zde leží ta pravá historická substance, v setkání člověka se sebou samým, tj.se svou božskou silou.
To je třeba znát, chceme-li se učit dějinám.
Toto nejhlubší místo, kde se ozývá a radí hlas slovy nepostižitelný, nazýval Sókratés svým daimoniem.
Také bychom je mohli nazvat:les

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“,

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: „Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi —
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

 Český lev – 800 let tradice

Král zvířat lev byl od nepaměti vnímán coby symbol odvahy a síly. Takto byl
vyobrazován už ve starověké Babylonii, Asýrii či na Předním východě a stejně byl pojat jako
symbol rytířských ctností a ušlechtilosti ve středověku, přičemž se tato symbolika kontinuálně
přenesla i do současnosti.Vyobrazení lva se v historii často objevuje na šlechtických erbech či znacích evropských
států a měst. Evropa se lvem sice do kontaktu nepřicházela, protože na jejím území běžně nežije,
ale povědomí o něm bylo – připomeňme si císaře Nera, který trápil křesťany tím, že je házel
lvům. Zprávy o něm šířili také od konce jedenáctého a v průběhu dvanáctého století rytíři,
kteří se zúčastňovali křížových výprav. A exotická zvířata včetně lvů napříč Evropou také
různě putovala – když například římský císař a král sicilský Fridrich II. Štaufský v polovině
30. let 13. století podnikl výpravu do Německa, vzal si s sebou celý svůj zvěřinec.
V českých zemích se vůbec poprvé znak ne lva, ale lvice objevil za moravského markraběte Vladislava
Jindřicha; jde o vyobrazení na jeho jezdecké pečeti, kterou připojil k listině v roce 1213. O
pohlaví lva se ale vedou polemiky, neboť viditelný fakt, tedy hřívu, nelze zcela jednoznačně
kvůli zachovalosti a hlavně velikosti pečeti určit. Poté následují brakteáty, tedy jednostranné
stříbrné mince za Přemysla Otakara I.; vyobrazení lva, již dvouocasého, pak používal Přemysl
Otakar II. Dalo by se říct, že se lev v erbech a znacích stal téměř módním hitem a od poloviny
dvanáctého století se rychle šířil – do svých znaků jej přijímá řada měst na zdůraznění
sounáležitosti s panovnickým rodem, tedy že jde o královské město, namátkou jmenujme
třeba Litoměřice.
O tom, jak se z jednoocasého lva stal dvouocasý se různě spekuluje. Přemyslovci používali ve znaku orlici. Podle Dalimilovy
kroniky za hrdinské obléhání Milána knížetem Vladislavem II. byla poté orlice povýšena na
lva, „jenž se bíle v rudém poli skví“, zatím s jedním ocasem; druhý lví ocas měl prý Přemyslu
Otakaru I. do znaku přidat na začátku třináctého století jako projev díků, „že je mu nejbližším
druhem“, a za vojenskou pomoc proti odbojným Sasům římský král Ota IV. Brunšvický.
Poprvé se všemi atributy můžeme nalézt českého lva v Pasionálu abatyše Kunhuty,
souboru duchovních textů z roku 1320: vidíme ho s nápisem Boemie vedle plamenné orlice a
svatojiřského znaku. Od té doby prošel různými dílčími změnami, pokud sáhneme do
nedaleké historie, třeba v roce 1960 mu byla z hlavy sňata koruna a místo ní umístněna
pěticípá hvězda a na hruď lev dostal znak Slovenska – modrý Kriváň a vatru symbolizující
Slovenské národní povstání. Správně je lev zobrazován v červeném poli, je stříbrný,
dvouocasý, úst rozžhavených, s jazykem vyplazeným, má bojový postoj, zlatou korunku, jež
symbolizuje české království, a zlaté drápy, tzv. zbroj, což je heraldické označení pro tu část
zvířecího těla, kterou lze použít v boji.
Lev ve znaku pro Čechy symbolizuje především obrovskou kontinuitu -že tady byli panovníci, kteří ho respektovali a i přes
změny dynastií necítili potřebu jej nějak měnit. A že ta kontinuita pokračovala a pokračuje s
dílčími obměnami i za dalších vlád.

Napsáno na základě rozhovoru předního současného českého historika Josefa Žemličky pro týdeník Respekt publikovného 29.10.2013

Příroda!
Jsme jí obklopeni a ovinuti – neschopni z ní vystoupit a neschopni dostat se hlouběji do ní. Nevzývána a nevarována přijímá nás do koloběhu svého tance a prohání nás, až zemdlíme a padneme jí z loktů.
Vytváří věčně nové tvary; co tu jest, ještě nebylo; co bylo, již se nevrátí – všechno je nové a přec jen stále staré.

Žijeme uprostřed ní a jsme jí cizí. Bez ustání s námi hovoří a svého tajemství nám nezrazuje. Stále na ni působíme a přec nad ní nemáme moci.
Zdá se, jak by vším směřovala k individualitě a ve skutečnosti na individua nedá.
Pořád buduje a pořád ničí a její dílna je nepřístupna.
Je jedinou umělkyní: z nejprostší hmoty k největším protikladům; beze zdání námahy k největšímu zdokonalení – k nejpřesnější určitosti, potažené vždy něčím měkkým. Každý z jejích výtvorů má svou odlišnou podstatu, každý z jejích jevů je pojmem zcela pro sebe, a přece se to vše pojí v jednotu.
Hraje divadlo: vidí-li je sama, nevíme, a přec je hraje pro nás, kdož stojíme v koutě.
Je v ní věčný život, vznik a pohyb a přece se nehýbe kupředu. Proměňuje se věčně a chvilky v ní není stání. Nezná pojmu trvání a všechnu zastávku proklela. Je pevná. Její krok je vyměřen, její výjimky jsou vzácné, její zákony neproměnné.
Vše promyslila a neustále rozvažuje; ne však jako člověk, než jako příroda. Vyhradila si zvláštní všeobsáhlý smysl, jehož jí nikdo neodkouká.
Lidé jsou všichni v ní a ona je v nich ve všech.
I to nejnepřirozenější je přírodou. Jejích dětí je bezpočet. K nikomu není nadobro skoupá, má však své miláčky, k nimž se chová marnotratně a obětavě. Tomu, co je velké, zajistila svou ochranu.
Chrlí svá stvoření z nicoty a neříká jim, odkud přicházejí a kam jdou. Jen ať si běží, dráhu zná ona sama.
Podívaná, jakou poskytuje, je stále nová, jež to vytváří stále nové diváky. Život je její nejkrásnější vynález, a smrt, to je její chytráctví, jak míti mnoho životů.
Zahaluje člověka do mlh a věčně ho pobádá k světlu. Činí z něho setrvačně těžkého tvora lpějícího na zemské hroudě a vždy znova ho roztřepe k výškám.

Etymologicky: co činí svébytným. Identita národa je to, co jej dělá nezaměnitelným a nenahraditelným.

Atributem, tj. podstatným znakem lidstva je rozmanitost a svébytnost jeho národů a kultur. Jakákoli homogenizace se prakticky rovná torporu a smrti. Univerzalismy se vždy ve jménu jediného nebo výlučně platného antropologického modelu snažily označovat identity za bezvýznamné podružnosti.

Etnická a kulturní identita tvoří jednotu: zachovávání kulturního dědictví a jeho rozvoj předpokládá blízkou etnickou spřízněnost uvnitř každého národa. Lidstvo bude schopno čelit výzvám, jimž je vystaveno, teprve když se stane pluriversem, tzn. (ne vždy mírumilovnou) koexistencí úplně odlišných, sebestředných etnik.

Avšak pozor: vůbec první základ identity je povahy biologické; bez něj zbylé dva – kulturní a civilizační – nemají žádné opodstatnění. Jinak řečeno: identita národa, jeho paměti a jeho pojetí života je založena především na jeho konkrétních genetických základech (dědičných vlohách).
Republikánští, univerzalisticky smýšlející jakobíni, kteří brání „identitu Francie“ a francouzskou „kulturní specifičnost“, zároveň však považují za možné houfně integrovat etnicky cizí živly, zabloudili do ideologicky slepé uličky a jsou zapleteni do absolutního rozporu.Neboť pojem „identity“ je samozřejmě úzce spjat s etnocentrismem a je proto naprosto nemožné spojovat jej s názory, které v rámci Evropy hájí „etnopluralistické soužití“.

Z tohoto hlediska Pierre Vial velmi výstižně píše: „Identita je výslednicí tří základních složek v životě bytosti, bytosti individuální, ale také oné kolektivní bytosti, kterou je národ: rasy, kultury a vůle“ (v: Une terre, un peuple). A proto žádná z těchto složek není sama o sobě dostačující: bez relativně homogenního biologického základu nemůže žádná kultura prospívat a dále se vyvíjet. Avšak sám biologický základ nemůže zajistit kontinuitu kultury, jestliže k tomu národ a jeho elity nepudí vůle. Konečně je třeba dodat, že kultura nemůže ani prospívat ani přežít, když byly zničeny její elity, tedy když byl národ zbaven vědců.

Pojem identity je dnes dominující egalitaristické, universalistické ideologii trnem v oku: zaprvé, je extrémně „opovrženíhodný“, neboť na něm ulpívá podezření, že má jaksi „etnický“ nebo „rasový“ nádech (což je ostatně správné); zadruhé ho nelze uplatnit – ze stranických nebo volebních důvodů – proti korsické nebo bretonské identitě, o židovské, kterou se dnes už neodváží popírat nikdo, ani nemluvě. V 19. století, když „sekularizovaní“ univerzalističtí Židé jako Karel Marx hlásali s pokrokářskou důsledností vymýcení židovské identity s jejími tradicemi, s jejím náboženstvím, s jejím kanonickým sňatkovým řádem tomu tak nebylo. Jak může být tento trapný rozpor překonán?

1. Na identity národů, které tvoří Evropu, se neútočí otevřeně, ale jsou neutralizovány, podrývány, sníženy na úroveň obrazárny nebo folklóru (v pejorativním smyslu slova), tedy oproštěny od jakéhokoli etnického hlediska. Akceptuje se jen jazyková identita – ale jen pro forma a velmi rezervovaně. (Levicoví) zástupci bretonských hnutí, která bojují za autonomii Bretaně, budou neúnavně opakovat, že Ne-evropan, který se usadí v Bretani, se automaticky stává – Bretoncem. Tím je hlubší smysl slova „Bretonec“ vyprázdněn: Bretonec bude (přesně jako „Američan“) univerzalistické, prázdné slovo.
2. Dává se na srozuměnou, že identita je akceptovatelná u alogenních národů; je ovšem pokládána za zlo (protože je „rasistická“), jakmile ji nárokují Evropané.

Jinými slovy, brání se africká, karibská, arabsko-muslimská atd. identita, avšak jakýkoli identitní požadavek evropských národů nebo kmenů se ihned stává předmětem hermeneutického slídění po politickém smýšlení. Evropané jsou důtklivě nuceni setřít jakoukoli stopu identity (anebo ji svěřit muzeu), neboť v jejich případě je prý krajně „nebezpečná“.

V budoucím světě, globalizaci či západní ideologii navzdory, nebude sám pojem identity v žádném případě v nebezpečí: budoucnost totiž přinese posílení velkých kulturních světů Jihu.

Jediná identita, která je opravdu ohrožena, je identita oněch „nebezpečných“ národů (jako dříve existovaly „nebezpečné“ třídy): autochtonních národů Evropy. Mít identitu je jim bezmála zakázáno. A proto musejí energicky reagovat a vyvarovat se toho, aby se boj o identitu omezil na muzeální kult minulého.
Idea identity musí také jít ruku v ruce s ideou kontinuity (podle definice Roberta Steuckerse). Neboť identita není žádný rigidní pojem: člověk se musí vyvíjet a přitom zůstat sám sebou, uvést v soulad bytí a vznikání. Identita je pojem dynamický, ne statický, čistě konzervátorský. Musí být chápána jako fundament dynamického trvání národa v dějinách, tzn. jako kontinuita jeho generací.

Dialektická jednota identity a kontinuity národu dovoluje, aby sám budoval vlastní dějiny.

 Guillaume Faye – Proč bojujeme