V roce 1938 přišel Georges Dumézil s hypotézou skutečné indoevropské „ideologie“, zvláštní mentální struktury vyjadřující společné pojetí světa. Napsal:
Podle této koncepce, již lze zrekonstruovat komparací dokumentů z většiny starověkých indoevropských společností, vyžaduje ke své existence každá organizace – od kosmu po jakoukoliv lidskou skupinu – tři hierarchické druhy akce, které navrhuji nazývat třemi základními funkcemi: (1) poznáním posvátného vědění a formou na tomto založené světské vlády, (2) fyzickou sílou a válečnou statečností a (3) plodností a hojností se svými podmínkami a následky. (1)
Na sociální úrovni lze nalézt tuto trojčlennost v celém indoevropském prostoru od Indie po Irsko, přičemž tři funkce schematicky odpovídají kněžím-králům, válečníkům, a konečně výrobcům, rolníkům a řemeslníkům. V tradiční Indii představovali bráhmani první funkci, kšátrijové druhou a vaišové třetí. Podle Julia Caesara se na samotném okraji indoevropské sféry keltská společnost skládala z druidů, ekvitů či rytířů a plebsu, lidu.
Ve starověkém Řecku však velice brzy došlo ke smazání jakýchkoliv stop trojčlenné ideologie. Podle Dumézila: „Řecko naší věci neposlouží. Pan Bernard Sergent kriticky zhodnotil projevy trojfunkční struktury, zpravidla izolované procesem fosilizace, jež tady lze rozeznat: v porovnání s bohatstvím Indie a Itálie tu není takřka nic.“ (2) Pozorný čtenář Platónových děl však nachází důkazy o přežívání trojčlennosti i v tradičním Řecku.
Platonská ideální obec
Ve své Ústavě se Platón zabývá podobou dokonalé obce a potvrzuje, že „ že v obci i v duši jednoho každého člověka jsou tytéž složky i stejné počtem“ (3) Podle Platónovy analýzy lidské přirozenosti lze lidskou duši rozdělit na tři části: rozum umístěný v hlavě, jenž nám dovoluje přemýšlet; cit či vůle (thymos) sídlící v srdci, umožňující milovat; a žádost, nacházející se v břiše, která nás pohání k přežití a množení. Každé části duše odpovídá příslušná ctnost: moudrost, statečnost a uměřenost. Spravedlnosti pak je dosaženo při řádném uspořádání oněch tří částí. Podle Platóna je ústava obce pouze obrazem uspořádání obce ve větším měřítku.
Konkrétně filozof rozlišuje v rámci obce tři funkce. Zaprvé „ty, kteří dohlížejí na obec jak vůči vnějším nepřátelům, tak vůči vnitřním přátelům,“ (4), strážce – reprezentanty logu, hlavy, tedy sídla inteligence a rozumu. Následně „spojence a pomocníky strážců v jejich zásadách,“(5), odpovídající srdci, domovu statečnosti, thymu. Konečně pak dělníky, řemeslníky a rolníky, spjaté s břichem – místem, z něhož vycházejí žádosti. Platón vysvětluje: „Jste zajisté arci všichni v obci bratry, ale bůh, když vás vytvářel, přimísil těm z vás, kteří jsou schopní k vládě, při jejich vzniku zlato, a proto jsou nejvzácnější; těm kdo jsou pomocníky, stříbro; železo pak a měď rolníkům a ostatním dělníkům.“ (6)
Dále zdůrazňuje, že obec bude spravedlivou právě tehdy, když v ní obsažené tři přirozené stavy budou konat své. A skutečně – podobně jako jednotlivec musí podřídit svůj žaludek srdci a srdce rozumu, řemesla se musí podřídit umění válečníků, kteří sami podléhají úředníkům, tj. politice – přičemž tato poslední skupina je neodmyslitelně spojena s filozofií, jelikož úředníci se musí stát filozofy.
Platón také vymezuje tři formy politického zřízení, z nichž každý je spojen s jinou funkcí obce a tím pádem také s jinou částí lidské duše. Mezi vlády řízené rozumem zahrnuje monarchii – vládu jednoho a aristokracii, vládu nejlepších. „Timokracie“ zní jeho pojmenování vlády válečníků, řízené vznešenými vášněmi srdce. Zřízení ve vleku nejnižších pohnutek lidské duše a hmotných žádostí zahrnují oligarchii neboli vládu bohatých; demokracii čili vládu většiny a tyranidu, vládu jednotlivce řízeného nikoliv rozumem, ale žádostmi.
Tato platonská ideální obec nepochybně spočívá na třech striktně hierarchicky uspořádaných vrstvách, čímž reprodukuje tradiční indoevropskou trojčlennou organizaci společnosti. Skutečně, v Řecku – jež podle všeho zcela zapomnělo na trojfunkčnost – svěřuje Platón politický život obce do rukou králů-filozofů, strážců, jimž pomáhá vojenská kasta, pomocníci, vládnoucí nad nižšími vrstvami, dělníky.
Platón je přesvědčen, že jedině strážci, tj. mudrcové, dokáží spravedlivě užívat rozumu pro společné dobro, zatímco obyčejní lidé se nedokáží povýšit nad své osobní vášně a zájmy. Na druhé straně však musí vést příslušníci vládnoucích vrstev zcela společný život, bez soukromého majetku, rodin i mnoha dalších sobeckých pokušení, svárů a konečně i zkaženosti. Filozof vyhlašuje: „Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější“, a doporučuje, ať „chodí ke společnému stolu a žijí společně“ a předepisuje, že „jim jako jediným z obyvatelstva celé obce není dovoleno obírati se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkati; ani býti s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovati, ani píti ze stříbra nebo zlata.“ (8)
A dodává: „Jakmile však budou míti sami svou vlastní půdu, své domy a peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenáviděti a nástrahy činiti, zatímco jiní budou nenávidět jich a jim nástrahy činiti, a daleko více a silněji budou se báti nepřátel vnitřních než zevnějších, až pak se posléze octnou sami i ostatní občanstvo na pokraji záhuby.“(9) Navíc mají jejich děti být bezprostředně po narození odebrány, aby se jim dostalo obecní vojenské výchovy.
Tento „platonský komunismus“, mužný a asketický – který nemá naprosto nic společného s mesianistickými nočními můrami Marxe a Trockého – není nepodobný národnímu komunitářství spartského státu. Jak s jistou mírou opodstatněnosti napsal Montesquieu: „Platonovo politické uspořádání není než idealizovaná podoba Sparty.“
Poznámky
(1. G. Dumézil, L’oubli de l’homme et l’honneur des dieux et autres essais. Vingt-cinq esquisses de mythologies (Paris: Gallimard, 1985), p. 94.
- Ibid, p.13.)
- Platon, Ústava (Praha: Oikoymenh, 2005), str. 183.
- Ibid, str. 150.
- Ibid, str. 150.
- Ibid, str. 150-151
- Ibid, str. 152-153
- Ibid, str. 153.
Zdroj: Réfléchir & Agir, zima 2009, č. 31. Z francouzštiny do angličtiny přeložil Greg Johnson, do češtiny přeložil T.K..