Kniha Alaina de Benoista Au-delà des droits de l’homme, kritizující koncept a ideologii lidských práv, byla poprvé vydána ve francouzském originálu roku 2004. Následně roku 2011 přichází anglický překlad Beyond Human Rights, jejž uvádí předmluva profesora veřejného práva na Štrasburské univerzitě Erica Maulina. Roku 2016 vychází druhé, rozšířené vydání francouzského originálu, a konečně roku 2019 nakladatelství Sol Noctis vydává český překlad Za horizontem lidských práv, vycházející ze zmiňovaného druhého a doplněného vydání.

Předmluva profesora Erica Maulina k anglickému vydání není součástí českého vydání. Čtenářům webu ASTRÆA však tento text na tomto místě zpřístupňujeme.

Knihu Za horizontem lidských práv je možné objednat například ZDE (CZ) a ZDE (SK).

***

Summum ius, summa iniuria.[1] Není snad oblasti, na kterou by se toto Ciceronovo rčení (tak často omílané různými sbírkami nejslavnějších citátů) vztahovalo více, než na lidská práva. Impérium Dobra neváhá ve jménu lidstva zbombardovat Bělehrad, Bagdad či Tripolis, podněcovat barevné revoluce v bývalých sovětských státech, destabilizovat Maghreb a Blízký východ a pokoušet se celému světu nanutit své fundamentalistické pojetí demokracie. Ve stopách misionářských ideologických buldozérů kráčejí čety businessmanů zastupujících nadnárodní korporace. Kolikrát se odkazu lidových revolucí zmocnili jedinci hledící pouze na zájmy svých sponzorů?

Již koncem sedmdesátých let – tedy na počátku druhé vlny globalizace – si filosof Marcel Gauchet povšiml, že z obrany lidských práv se stala náhražka politiky.[2] Tato metamorfóza pokračovala: z politiky se přesunula do oblasti náboženství, takže dnes – jak Alain de Benoist vypozoroval v této své knize – se „kritika ideologie lidských práv považuje za právě tak nepřístojnou, skandalózní a svatokrádežnou, jako když se v minulosti otevřeně pochybovalo o existenci Boha“. Z toho vyplývá, že knih kritizujících lidská práva – tj. hodnotných knih napsaných v kritickém duchu – nemůže být nikdy dost. S ostražitým pohledem dravce si Michel Villey na počátku této metamorfózy umínil vypracovat právě takovou kritiku.[3] Vyvolal tím mírné zděšení, no jeho práce se dnes už nečte ani na právnických fakultách, ani nikde jinde. Čeká snad knihu Alaina de Benoista stejný osud? Stavíme se, že ne. Nic to však nemění na skutečnosti, že svatouškovští kněží lidských práv se pořád scházejí ve svých chrámech: v benátských palácích, kde sídlí mocná Benátská komise. Tito ústavní inženýři rozvíjejí principy politické spravedlnosti, kterou si musejí osvojit všechny státy přející si vstoupit do jedné z mnohých evropských organizací, od Rady Evropy po Evropskou unii. V ženevském Paláci národů, daleko od volání běžného lidu, usedají odborníci a kromě univerzálně aplikovatelných norem z oblasti lidských práv stanovují i způsoby, jakými se mají aplikovat. Velcí nevyzpytatelní soudci v dlouhých hedvábných talárech z Evropského soudu pro lidská práva v Štrasburku neohroženě vydávají rozsudky rušící dřívější zákony, hatí rozhodnutí parlamentů a obcházejí ústavy svrchovaných států. Je velice těžké přinést zprávu o kritice tohoto modelu k uším, která by ji měla slyšet, protože Církev lidských práv je tak mocná, že si může dovolit prohlašovat jisté doktríny za nezpochybnitelné, ačkoli nestojí na ničem jiném, než na čirých domněnkách nejednou se stavících proti těm nejstarším zákonům národních tradic.

Na základě těchto předpokladů Alain de Benoist analyzuje původ, jádro, univerzálnost a vliv lidských práv, čímž podkopává jejich samotné základy, a stejně tak i mnoho jejich nejstěžejnějších tvrzení.

1. Lidská práva se obvykle prezentují jako práva nadčasová. Podívejme se například na preambuli Deklarace práv člověka a občana z roku 1789:

„Představitelé francouzského lidu, ustanoveni v Národním shromáždění, domnívajíce se, že nevědomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyložit v slavnostní Deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka.“[4]

Zapomenutí nebo pohrdání podle rétoriky této Deklarace opravňují potřebu opětovného potvrzení práv, která nicméně již existují. Z tohoto důvodu první francouzští revolucionáři tak vášnivě rozlišovali mezi Deklarací z roku 1789 a Ústavou z roku 1791. První jmenovaný dokument deklaruje to, co již existuje, kdežto druhý ustanovuje něco, co tu předtím nebylo; první se dovolává údajné tradice, druhý vytváří instituce pro nového člověka. Je však jasné, že se z velké části jedná o pouhý rétorický blaf. Odvěkost deklarovaných práv slouží k tomu, aby ospravedlnila prosazení se nového člověka, homo oeconomicus, jehož činy jsou vykalkulovány tak, aby odpovídaly algoritmu jeho vlastních zájmů, a jehož chování lze standardizovat.

Antika ignorovala ideu základních práv. Ani Řekové, ani Římané nevěřili, že může existovat něco podobné tomu, co my dnes nazýváme lidská práva – tedy subjektivní práva patřící všem lidským jedincům jakožto subjektům. Aby koncept lidských práv byl vůbec možný, musí se nejdřív objevit koncept jednotlivce [individua], a jak Norbert Elias ukázal, v antice nic takového neznali.[5] Alain de Benoist zdůrazňuje roli, kterou v procesu zrodu ideje jednotlivce sehrálo křesťanství. Tím nechceme říct, že jednotlivci před křesťanstvím neexistovali (což by bylo absurdní); jednotlivci se jednoduše nebrali na vědomí. Aby došlo k prvnímu objevení se kategorie jednotlivce – a tedy i prekurzoru zrodu lidských práv – bylo nezbytné přisoudit každé lidské bytosti jedinečnou hodnotu, duši, jež by ji spájela s Bohem. Díky jednotlivci bylo možné začít uvažovat z hlediska subjektu; díky subjektu bylo možné začít uvažovat z hlediska subjektivních práv, a tedy později i lidských práv. Přirozeně nešlo o žádný lineární vývoj, no přeci dokážeme vysledovat tento pohyb plynoucí od sv. Augustina až k Lockemu a Kantovi. Od 16. století se tento koncept podílel na tvorbě moderního ponětí přirozeného práva, jehož hlavní představitelé byli Grotius,[6] Pufendorf,[7] Locke[8] a Wolff,[9] a jenž ve velké míře ovlivnil myšlení jak Otců zakladatelů Spojených států, tak i francouzských revolucionářů.[10]

Antropologická revoluce, jež umožnila uvažovat o člověku jako o jednotlivci, šla ruku v ruce s právní revolucí prosazující ideu, že jednotlivci si jsou rovni před zákonem, tj. že jim náleží nezcizitelná subjektivní práva. Rozdíly mezi lidmi se proto začaly považovat za cosi náhodné, druhotné a sociální, tedy za cosi nespravedlivé. Avšak, jak ukazuje René Girard, je to rovnost – prostřednictvím neustálé imitace rivality, kterou všude rozšiřuje – a nikoli vzájemné rozdíly, jež jsou hlavní příčinou konfliktu mezi lidmi.[11] Alain de Benoist napsal, že revoluce, jež utvořila moderní svět, měla tři fáze: „Zaprvé koncept vůle nahradil koncept řádu. Zadruhé se do středu dostal jednotlivec a právní řád se stal jeho nástrojem. Nakonec se právní řád ztotožňuje se ‚spravedlností‘, která od tohoto okamžiku má v podstatě morální povahu.“ Tato trojí revoluce jasně ukazuje, že lidská práva mají daleko od toho, aby byla věčná, a jejich údajná univerzálnost je pouhým vyjádřením ideologie, tj. systému chápání světa a místa člověka v něm, jež se od pozdní antiky rozvíjí a neustále mění. Antropologie subjektů ve své moderní podobě se objevila pouze nedávno.[12] Stojí na abstraktní koncepci jednotlivce redukovaného na několik základních prvků, jejichž kombinace standardizují naše konaní.

2. Lidská práva však nejsou prezentována v duchu své dějinnosti – protože to by oslabilo jejich autoritu tým, že by je to relativizovalo – nýbrž v duchu filosofické pohádky o jejich základu. Vždy je nezbytné jasně rozlišovat mezi historickou otázkou o původu od té filosofické o základu. Alainovi de Benoist musíme přiznat to, že nakreslil dokonalou dělicí čáru mezi těmito dvěma otázkami.

V její stěžejní verzi lze formulovat otázku základu lidských práv tím, že se odrazíme od různých teorií společenské smlouvy. Vskutku, vysvětlení odvíjející se nikoli od původu společnosti, nýbrž od jejího základu, bylo poprvé rozvinuto školami moderního přirozeného práva, tj. proudem myšlení, jenž započal vydáním Grotiova pojednání De iure belli ac pacis[13] roku 1625 a pokračoval do 18. století. Různé teorie společenské smlouvy se od sebe zásadně liší do takové míry, že je nelze redukovat na jeden koncept. Společný mají pouze jistý způsob uvažování, jejž můžeme shrnout následovně:

V přirozeném stavu existovali pouze svobodní jednotlivci. Aby však uhájili svou svobodu a svůj majetek, brzy se shodli na tom, že potřebují společnou ústřední moc, která by jim zaručila jejich základní práva. Stát, či jinými slovy veřejná moc, je výsledkem dohody mezi svobodnými jednotlivci, kteří se seskupili, aby vytvořili společenství. Politická ústava, která jim slouží jako zákon a právní řád, je smlouvou, jež je sjednocuje.

V tomto mytologickém příběhu nacházíme veškeré prvky stojící v pozadí teorie lidských práv: jednotlivec žijící v přirozeném stavu je homo oeconomicus, svobodný jednotlivec a vlastník majetku, jemuž záleží na uhájení svých zájmu. Díky racionálnímu plánování dospívá k přesvědčení, že ustanovení státu je nevyhnutné k tomu, aby své zájmy uhájil. Jelikož jednotlivci jsou ze své povahy racionální, kolektivní volba může povést jedině ke smlouvě. A to je všechno. Stejný způsob uvažování lze aplikovat na úrovni států pokoušejících se ospravedlnit vytvoření mezinárodní společnosti.

Tento způsob uvažování, pocházející z filosofických traktátů 17. století, dodnes nevyhynul. Nacházíme ho v samotném srdci těch nejsofistikovanějších teorií současnosti. Teorie spravedlnosti Johna Rawlse,[14] jež se nejednou považuje za největší dílo politické filosofie napsané v 20. století, není nic jiného než přepracovanou reformulací teorií společenské smlouvy. Některé z největších interpretací globalizace, jako teorie Francise Fukuyamy o konci dějin[15] či Jamesa Rosenaua o globální vládě[16] stojí na obdobných předpokladech. Teorie společenské smlouvy není prastarou teorií patřící do dějin politické filosofie, jako spíš čímsi neustále aktualizovaným a rozvíjeným, sloužícím jako základ teorií mezinárodního práva. Nedávná teorie o „zodpovědnosti ochraňovat“, která byla aplikována Radou bezpečnosti OSN na Pobřeží slonoviny a v Libyi, v konečném důsledku spočívá na Lockeho ideji, že vládcové odvozují svou legitimitu pouze ze své schopnosti ochránit svobodu a majetek jednotlivců, a tedy že svou legitimitu ztrácejí kdykoli, kdy dojde k vzpouře ve jménu svobody. Je-li společenská smlouva porušena, letecké síly NATO zasáhnou a obnoví ji.

3. Výšeuvedená pozorování nás přivádějí k další otázce, jíž se zabývá i Alain de Benoist, jmenovitě otázce univerzálnosti lidských práv. Lidská práva se rozšiřují po celém světě. Znamená to, že jsou univerzální? Je zapotřebí jasně rozlišovat mezi dvěma rozměry této otázky. Zaprvé musíme brát v úvahu praktický, zadruhé právní rozměr. Tyto dva rozměry přitom vzájemně souvisejí. Idea, že lidská práva jsou univerzální, nás bude vést k tomu, abychom hledali způsoby rozšiřování jejich aplikovatelnosti. Takzvaná „spravedlivá válka“ je nezbytným důsledkem potvrzování univerzálnosti lidských práv.

Údajná univerzálnost lidských práv je však odsouzena k tomu, aby narazila na rozmanitost kultur a hodnot. Jedna civilizace bude zabíjet své nemocné novorozence, jiná bude vykonávat eutanázii na svých zestárlých členech. Karibové zvykli pojídat maso svých nepřátel, aby tak přijali jejich sílu, zatímco Inkové obětovávali svou Kukuřičnou královnu a její čerstvou krví polívali svá pole. Mnozí obyvatelé subsaharské Afriky vykonávají ženskou obřízkou, zatímco Židé a muslimové vykonávají obřízku mužskou. Umřít za svou vlast po zabití co nejvyššího počtu nepřátel se ještě před padesáti lety považovalo za čest, zatímco vykonání potratu za zločin proti národu. Otroctví tak, jak se vykonávalo v prastarém Římě a Aténách, se považuje za samotný symbol degenerace, avšak možnost pořídit si dítě zplozené v lůně ženy pronajímající svou dělohu se v některých moderních západních státech považuje za právo. Můžeme citovat tisíce dalších příkladů, abychom ilustrovali následující pointu:

„Tři stupně zeměpisné šířky zastaví veškerou judikaturu. Poledník určuje pravdu. Právní řád má své vymezené období, právo má své epochy, vstup Saturnu do domu Lva zapříčiňuje kodifikaci nového zločinu. Je to zvláštní forma spravedlnosti, že koryto řeky určuje její prostorové hranice. Pravda leží na straně Pyrenejí, omyl zas na druhé straně.“[17]

Jakou může mít idea univerzálních lidských práv za takovýchto okolností hodnověrnost?

Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948 v Palais de Chailot (zase další palác!), avšak její aplikovatelnost byla velice omezená, jak ukazují multiplikace pozdějších deklarací: Americká deklarace práv a povinností člověka schválená v Bogotě roku 1948, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (známá jako Evropská úmluva o lidských právech) podepsaná v Římě roku 1950, Africká charta práv člověka a národů přijatá v Nairobi roku 1981, Všeobecná islámská deklarace lidských práv zveřejněná roku 1981 v Paříži, Arabská charta lidských práv podepsaná roku 1994 a konečně přijatá v Tunisu roku 2004, Listina základních práv Evropské unie vyhlášená roku 2000 v Nice… Proč množit tyto deklarace, jsou-li si tak podobné? Pravdou však je, že si až tak podobné nejsou (protože některé kladou důraz na práva, zatímco jiné přidávají povinnosti; některé obsahují pouze základní práva, jiné zahrnují i sociální a ekonomická práva). A není pravda ani to, že všechny tyto deklarace vycházejí ze stejných principů.

Podívejme se na následující příklad: Všeobecná islámská deklarace lidských práv ve své preambuli obsahuje následující zvučné prohlášení:

            „Proto my jako muslimové věříme:

1. v Boha, dobročinného a milosrdného, stvořitele, udržovatele, vladaře, jediného průvodce lidstva a zdroj všeho práva,
2. v zastupitelství (chalífát) člověka, jenž byl stvořen, aby vykonal vůli Boží na zemi,
3. v moudrost božské prozřetelnosti, kterou přinesli prorokové, jejichž mise vyvrcholila v poslední božské zprávě, kterou sdělil prorok Mohamed (mír s ním) celému lidstvu.“[18]

Nemusíme být velkými vzdělanci, abychom poznali, že univerzálnost, o níž se tu mluví, má pouze velmi málo společného s univerzálností lidských práv tak, jak jí rozumí Evropská úmluva o lidských právech či Listina základních práv Evropské unie, z nichž ani v jedné nenalezneme zmínku o Bohu a o lidstvu se předpokládá, že je homogenním celkem.

Těchto několik příkladů stačí k tomu, aby odhalily, že když se na Západě a v Evropě mluví o univerzálnosti lidských práv, tak se odkazuje na – takzvanou – skutečnou univerzálnost, tedy univerzálnost sekularizovaných, individualistických společností navázaných na tržní ekonomii a masovou spotřebu. Pouze tato univerzálnost se předkládá za vzor zbytku lidstva. Kromě toho je velice snadné dokázat, že všechny ty exotické deklarace, charty a úmluvy o lidských právech jsou spíš dílem nezavršeného akulturačního procesu: jsou to jakési kolaterální ztráty způsobené kolonizací svědomí, a ne jakýsi spontánní pohyb vstříc základním právům ze strany domorodých elit!

Západní koncept individuálních práv má daleko od toho, aby se s ním všichni ztotožňovali, a to včetně těch, kdo tyto deklarace či charty zabývající se základnými právy přijali. Jak Alain de Benoist dokazuje, evropská koncepce jednotlivce je prostě pro většinu nezápadních kultur nesrozumitelná, protože tyto stojí na zcela jiných holistických a komunitárních základech.

4. Mnohé důkazy nasvědčují tomu, že upevňování se lidských práv nabývá neustále autoritativnější povahu. Alain de Benoist začíná tím, že se soustředí na problém objevu ideje důstojnosti jakožto jejich ústřední kategorie. Zatímco první deklarace z konce 18. století tuto otázku ignorovaly, důstojnost lidské bytosti se stala tématem lidských práv po roce 1945, kdy se začala používat ve smyslu čehosi, co člověka charakterizuje – čehosi, co se staví nad svrchovanost jednotlivců i národů. Uvedení ideje důstojnosti ve vztahu k lidským právům vedlo k substanciální změně. Lidská práva nejsou jen subjektivní, nýbrž jsou i substanční, což znamená, že tato práva nemohou ani jednotlivci, ani národy obejít, protože vyjadřují samotnou podstatu člověka.

Došlo tak k vytvoření fundamentalistické koncepce lidských práv, která opravňuje jakoukoli obranu těchto práv i proti vůli jednotlivců či národů – obranu prostřednictvím síly.

Rada Evropy hraje prostřednictvím nejrůznějších institucí vůdčí roli v propagování této koncepce. Připomeňme si jeden příklad toho, jak fungují Benátská komise a Evropský soud pro lidská práva.

Benátská komise (oficiálně Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva) je poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavního práva.[19] Byla velice aktivní v devadesátých letech 20. století, kdy poskytovala poradenskou pomoc vládám středoevropských a východoevropských států při ustanovování ústavních principů. Komise sehrála důležitou roli při ustanovování toho, čemu se dodnes někdy říká „podmínky demokracie“. Jejím původním účelem bylo napomoct bývalým sovětským státům v tom, aby upravily své ústavy a základní zákony tak, aby byly v souladu s evropskými normami a aby dosahovaly standardů určených Radou Evropy – jmenovitě demokracie, lidských práv a právního státu. Reputace, jíž se Benátská komise díky této činnosti těšila, jí umožnila rozšířit svůj vliv mimo Evropu. Dnes je aktivní hlavně v Africe a na Blízkém východě.

Paralelně k tomuto jsme svědky právně pozoruhodného vývoje Evropského soudu pro lidská práva, jenž zachází pořád dál a dál ve své definici toho, co vytváří skutečnou demokracii. Tento Soud určuje hlavní standardy pro demokracii a tím neustále zasahuje do ústavního práva evropských států v takové míře, že můžeme mluvit o porušování jejich nezávislosti.[20]

Demokracie je doslova v zajetí lidských práv. Této podobě demokracie se říká ústavní. Aharon Barak, bývalý předseda Nejvyššího soudu Státu Izrael, to shrnul velice údernými slovy:

„Všichni se shodnou na tom, že demokracie vyžaduje vládu lidu, která se obvykle vykonává prostřednictvím volených zástupců v zákonodárném sboru. Časté volby jsou proto nevyhnutelností, prostřednictvím které se zástupci zodpovídají svým voličům […] Demokracie se však neuspokojuje pouze s tím, aby se řídila výsledky voleb a legislativou. Demokracie má svou vlastní vnitřní morálku založenou na důstojnosti a rovnosti všech lidských bytostí. Proto kromě formálních požadavků (pravidelných voleb a vlády většiny) existují i substanční požadavky. Tyto nacházejí svůj odraz v platnosti takových principů, jako je dělba moci, právní stát či nezávislost soudnictví. Stojí na hodnotách tolerance, dobré víry, spravedlnosti, rozumnosti a veřejného pořádku. Demokracie především nemůže existovat bez toho, aby chránila lidská práva – práva tak podstatná, že se musejí odloučit od moci většiny […] Demokracie není jen vládou zákona a svrchovaností legislativy: demokracie je mnohorozměrná koncepce. Vyžaduje jednak uznání vlády většiny a jednak okleštění této vlády. Stojí na základě svrchovanosti legislativy a na svrchovanosti hodnot, principů a lidských práv.“[21]

Tento citát z díla soudce Baraka odráží velice rozšířené ponětí demokracie, s nímž se setkáváme u několika autorů: Francouz Dominique Rousseau,[22] Němec Peter Häberle[23] a Američan Stephen Breyer[24] jsou pouze někteří z horlivých zastánců substanční koncepce demokracie, která přistupuje k lidem spíše jako k ideálu a abstraktnímu principu, nežli jako k živé komunitě spjaté sdílenými hodnotami, světonázory a zvyky.

Toto dílo Alaina de Benoista předkládá výjimečně osvěcující kritiku tohoto konceptu substanční či fundamentalistické demokracie. Poslouží jako výchozí bod pro myšlení za horizontem lidských práv prostřednictvím návratu k politickým kategoriím. Lidská práva nejsou politickou otázkou a politika lidských práv je vrcholným popřením politična. Alain de Benoist se plně shoduje s teoriemi Carla Schmitta[25] a Juliena Freunda[26] o podstatě politična.[27] Vskutku ho můžeme považovat za jejich skutečného dědice.

Eric Maulin

Profesor veřejného práva na Štrasburské univerzitě

Předseda Institut des Hautes Études Européennes

Červen 2011

***

Poznámky:

[1] Lat. „svrchované právo (bývá) svrchovaným bezprávím“, tj. přepjaté pojímání a vykládání práva se stává čirým bezprávím. Citát z Ciceronova spisu De officiis (I, §33). (Pozn. překl.)

[2] Marcel Gauchet, „Les droits de l’homme ne sont pas une politique“, in Le Débat, č. 3, červenec–srpen 1980, s. 2–21; opětovně publikováno v knize La démocratie contre elle-même, Gallimard, Paris 2002.

[3] Michel Villey, Le Droit et les Droits de l’homme, PUF, Paris 1983.

[4] Cit. podle Arnost Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 1989.

[5] Norbert Elias, The Society of Individuals, Basil Blackwell, Oxford 1991.

[6] Hugo Grotius (1583–1645) byl holandským právníkem a považuje se za jednoho ze zakladatelů mezinárodního práva stojícího na přirozenoprávních principech, zvláště v otázkách týkajících se podmínek ospravedlnění války.
(Pozn. red.) [Všechny poznámky pod čárou označené heslem „pozn. red.“ jsou poznámkami Johna B. Morgana, redaktora anglického vydání této knihy z dílny nakladatelství Arktos. – Pozn. překl.]

[7] Samuel von Pufendorf (1632–1694) byl německým politickým filosofem a státníkem. Tvrdil, že síla autority státu závisí na celkovém odhodlání jednotlivců, kteří ho tvoří. (Pozn. red.)

[8] John Locke (1632–1704) byl anglickým osvícenským filosofem považovaným za nejdůležitějšího teoretika liberalismu. Jeho díla zásadním způsobem ovlivnily vývoj moderní demokracie. (Pozn. red.)

[9] Christian Wolff (1679–1754) byl německým filosofem nahlížejícím společnost podle vzoru těla a duše, přičemž vůdce považoval za duši státu a poddané, tedy většinu, za jeho tělo. (Pozn. red.)

[10] Georg Jellinek, The Declaration of the Rights of Man and of Citizens: A Contribution to Modern Constitutional History, Hyperion Press, Westport 1979.

[11] René Girard, Violence and the Sacred, The Johns Hopkins University Press, Baltimore 1977.

[12] Ohledem tohoto tématu odkazujeme k práci J. B. Schneewinda, The Invention of Autonomy: A History of Modern Moral Philosophy, Cambridge Univesity Press, Cambridge 1998.

[13] Angl. Grotius on the Rights of War and Peace: An Abridged Translation, The Lawbook Exchange, Clark 2009.

[14] John Rawls, Teorie spravedlnosti, Victoria Publishing, Praha 1995.

[15] Francis Fukuyama, Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002.

[16] James Rosenau, Turbulance in World Politics: A Theory of Change and Continuity, Princeton Univesity Press, Princeton 1990.

[17] Blaise Pascal, Pensées and other Writings, Oxford World’s Classics, Oxford 1995, § 294, s. 23. Montaigne napsal: „Co je to za pravdu, že tyto hory jsou její hranicí, a že faleš leží ve světě za nimi?“ (Apology for Raymond Sebond, Hackett, Indianapolis 2003, s. 140).

[18] Úplný text deklarace je dostupný na stránce http://www.alhewar.com/ISLAMDECL.html.

[19] Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise) byla založena v Štrasburku před nějakými dvaceti lety – 10. května 1990 – osmnácti členskými státy Rady Evropy: Belgií, Cyprem, Dánskem, Finskem, Irskem, Itálií, Lucemburkem, Maltou, Norskem, Portugalskem, Rakouskem, Řeckem, San Marinem, Španělskem, Švédskem, Švýcarskem a Tureckem.

[20] Tento fenomén byl již detailně, avšak v nekritickém duchu studován Florence Jacquemotovou v její knize Le standard européen de société démocratique, Université Montpellier I, Montpellier 2006; a později Yannickem Lécuyerem, L’européanisation des standards démocratique, Presses de l’Université de Rennes, Rennes 2011.

[21] Aharon Barak, The Judge in a Democracy, Princeton University Press, Princeton 2006, s. 27–33.

[22] Dominique Rousseau, Sur le conseil constitutionnel: La doctrine Badinter et la démocratie, Descartes & Cie, Paris 1997; Dominique Rousseau (red.), La démocratie continue, LGDJ, Paris 1995.

[23] Peter Häberle, L’État constitutionnel, Economica, Paris 2004.

[24] Stephen Breyer, Active liberty: Interpreting Our Democratic Constitution, Alfred A. Knopf, New York 2006.

[25] Carl Schmitt (1888–1985) byl důležitým německým právníkem a psal o politologii, geopolitice a ústavním právu. Během výmarské éry byl součástí hnutí konzervativní revoluce. Krátce podporoval nacionální socialisty poté, co se chopili moci, ačkoli později se obrátili proti němu. Dodnes se považuje za velice vlivného v oblasti práva a filosofie. (Pozn. red.)

[26] Julien Fruend (1921–1993) byl studentem Raymonda Arona a Carla Schmitta. Během druhé světové války bojoval na straně Résistance [francouzského hnutí odporu]. Po válce byl profesorem sociologie na Štrasburské univerzitě. Roku 1980 na protest proti francouzskému systému vzdělávání a zásahům do výuky politologie odešel do důchodu. Svými texty přispíval k francouzským i německým publikacím nové pravice. (Pozn. red.)

[27] Viz Carl Schmitt, Pojem politična, Oikoymenh, Praha 2006.