Evropa (potažmo celá západní civilizace) je sužována prapodivnou formou podvědomé sebedestrukce, rezultující v nechuť obraňovat svou vlastní kulturní identitu a strategické zájmy. Státy Visegrádu jsou momentálně poslední větší baštou opravdové evropské identity. Jak podotýká David Engels, profesor Svobodné univerzity v Bruselu v rozhovoru s Lénárdem Sándorem, badatelem Národní univerzity veřejné služby, může se jednat o vskutku přelomový historický okamžik, jenž se může pro západoevropské konzervativce stát pevným odrazovým můstkem ke kulturnímu znovudobytí Evropy.
Ačkoli evropská integrace slaví letos sedmdesáté výročí, zdá se, že není důvod ani čas slavit. Koronavirová pandemie s sebou přinesla devastaci v měřítku, jež minimálně západní Evropa nezažila od konce 2.světové války. Jak byste hodnotil reakci EU na tuto krizi?
V prvé řadě musím říci, že si nejsem jist, jakým způsobem tuto pandemii hodnotit, nakolik se mi zdá, že zdravotní dopady koronavirové infekce jako takové mohou být v konečném součtu méně závažné než dopady karantény, jež vyústí v ekonomickou katastrofu, z níž se Evropa nevzpamatuje po dlouhé roky, ba dokonce po desetiletí. A i když tohle všechno pomineme, reakce EU byla poměrně typická, tudíž nejprve klamavá a následně podvodná. Nejprve EU ústy svých nejvyšších představitelů, konkrétně pak Ursuly von der Leyenové, odsoudila ty členské státy (například Polsko), jež se rozhodly uzavřít hranice, neboť dle obvyklých argumentů: “Hranice nikdy nejsou řešením”, “Musíme hrozbě čelit společně ruku v ruce“ a “Mimořádné krizové zásahy by byly v rozporu s vládou zákona. “ Poté, co začalo být zřejmé, že v členských zemích, kde propukla sanitární krize v obrovském rozsahu (Itálie a později Španělsko), EU neučinila naprosto nic a na několik týdnů zmizela z veřejné sféry, zaplnily prázdné místo státy jako Čína nebo Rusko a spontánně začaly dodávat zdravotnický materiál. To hluboce znechutilo běžné Italy, kteří následně v masovém měřítku veřejně pálili vlajky EU. Až v mnohem pozdějších stádiích krize založila EU společný fond určený na podporu členských států a obnovu jejich ekonomiky. Co je však zajímavé, rétorika doprovázející tuto pomoc se jen velice vzdáleně dotýkala nejpalčivějších problémů a potřeb jednotlivých států a namísto toho zabrušovala do témat, jež se krize způsobené Covidem-19 v podstatě nedotýkaly (což je ostatně pro současnou agendu levicového liberalismu vcelku typické): digitalizace, ochrana klimatu, genderová rovnost, migrace, atd. V těchto dnech, kdy je již očividně to nejhorší za námi, EU finálně navyšuje příjmy fondu, jež však samozřejmě neslouží k boji proti pandemii Covidu 19, nýbrž k podřízení států v rámci dluhové unie, z jejíž tenat se již nikdy nevyvážou. Je tedy pramálo překvapivé, že současná krize nesjednotila Evropany pod praporem EU, nýbrž naopak přispěla k jejich dalšímu rozdělení.
Zdá se, že současná krize může být pověstným stéblem, jež udolá slona, nakolik si evropská integrace prochází v posledním desetiletí vleklými krizemi: nejprve tu byla krize finanční, následně migrační a nyní pandemická. Maďarský premiér na nedávné digitální mezinárodní konferenci poukázal, že se EU nachází v červených číslech v oblastech reprodukčního koeficientu, obranných výdajů a podílu na světové ekonomice. Jak byste zhodnotil poslední desetiletí evropské integrace a co podle vás vedlo k jejímu současnému úpadku?
Je tomu vskutku tak. Evropa a EU jako taková byly již před koronavirovým dobytím kontinentu ve velice křehkém stavu, a nebýt této konkrétní pandemie, dříve nebo později by nastala jiná událost, spějící k obdobnému výsledku. Evropu, respektive Západ jako takový, zachvátila zvláštní forma podvědomé sebedestrukce, která je typická pro pozdní stádia jednotlivých civilizací, což jsem se snažil zdokumentovat i ve své knize “Na cestě k impériu “ (Paris 2013; Hungarian: “A Birodalommá válás útján”, Budapest, L’Harmattan, 2017).
Demografický úpadek, masová imigrace, morální dekadence, islamizace, sociální polarizace, upozadění křesťanství, růst politické oligarchie, nechuť bránit svou kulturní identitu a strategické zájmy, materialismus a konzumerismus – to vše jsou doprovodné symptomy signalizující hlubokou a a extrémně závažnou krizi identity, jež je ještě navíc prohloubena nutností čelit vzestupu Číny, demografickou explozí Afriky a radikalizací islámu. Evropské instituce by správně měly být nástrojem boje s těmito problémy, namísto toho se však staly prostředkem urychlení našeho vlastního zániku. Převzetím ideologie politické korektnosti přetransformovaly dobrovolný úpadek Evropy v politický program, což s sebou přineslo vskutku katastrofální dopady.
V procesu evropské integrace jsme čím dál tím více svědky postupného ztenčování role národních států a demokracie jako takové. Charakteristickými znaky současné integrace dusící jednotlivé národy jsou především růst kompetence evropského soudnictví ve Štrasburku a Lucemburku a nedostatek porozumění jednotlivým právním kulturám. V jedné z vašich studií však zmiňujete Karla Theodora von Dalberga, jenž kdysi prohlásil, že “většina evropských ústav připomíná stabilní gotickou budovu, jež se dost možná vzpírá architektonickým pravidlům, avšak je v ní možno bezpečně žít.” Jak ve světle tohoto poměrně expresivního citátu nahlížíte na koncepci, jež Evropu vnímá coby entitu upozaďující národní státy?
Nevyložte si to špatně: Pro mě osobně je silná institucionální spolupráce mezi evropskými národy vice než kdy jindy životně důležitá, ovšem současná EU naneštěstí ztělesňuje toho nejhoršího nepřítele západní civilizace a musí být od základů reformována. Národní státy, a to i přesto, že jsou důležitou součástí západní identity, nemají sílu čelit krizím 21.století, přičemž Evropa, opětovně rozdrobená do desítek malých států, by se namísto znovuzískání své vlastní svobody stala pouhým kolbištěm konfliktů mezi USA, Čínou, Ruskem a islámským světem. Proto považuji model Svaté říše římské, na nějž odkazuje výše zmíněný citát, za tak zajímavý. “Sacrum imperium” po dlouhá staletí kloubilo autonomii svých členských států s vysoce efektivní ochranou vnějších hranic a určitou mírou společných pravidel a směrnic, aniž by se stal centralizovaným, neefektivním, byrokratickým, bezduchým monstrem. Ba co vice, tato říše ukázala, jak volené úřady a vysoce pluralistická participace ve věcech veřejných může být zkombinována s transcendentními základními kameny v podobě zákona a tradice. Z tohoto důvodu právě v posledním čísle “Renovatio Imperiae” (anglická verze Groningen 2019) popisuji, jak by budoucí EU měla být vymodelována po vzoru Svaté říše římské za účelem uchování vnitřní autonomie jednotlivých členských států a rovněž tak i celostní obrany a všeobecné prosperity evropské civilizace.
Všechny tři hlavní evropské instituce posvětily konání Konference o evropské budoucnosti, jež si klade za cíl poskytnout široký prostor pro diskuzi o možných reformách EU a budoucnosti evropského kontinentu. Jakou klíčovou strategii by měly z vašeho pohledu zaujmout evropské národy, aby se integrace stala úspěšnou a kontinent konkurenceschopným? Co se podle vás může stát oním impulsem k novému začátku?
Současná situace je velice komplikovaná. Na jedné straně tu ve velkých členských státech jako jsou Německo nebo Francie vládnou levicově liberální elity, jejichž cílem je si za každou cenou zachovat svou pozvolna upadající moc prostřednictvím centralizace EU, vytvořením společného rozpočtu, společné finanční odpovědnosti a sociální politiky – projektů, jež nelze apriori považovat za vysloveně špatné, ovšem v případě, že se stanou mocnými nástroji nebezpečné agendy politické korektnosti s jejími produkty v podobě multikulturalismu, masové imigrace, transhumanismu, laicizace, islamizace, ideologie LGBT či ultraliberalismu, již špatnými samozřejmě budou. Cílem “Konference o budoucnosti Evropy” je opatřit tento projekt visačkou falešné legitimity a prezentovat jej coby demokratickou a občanskou iniciativu vycházející od kořenů; samozřejmě i domnělý „společný boj proti koronaviru“ bude v této debatě představovat další argument pro „více Evropy.“
Na druhé straně tu máme odpůrce takovéto unifikace, jejichž veto notně ztíží prosazení agendy Macrona a Markelové, jsou však rozděleni na ty, kteří se pouze chtějí vrátit ke klasickému národnímu státu, což je pochopitelná, avšak nebezpečná myšlenka, a zastánce alternativní formy evropské unifikace, postavené na větší míře subsidiarity a především na prověřených hodnotách evropské historie, v první řadě na kombinaci řecko-římské a židovsko-křesťanské tradice, jíž nazývám “hesperialismus.” Je nesmírně obtížné najít mezi těmito odlišnými postoji kompromis, proto jsem před pár týdny z iniciativy polského sdružení “Stowarzyszenie twórców dle rzeczypospolitej”, vedeného profesorem Krasnodebskim (MEP) sepsal preambuli pro budoucí Konfederaci evropských národů (https://visegradpost.com/en/2020/06/24/towards-a-confederation-of-european-nations-find-out-more-about-the-preamble-of-a-future-european-constitution), coby platformu pro všechny, jimž leží na srdci evropská jednota a obrana křesťanské identity.
V EU lze vidět spoustu dílčích trhlin. Máme tu severo-jižní polarizaci, mimo ni tu však je “stará Evropa” před rozšířením na východ a Evropa “nová” právě po onom rozšíření. Stále lze vysledovat nedostatek porozumění ze strany Západu, respektive jistých jeho ideologií vůči Východu, jež někdy přechází v otevřené pohrdání. Co mohou země Visegrádské čtyřky Evropě dát v době zuřící krize?
Země Visegrádu, byť se jedná jen o velice volné spolčení, jsou v současností posledním velkým útočištěm evropské identity: zatímco se západní Evropa utápí v sebenenávisti, multikulturalismu a páchá kolektivní kulturní a etnickou sebevraždu, střední a východní Evropa se stále přiklání k tradiční formě křesťanství a národním identitám, jež v takovéto míře již jinde nejsou k vidění. Vezmeme-li si v potaz, že příští léta či dokonce desetiletí budou doprovázeny masivním ekonomickým úpadkem, je pravděpodobné, že Západ bude sužován občanskými nepokoji a etnickými srážkami, zatímco Východ zůstane relativně stabilní, a to jak z ekonomického, tak i bezpečnostního úhlu pohledu. Může se jednat o vskutku přelomový historický mezník: Na jednu stranu se mohou země jako například Maďarsko a Polsko stát pevnou základnou, z níž západoevropští konzervativci potáhnou do boje za kulturní reconquistu svých otčin a následně Evropy jako celku, na stranu druhou mohou země Východu vytvořit institucionální rámec, který by vyvážil zločinné spiknutí osy Berlín-Paříž. Z mého pohledu je proto současné visegrádské společenství jen prvním z řady kroků: Nejprve se musí pokusit vytvořit pevné a funkční instituce jakožto vnitřní protiváhu vládě Bruselu a poté se snažit systematicky přivést do hry i další státy, situované mezi Baltským a Černým mořem, následkem čehož by mohlo vytvořit vzorový model pro novou Evropu, k jejímuž vzniku bude moci dojít, až si Západ uvědomí svůj omyl v podobě přichýlení se k politické korektnosti, multikulturalismu, relativismu, transhumanismu a ultraliberalismu.
Zdroj: precedens.mandiner.hu