Ve svých starších dílech jsem etnomasochismus definoval jako mezi etnickými Evropany rozšířený patologický sklon snižovat vlastní hodnotu prostřednictvím podivné směsice „sebe-rasismu,” nenávisti a studu vůči sobě samým, což jim přináší neurotickou rozkoš jistého druhu. Tuto sebevražednou psychózu podporuje i vládnoucí ideologie – morální vina a snižování bělochů totiž tvoří jeden z jejích základních pilířů.

Ruku v ruce s tímto etnomasochismem jde i xenofilie: nezřízená a systematická láska cizího a „Cizince.” Obecné pravidlo zní: prosazování bělošské identity=hřích rasismu, prosazování africké identity (zejména je-li vydávána za nadřazenou)=ctnost.

Ztráta mužnosti je toho pak průvodním, takřka fyziologickým projevem, kdy velká část bělochů (samozřejmě ne všichni) – zejména mezi mladou generací – postrádá mužné ctnosti: fyzickou odvahu, osobní i kolektivní hrdost a smysl pro ochranu žen (netřeba asi dodávat, že mužnost nemá vůbec nic společného s machismem). Aby si dodali na mužnosti, mnoho mladých bělochů zbavených kulturních kořenů, kteří v některých oblastech a čtvrtích přicházejí do styku s etnicky cizí většinou, přijímá chování, gesta i mluvu cizinců. Jde o příznak barbarizace.

Oba negativní trendy mají pochopitelně mnohé následky i silné sexuální a reproduktivní zdroje, kterými se musíme zabývat, aniž bychom na tomto místě mluvili o jejich dalších projevech v jiných oblastech. Zmíním několik prvků (snadno bychom nalezli četné příklady) příznačných jak pro etnomasochismus, tak i ztrátu mužnosti.

Za prvé jde o sexuální přeceňování Afričanů a v menší míře i Arabů médii, společností šířenými zkazkami, reklamou a pornografickou branží. Toto klišé přiživuje sebevědomí mužů z těchto skupin, vědomých si své obecně přiznávané vyšší sexuální přitažlivosti. Tím si také kompenzují obtížně skrývaný komplex méněcennosti v intelektuální oblasti.

V poněkud menší míře také nacházíme mezi bělochy (především v progresivních kruzích) myšlenku ztělesnění sexuální dokonalosti černou ženou, spojenou v tomto případě pochopitelně nikoliv s délkou penisu, ale s výrazným pozadím.

To vše navíc v představivost Zápaďanů splývá s představou o fyzické nadřazenosti černochů a Arabů, získanou z profesionálních sportů. S tímto předsudkem blízce souvisí i myšlenka o „fyzické dokonalosti” černošských těl.

Na tomto místě musíme zmínit dva body: zaprvé si povšimněme rozporu rovnostářského a protirasistického diskurzu mezi zdůrazňováním nepřítomnosti rasových odlišností – vlastně až popíráním samotné existence ras ve prospěch vysvětlení prostřednictvím čistě jednotlivých genetických odlišností – a na odiv ostentativně vystavované víry ve fyzickou nadřazenost Afričanů. Jako obvykle tak vyplouvají na povrch sebedestruktivní tendence antirasistického diskurzu a s nimi i jiná, skrytá forma rasismu: degradace bělochů, ale současně i náznak animalismu černochů.

Zadruhé, ke ztrátě mužnosti přispívá a prohlubuje ji i nemalé množství bělošek, které si z výše popsaných důvodů hledají „barevné” milence a manžele. Navíc bývá v reklamách či televizních pořadech zženštilý homosexuál vždy evropského původu.

U těchto bělošek s partnery jiné rasy jsme také svědky působení syndromu romantického individualismu vystupujícího proti ideji zachování etnické linie („Nemůžete mi říkat, koho mám milovat!”), ztráty veškerého rasového cítění (následek dlouhodobého ideologického působení – i na nevědomé úrovni), potřeby oddělit se od zbytku své skupiny, a tak se učinit zajímavou pro okolí, které by přece něco takového nikdy nečekalo a konečně i slepého romantického puzení – typicky ženského – po dobrodružství a neznámém. Jedněmi z průkopníků tohoto porušování tabu byli tvůrci amerického filmu ze 60. let Hádej, kdo přijde na večeři se Sidneym Poitierem.

A pak jsou tu ženy, které dávají přednost sterilitě a prchavým románkům před životem v páru nebo které se uchylují k homosexualitě. Stěžují si na „nespolehlivé muže.” Lze jim vůbec to vyčítat? Vždyť jde o reakci na nepřítomnost maskulinních ctností u mužů.

Stojíme před zdánlivým paradoxem: feministické snahy obejít se bez mužů a vytvořit samostatnou ženu bez dětí nebo manžela vyplývají ze zklamání a nostalgie – potlačené touhy po muži jako hlavě domácnosti, ochraniteli a pevné autoritě.

Dnešní Evropané, nejčastěji ti z mladších generací (což je nesmírně závažné) však nabízejí jen změkčilost, zženštilost a prázdné bezduché pohledy. Dobrými příklady mohou být třeba muži vyvolení v televizních „reality show.”

Měli bychom zmínit také další příznak etnomasochismu: podezřívavost k plodnosti bělochů, obtíženou nepřímým a skrytým „rasismem.” Početné rodiny etnických Evropanů čelí jen zběžně maskované kritice, výsměchu a chabě skrývané nepřátelské ironii. Manželka bývá vykreslována jako údajně vykořisťovaná a podřízená, jako chovná klisna odsouzená k výchově dětí a starosti o domácnost. Bílá „žena v domácnosti” je anti-vzorem, opakem manažerky nebo zaměstnankyně – sterilní, nebo přinejmenším s ne více než dvěma potomky. Plodným africkým (severoafrickým, tureckým…) rodinám žijícím v Evropě se naopak dostává veškeré představitelné péče. Neustále těhotná Afričanka žije na úkor původních daňových poplatníků, její potomstvo zatěžuje kapacitu porodnic a školek do krajnosti a drtí ji tíha jejích domácích povinností – o tomto ovšem feministky svědomitě mlčí, těmto ženám „plánované rodičovství” určené není.

Tímto dvojím metrem jsme tedy dospěli až do samého srdce etnomasochismu. Dvorní intelektuálové přišli s výrazivem ospravedlňujícím jejich preferenci pro multirasovou společnost (kde ideálně bude žít stále méně bělochů): odmítají prý monochromatickou společnost, tedy v evropských podmínkách složenou výhradně z bělochů. Že by africké společnosti měly být „monochromatické” a výhradně černošské, pokládají za naprosto samozřejmé – etnomasochismus totiž vždy věrně doprovází jeho nerozlučný společník: xenofilie.

Jedná se o úryvek z Fayeho knihy Sex and Deviance (Arktos, 2014). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu. Z angličtiny přeložil T.K..