1.  Joseph Hilaire Pierre Belloc: život a dílo

Novinář, spisovatel, básník a politický aktivista Joseph Hilaire Pierre Belloc se narodil 27. července 1870 v La Celle-Saint-Cloud ve Francii. Byl synem francouzského otce
a anglické matky. Od svých dvou let vyrůstal v Anglii, kam se s matkou odstěhoval
po smrti svého otce. Jeho matka v převážně protestanské Anglii konvertovala ke katolicismu v jehož ovzduší byl mladý Belloc vychován. To bylo pro jeho budoucí život nejvíce rozhodujícím okamžikem. Belloc vystudoval na Balliol College v Oxfordu obor historie, čímž nabyl veliké dějinné niveau, které se táhne celým jeho životním dílem.[1]

Belloc je autorem mnoha proslulých žurnalistických polemik, básní a románů. Několik z jeho děl bylo také přeloženo do českého jazyka, jako např. Cesta do Říma,[2] Čtyři pocestní,[3] Kardinál Richelieu,[4] a Milost Alláhova.[5] V českém jazyce je taktéž dostupné dílo zachycují Bellocovi politické a společenské názory na moderní dějiny, nesoucí všeříkající název Otrocký stát,[6] což prozrazuje, že jeho život byl hluboce politický. Belloc byl spolu s Gilbertem Keithem Chestertonem[7] autorem politické ideologie (staro)nového společenského uspořádání, které odkazovalo na předreformní středověkou katolickou cechovní společnost, jež vešlo ve známost jako tzv. „idea distributivismu“, která je „třetí cestou“ mezi uspořádáním kapitalistickým a komunistickým, jichž byl Belloc rozhodným kritikem.[8]

Belloc se neváhal pustit ani do aktivního politického boje a organizování, protože podle slov svého blízkého přítele Chestertona pochopil, že společenské obnovy v zájmu tradice se nedosáhne poraženeckým lamentováním, ale útokem, který bude „konzervativní revolucí“; proto o něm Chesterton mohl se vší úctou napsat: „Jeho životní příběh má (…) zvláštní rys. Jako tradicionalista byl anglickým tradicionalistou. Avšak jakmile se začal chovat jako revolucionář, byl v pravém slova smyslu francouzským revolucionářem. Zhruba symbolicky bychom to mohli vyjádřit slovy: byl to anglický básník a francouzský voják.“[9] Právě spolu s Chestertonem a pár přáteli  Belloc založil roku 1926 v Londýně politické hnutí nesoucí všeříkající název Distributist League.[10]

Joseph Hilaire Pierre Belloc zemřel 16. července 1953 v Guildfordu v Anglii.[11] Svou rozhodnou kritikou novověké ideologie pokroku a jejích dvou nejzásadnějších a nejúspěšnějších ideologií – kapitalismu a komunismu – se Belloc řadí po bok dalších světově proslulých autorů, jakými byli např. H. Massis, W. B. Yeats, Ezra Pound, H. P. Lovecraft, K. Hamsun, W. Lewis, J. Evola, R. Guénon, J. Mišima, ale i čeští autoři jako J. Schenoist, M. Stýblo, F. Mareš a F. Zavřel.[12]

2. Spravedlivé středověké uspořádání

Belloc byl, jako hluboce věřící katolík, rozhodným obhájcem konzervativní společnosti. Byl obhájcem středověké civitas christiana.[13] Tato společnost byla podle něj narušena reformačním protestantským hnutím, které podnítilo nástup novověku a rozpad tradičních institucí, jakými byla přítomná katolická církev a absolutistický panovník.[14]

Moderní svět neznamená vůbec žádný pokrok, ale nástup největší nesvobody a lidského úpadku ztělesněných v moderní kapitalistické společnosti a jejího tehdejšího nastupujícího (zdánlivého) nepřítele komunismu, tvrdil Belloc odvolávající se na středověkou katolickou Evropu. Středověká společnost pro něj nebyla dokonalou společenskou organizací, ale tou nejlepší možnou, na kterou lidstvo doposud přišlo. Moderní svět se v jeho očích postupně odtrhl od instituce církve a panovníka, kteří zajišťovali trvalost mnoha svobod a práv člověka, která se stala v „moderním“ a „pokrokovém“ světě nedostupnými: Bellocovi šlo v tomto ohledu zejména o právo na zdroje a vlastní půdu pro největší možný počet lidí.[15] Důležitost těchto institucí Belloc ospravedlňoval v jejich historickém údělu. Starověká Evropa byla, jak poukazuje Belloc, postavena dlouhá století na instituci otroctví. Až obrácení Evropy na křesťanství postupně zamezilo otroctví: „My Evropané vyrostli jsme z ryze otrockého pojímání výroby a uspořádání společnosti. Nepamětná minulost Evropy je otrockou minulostí. Po dobu několika století, jak církev vzrůstala, pronikala a budovala, Evropa byla ponenáhlu osvobozena (…) od tohoto nepamětného a základního způsobu pojímání otroctví.“[16] Středověký řád pro Belloca představoval svobodnější společnost a to pod vlivem učení církve a moci panovníka, jejíž počátky se datují do 9. století. Majetek šlechty byl pod církevním a panovníkovým dohledem dělen na tři části: na výhradní majetek pána (tzv. panství), na držbu půdy přidělenou a obdělávanou nevolníky (jež byli dříve otroky) a na společnou obecní půdu, na které měl každý svá práva. Nevolník sice musel určitou hodinovou práci týdně odvést na tzv. panství pro šlechtu, ale měl v držení část její půdy, na které byl však sám sobě pánem.[17] Toto uspořádání bylo podle Belloca uspořádáním spravedlivým: „Nevolník ranného středověku, v jedenáctém století a na počátku dvanáctého století (…) je již bezmála sedlákem (…) V sociální praxi však vše, co se od něho žádá, spočívá toliko v tom, že jeho rodina má obdělávati příslušné části nevolnické půdy a že pracovní povinnosti k pánu musí býti splněny. Když těm povinnostem bylo učiněno zadost, není tu obyčejně překážek pro členy nevolnické třídy, aby se věnovali nějakému povolání, anebo zasvětili svůj život církvi, nebo se staly dobrodruhy.“[18] Bylo spravedlivým, protože každé rodině zaručovalo vlastní půdu a živobytí ochráněné institucemi církve a panovníka, později se přidaly ještě řemeslné cechy, které mezi svými členy měly zabránit nekontrolovatelnému růstu majetku jednoho na úkor druhých.[19]

Takovéto středověké hospodářské uspořádání Belloc nazývá tzv. podílnou soustavou,[20] tedy distributivním uspořádáním: spravedlivým a svobodným, protože téměř každá rodina zde byla vlastníkem půdy a jejích výnosů: „Stát, jak si jej lidé představovali, byl združením rodin (…) Bylo to združení, v němž stálost této podílné soustavy (jak jsem ji nazval) byla zaručena existencí kooperačních jednot, poutajících lidi téhož řemesla nebo téže vesnice dohromady; chráníc malého vlastníka před ztrátou jeho hospodářské samostatnosti, tato soustava zároveň chránila společnost před vzrůstem proletariátu. Byla-li svoboda koupě a prodeje, hypotekárního zadlužení a dědictví omezena, stalo se tak jenom ze sociálního účelu, aby se předešlo vzrůstu hospodářské oligarchie, jež by mohla vykořistit ostatek obce. Zkrácení svobody bylo zkrácení, určené k zachování svobody; a každý zákon středověké společnosti až k jeho zhroucení, tíhnul k zřízení takového státu, v němž lidé by byli držbou kapitálu a půdy hospodářsky svobodni.“[21]

3. Nástup a nestabilita kapitalistické společnosti

Podílná soustava však na sklonku středověku začala mizet. Šlechta se v období reformace domohla práva na neomezené používání svého majetku a společnost se tímto způsobem začala transformovat na společnost kapitalistickou. To podle Belloca znamenalo rozpad mnoha institucí, které umožňují existenci mnoha svobod, práv a privilegií. Tou nejdůležitější institucí, která garantovala existenci ostatních, pro Belloca byla instituce církve.[22]

Belloc nechápal kapitalismus jako rovnou možnost soutěže a to z dvojího důvodu: etického („trh může zplodit ty nejlepší, stejně jako ty nejhorší“) a sociálního („volnému trhu předcházela majetková nerovnoměrnost – ihned zplodil ovladatele a ovládané“). Postupnou ztrátou půdy se tak z dělníků vyhnaných z vesnice stali proletářské masy obývající veliká města.[23] Z těchto dvou důvodů byl pro Belloca kapitalistický systém krajně nestabilním: a to jak pro ovládané, tak i ovladatele. Volný trh byl pro Belloca hospodářskou anarchií. Kapitalistické vlastnictví totiž díky maximalizované konkurenci stále více a více přechází do rukou malé menšiny, tím se stává najednou neudržitelným i pro kapitalisty. Kapitalismus tak ohrožuje i sám sebe: „Dokonale kapitalistický stát nemůže existovat. (…) V dokonalém kapitalistickém státě nebylo by potravy pro nevlastníka. (…) Kdyby kapitalistické soustavě byla popřána úplná svoboda, nastala by tak značná úmrtnost smrtí hladem, že by ve velmi krátké době zřídla práce vyschla.“[24] Belloc proto přináší vlastní definici kapitalismu: „Kapitalistickou nazýváme tu společnost, v níž vlastnictví výrobních prostředků je vyhrazeno skupině svobodných občanů, ne dosti četné, aby vytvořila celkový charakter té společnosti, zatím co ostatní občané jsou zbaveni vlastnictví výrobních prostředků a jsou proto proletáři.“[25]

Moderní kapitalismus si tak od Belloca vysloužil nepříliš lichotivé označení otrocký stát. Otrocký stát přinesl homogenizaci života a unifikaci společenských vztahů: ekonomická činnost již nebyla součástí společnosti, ale společnost se stala součástí ekonomické činnosti malé hrstky vyvolených kapitalistů.[26] Otrocké zřízení na území Evropy se tedy opět po několika stoletích stalo realitou, tvrdil Belloc: „Máme již dost zkušenosti, než abychom tuto palčivou otázku odkládali. Ale i bez zkušenosti mohli bychom učiniti závěr s absolutní jistotou ze samé povahy kapitalismu, že jeho hlavní následek bude zničení jistoty lidského života.“[27] Aby se kapitalismus dovedl udržet, musel si zajistit svou stabilitu. Zde do hry vstoupil moderní stát ovládáný „stínovou vládou“ složenou z bohatých kapitalistů. Státem zřízené sociální zabezpečení v oblasti sociální politiky je podle Belloca jen nástrojem kapitalistické třídy, jak pacifikovat dělníky. Byrokratický stát tedy garantoval kapitalistické elitě její majetky odměnou za minimální sociální opatření vůči dělnictvu. Stát tím tedy plně legitimoval otroctví, ve kterém menšina vlastní většinu: „Vracíme se zpět do dob před ustanovením Církve, do pohanství, kdy bylo otroctví všudypřítomné a kdy na něm spočívalo celé společenské zřízení. Ano, se ztrátou víry se vracíme zpět do otroctví.“[28]

4. Socialismus není řešením

Kritika kapitalismu však Belloca nikdy nevehnala do náruče bezbožného komunistického socialismu, se kterým se jako katolík nemohl smířit. Zde se však jeho kritika komunistického socialismu nezastavila. Komunistický kolektivismus pro něj nebyl řešením otrockého státu, naopak by byl jen jeho pokračovatelem. Ekonomika je pro kapitalismus stejně jako pro komunismus veškerým středobodem společnosti: stejný materialismus, stejný ponurý život v továrnách a také stejné otroctví.[29] Socialismus podle Belloca nepřináší nic nového, skutečná ekonomická moc zůstává stále koncentrovaná do rukou menšiny: „Kolektivismus chce spravovati, chce platit mzdu, chce povyšovat, dávat do pense, chce ukládat pokuty i vše ostatní – zrovna tak, jak to dělá kapitalistický stát dnes. (…) Celé schema kolektivismu, pokud se týče proletariátu v kapitalistickém státě, nepřináší vůbec nic nového.“[30]

5. Restaurace podílného státu – distributivismus

Jak tedy vyřešit svízelnou situaci moderní Evropy, ptá se Belloc? Podílný stát musí opět nahradit stát otrocký, ať už si ten bude říkat kapitalistický či socialistický, sám sobě rozhodně odpovídá. Musí být znovu nastoleno zřízení, které rovnoměrně přerozdělí vlastnictví do nejširších vrstev: takové zřízení musí také opět obnovit civitas christiana, protože jen to může ze svého principu odstranit otroctví. Takové zřízení má omezit nekontrolovanou hospodářskou svobodu, aby hospodářskou svobodu vůbec zachovalo, vysvětluje Belloc.[31]

Belloc před nás staví stručný a tedy srozumitelný plán: rovnoměrná distribuce majetku ochrání společnost před monopolizací a taktéž zredukuje státní byrokracii a vyplácení sociálního zajištění, protože tím nejlepším sociálním zajištěním je co největší počet lidí, kteří stojí na svých vlastních nohách, protože stojí na své vlastní půdě. Distributivistická vlastnická reforma si neměla žádat nekonečný hospodářský růst, ale rozšíření svobody, odpovědnosti a nezávislosti na státu. Hospodářství opět mělo dostat svůj původní rozměr, tedy stát se opět předmětem péče o domácnost. Už ne trh má být primárním objektem hospodářství, ale hospodářství má být opět realizováno v intencích široké rodiny. Rodina má být opět místem výroby a svépomoci, čímž by se tak moderní společnost z části vymanila byrokratickému modernímu státu na němž je otrocky závislá.[32] Základem distributivního státu by se tedy stali malí rolníci, řemeslníci, lokální podniky a rodinné firmy, jež by měli být vůči velikým podnikům ochráněny pomocí diferenčního zdanění. Zárověň by veliké podniky mohli být odkupovány a postupně převáděny na akciové dělnické společnosti.[33] Distributivimus se zdá být z dnešního pohledu urbanizované a průmyslové společnosti romantickou utopií díky svému důrazu na dnes již neexistující rurální charakter společnosti, avšak stále může být zdrojem inspirace budoucí společenské změny.

Závěr

Bellocovi se příčilo omezit život na materialismus výroby a na boj o prostředky k přežití. To podle něj vedlo k anarchii, ze které vzešel moderní kapitalistický stát, jím nazývaný otrocký stát, který veškerou svobodu koncentroval do rukou malé menšiny, která ovládá většinu. Komunistický kolektivismus pro něj také nebyl řešením: byl bezbožný a stejně materialisticky zaměřený jako kapitalismus. Vláda jednotlivců by v něm byla nahrazena jen byrokratickou vládou státu, při zachování otrockého statusu společnosti. Řešení této moderní krize Belloc spatřoval ve znovunastolení distributivního, tedy podílného zřízení, podobného tomu jaké panovalo ve středověké katolické Evropě. Zřízení v němž by pod institucí církve bylo zajištěno co největší podílné vlastnictví pro co největší počet lidí, jejichž život by tak opět byl ve vlastních rukách a ne v rukách menšiny nebo státu. Měl to být život v působnosti rozšířené a svépomocné rodiny, život který by nebyl jen redukován na úspěšnost burzovního obchodu a výrobních čísel.

Poznámky:

[1]     SEMÍN, Michal. Hilaire Belloc. In Špinka, M. ed. Osobnosti pravice podruhé. Praha: Knihovna národní myšlenky, 2006, s. 3.

[2]     Viz. BELLOC, Hilaire. Cesta do Říma. Praha: Družstvo přátel studia, 1920, 324 s.

[3]     Viz. BELLOC, Hilaire. Čtyři pocestní, Stará Říše na Moravě: Zdeněk Černý, 1919, 210 s.

[4]     Viz. BELLOC, Hilaire. Kardinál Richelieu. Praha: Melantrich, 1933, 361 s.

[5]     Viz. BELLOC, Hilaire. Milost Aláhova. Praha: Academia, 2001, 208 s.

[6]     Viz. BELLOC, Hilaire. Otrocký stát. Praha: Jan Laichtner, 1920, 169 s.

[7]     Gilbert Keith Chesterton (1974-1936) byl anglický spisovatel. Jednalo se o autora detektivních románů, literárního a společenského kritika a diskutéra, novináře, esejistu, básníka, historika, dramatika, křesťanského myslitele a zastánce katolicismu (Viz. LUKAVEC, Jan. Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, 250 s.).

[8]     Distributivismus, jako skutečnou tradiční alternativu modernímu světu, po letech nakonec ocenil
i anglosaský konzervatismus, kritizující jinak jeho hospodářský program, když jeho významný myslitel Russell Kirk píše: „Chesterton a Belloc nepatřili sice k hlavnímu rodokmenu konzervativních idejí, ale přes svou sentimentální demokratičnost a bizarní představy v oblasti hospodářské učinili během oněch temných dob pro přežití konzervativních hodnot mnohem více než mužové, na něž se spoléhalo jako na nositele Burkova odkazu.“ (Viz. KIRK, Russell. Konzervativní smýšlení. Praha: Občanský institut, s. 479.)

[9]     CHESTERTON, Gilbert Keith. Autobiografie. Brno: Centrum pro studium demokracie, 1997, s. 216 – 217.

[10]   TAMTÉŽ, s. 216.

[11]   SEMÍN, Michal. Hilaire Belloc. In Špinka, M. ed. Osobnosti pravice podruhé. Praha: Knihovna národní myšlenky, 2006, s. 3.

[12]   Všichni zde zmínění „reakcionáři“ odmítli materialismus obou ideologií, jejich kulturní nihilismus znamenající dekadenci. Jejich hledání hiearchické a spravedlivé společnosti je vedlo po rozličných cestách – fašismu (Pound, Schenoist, Stýblo), národního socialismu (Hamsun, Zavřel), tradicionalismu (Guénon, Evola, Mišima) a konzervativismu (Yeats, Lewis, Mareš, Lovecraft, Massis).

[13]   H. Belloc je taktéž autorem proslulého a všeříkajícího výroku: „Církev jest Evropa a Evropa jest církev.“

[14]   SEMÍN, Michal. Hilaire Belloc. In Špinka, M. ed. Osobnosti pravice podruhé. Praha: Knihovna národní myšlenky, 2006, s. 4.

[15]   BELLOC, Hilaire. Otrocký stát. Praha: Jan Laichtner, 1920, s. 15.

[16]   TAMTÉŽ, s. 30.

[17]   TAMTÉŽ, s. 30.

[18]   TAMTÉŽ, s. 45 – 46.

[19]   TAMTÉŽ, s. 47 – 48.

[20]   TAMTÉŽ, s. 47.

[21]   TAMTÉŽ, s. 48 – 49.

[22]   SEMÍN, Michal. Hilaire Belloc. In Špinka, M. ed. Osobnosti pravice podruhé. Praha: Knihovna národní myšlenky, 2006, s. 3.

[23]   BELLOC, Hilaire. Otrocký stát. Praha: Jan Laichtner, 1920, s. 20 – 21.

[24]   TAMTÉŽ, s. 80 – 81.

[25]   TAMTÉŽ, s. 73.

[26]   TAMTÉŽ, s. 73.

[27]   TAMTÉŽ, s. 79.

[28]   BELLOC, Hilaire. Komunismus – jedna z fází novověkého útoku. [online]. 2012 [cit. 2015-3-01]. Dostupné z: http://www.tedeum.cz/1_2012/komunismus_belloc_0112.htm.

[29]   BELLOC, Hilaire. Otrocký stát. Praha: Jan Laichtner, 1920, s. 113

[30]   TAMTÉŽ, s. 99.

[31]   TAMTÉŽ, s. 126 – 127.

[32]              TAMTÉŽ, s. 115.

[33]   Semín, Michal: Hilaire Belloc. In Špinka, M. ed. Osobnosti pravice podruhé, Praha 2006, s. 6.