Radikální feminismus vedl k tomu, že mnoho žen shledává přitažlivějším pracovat v kanceláři či v nějakém závodě než vést domácnost a vychovávat děti. Přitom lze tyto úkoly, jsou-li brány vážně, považovat za pestré a podnětné. Profesní život je zpravidla monotónní. Šťastné dítě nám mnohonásobně vynahradí veškeré vynaložené úsilí a pozorovat jeho vývoj není zajímavé pouze pro etology.

Mnoho žen si to v současnosti uvědomuje, většinou však příliš pozdě. Byly zmateny cílenou propagandou. Kdybychom propagandou chtěli zničit celé národy, nemohli bychom to vymyslet a udělat lépe. Mnoho žen odkládá své přání mít dítě na později, protože je nikdo neupozornil na tu skutečnost, že již po třicátém roku života znatelně klesá šance otěhotnět. Také jim nikdo neříká, že každý další potrat představuje riziko. Jeho následkem může být i sterilita. Ještě jeden možný následek společnosti s malým počtem dětí by měl být brán v úvahu: Děti nejenže jsou vychovávány námi, ony totiž jistým způsobem vychovávají i nás, k toleranci, přátelskosti a připravenosti se obětovat. Bezprostředně aktivují svými afiliativními signály naše vroucí citové pochody, což zjistí pouze ten, kdo s dětmi žije. Existuje mnoho náznaků, proč se domnívat, že naše společnost s malým podílem dětí se stává nepřátelskou společností sobeckých hulvátů, pro které jsou místa na parkování aut důležitější než dětská hřiště, kteří odsouvají své staré příbuzné do domovů důchodců a svou citovou prázdnotu schovávají za rádoby humánní fasádu chování.

Zdroj: EIBL – EIBESFELDT, Irenäus. Člověk – bytost v sázce. Praha: Academia, 2005, str. 118-119.