Protože se dnes v Austrálii rozbíhá debata o idejích, obecně označovaných za „Evropskou Novou pravici“, je zcela na místě položit si otázku ohledně dějin novopravicové ideologie v Austrálii.
Jsou to dějiny poměrně rozsáhlé, byť i tak nezbytně zestručněné a najdou se v nich užitečné postřehy, načerpané z různých pokusů o adaptaci. Mnoho se o nich neví, přestože někteří z raných představitelů novopravicové doktríny dosud jsou mezi námi. V následujícím krátkém přehledu budu vycházet z toho, že čtenář je obeznámen se základy Nové pravice a není ho tak třeba do problematiky zasvěcovat od začátku. Tam, kde se v roli protagonisty vyskytne autor těchto řádek, o sobě budu hovořit ve třetí osobě.„Domácí“ australská Nová pravice
Je známo, že termínem Nová pravice se označuje intelektuální trend, který se po roce 1967 objevil ve Francii a na jehož zformování měl rozhodující zásluhu Alain de Benoist. Z Francie se Nová pravice postupně rozšířila i do dalších evropských zemí. K dispozici je, dokonce i v angličtině, dostatek materiálů, jež tento proces popisují.
Soubor zásadních textů Nové pravice byl však do angličtiny přeložen jen částečně, následkem čehož vzniklo jisté vakuum a tendence spoléhat se starší (byť opravdu stěžejní) teoretiky a texty (převážně) německého intelektuálního hnutí tzv. konzervativní revoluce. Přesto se však v průběhu let objevují stále cílevědomější snahy přeložit do angličtiny i současné novopravicové materiály. Od poloviny 80. let tak anglicky mluvící intelektuálové vykonali spoustu práce na překladech a místních výkladů těchto děl. Pozadu pak nezůstala ani Austrálie.
Z klasiků zmiňme alespoň jména jako Oswald Spengler, Carl Schmitt, Julius Evola nebo Arthur Moeller van den Bruck, která se v kruzích australského nacionalismu a antiliberálního hnutí stále více zabydlují. Současnější novopravicoví autoři však v naší zemi doposud zůstávali spíše opomenuti.
Cesta předního teoretika Nové pravice Dr. Tomislava Suniće do Austrálie v roce 2007 a širší distribuce jeho knihy „Proti demokracii a rovnosti: Evropská Nová pravice“ však celé věci nepochybně velice pomohla. Sunić totiž předkládá základní črtu historie a spojuje „klasiky“ iliberálního myšlení s příspěvky de Benoista a dalších. Kniha si proto nepochybně zasluhuje masivnější rozšíření.
Odkdy ale v Austrálii lze mluvit o nějakém obecnějším trendu?
Přijmeme-li myšlenku paralelního vývoje, pak se Nová pravice překvapivě krystalizuje jako domácí fenomén.
První krůčky k novopravicové ideologii byly poněkud nesmělé, spojené s dobře známým australským autorem nacionalistických pamfletů A. F. Norwickem (dále označovaného jeho pseudonymem Alec Saunders). Saunders kolem sebe v Sydney roku 1975 vytvořil kroužek jménem „Společnost pro obrodu indoevropské kultury“ („apolitická skupina odmítající západní myšlenku nadřazenosti žido-křesťanské civilizace vůči jejím antickým a dalším indoevropským předchůdcům“). Začal také vydávat časopis The Fire Makers. Tato iniciativa však příliš dlouho nevydržela.
Sám Saunders k tomu dodává:
„Skupina rozšiřovala The Fire Makers mezi široký okruh lidí. Naneštěstí se nám ozvalo zpátky hodně rádoby-neonacistů, pro něž byla obrana indoevropských ideálů nerozlučně spojena s německým fašismem. Jinak ale byly projevený zájem i naše počty nedostatečné k dalšímu pokračování projektu.“
Skupina tak po několika měsících zanikla.
Význam Saundersova kruhu spočívá v tom, že vznikl nezávisle a pracoval s ústředními myšlenkami Nové pravice, zejména jejím vyznáním indoevropského kulturního mýtu, který naznačuje možné směřování evropské kulturní identity mimo schéma křesťanské „západní“ civilizace.
Ještě důležitější v této debatě se pak jeví skutečnost, že podobně snadno lze nalézt přímé australské příspěvky nejen k soudobému systému Nové pravice, ale také australské představitele (byt zřejmě nikoliv přímo „teoretiky“ evropské konzervativní revoluce) z dřívějších dob, u nichž na prvky těchto myšlenek narazíme. Do této kategorie bych neváhal zařadit Williama Baylebridge nebo P. R. Stephensena.
Dochází k navázání spojení
V letech 1977-9 se na scéně tak trochu shodou okolností objevil nový zdroj novopravicové ideologie. Díky činnost skupiny National Resistance/Australian National Alliance se přidalo několik takto zaměřených studentů.
Student Univerzity v Sydney Jim Saleam v roce 1977 shromažďoval podklady pro svou závěrečnou práci (honours thesis) o britské „krajní pravici“. Při souvisejícím bádání navázal letmý styk s lidmi z francouzského „národně revolučního hnutí“. Jejich prostřednictvím se australská „scéna“ v rámci možností dozvěděla o existenci rodícího se novopravicového hnutí. I když tak došlo k podnícení zájmu o klasické texty, diskusi o nových argumentech značně ztěžovala jazyková bariéra. I nadále však do Austrálie putovaly relevantní novinové výstřižky a články z časopisů, které velice pomáhaly k rozvoji obecnějšího povědomí.
Australané ale měli i přes všechny tyto peripetie možnost dozvědět se o de Benoistově základním argumentu: že v duchu metody/stylu Antonia Gramsciho je nutným předpokladem jakékoliv politické změny úspěšná výzva ideologické a kulturní základny liberalismu.
V letech 1977-1980 přijali tento předpoklad plně za svůj i přední australští aktivisté jako F. K. Salter a E. F. Azzopardi.
Po vzniku strany National Action v roce 1982, jenž uzavřel několik chaotických let australského nacionalismu, se někteří Australané k Nové pravici znovu vrátili. Dva členové strany se počátkem roku 1983 s setkali de Benoistem v jeho pařížské pracovně. Zpět si přivezli zásadní dokumenty, brožury a vydání revue Elements. Nad těmito materiály pak probíhala širší debata.
Saunders navázal v roce 1983 i kontakty s aktivisty britské třetí cesty či třetí pozice (dvojí označení téhož) ze skupiny The Rising a Michaelem Walkerem, šéfredaktorem časopisu Scorpion. Ten formálně náležel k hnutí Nové pravice a kromě diskusí o rozvíjejícím se evropském hnutí v něm vycházely i původní příspěvky. Saunders sestavil brožuru The Social Revolutionary Nature Of Australian Nationalism (Sociálně revoluční charakter australského nacionalismu), hojně šířený v National Action i další skupině. Autor vycházel z práce klasických myslitelů konzervativní revoluce a třetí cesty, které opatřil specificky australskými odkazy a výklady. Zmínky se dočkal i de Benoist a jeho GRECE.
Roku 1985 navázal bývalý člen National Action Eugene Donnini styk s lidmi kolem časopisu The Scorpion. Donnini následně v Perthu založil skupinu aktivistů „Australian Populist Movement“ a časopis Stockade. Tato skupina se snažila razit cestu „zelenému“ nacionalismu a popularizovat antiimperialismus Nové pravice i její kritiku amerického liberálního režimu. Do roka však bohužel svou činnost ukončila. Donnini ale ukázal, jak snadno lze novopravicová témata snoubit s organizací a aktivismem typickým pro hnutí třetí cesty.
Saleam, v té době předseda National Action, se s podporou stranické většiny zasazoval o vytvoření společné fronty se skupinami prosazujícími třetí cestu. Na jeho výzvy se také mezi kádry organizace začal pravidelně číst The Scorpion. Celá tato ideologická iniciativa souvisela s modelem politického guerillového boje vyznávaného skupinou, podle něhož byla ideologická práce nedílnou součástí úsilí ke zpochybnění legitimity establishmentu.
Míra vzájemného obohacení novopravicové ideologie myšlenkami třetí cesty (někdy označované také jako třetí pozice či „revolučně nacionalistická“ ideologie) je značná. Proč? Jelikož sdílejí některé základní myšlenky do té míry, že spolu s Rogerem Griffinem (akademický expert na teorie fašismu a neofašismu) lze označit to první (Nová pravice) za „dítě“ druhého jmenovaného, které zpopularizovalo složité koncepty a přišlo s novým diskurzem svůdné moci. Na mysli mám především ideje jako antiimperialismus, etno-diferencialismus (v kontrastu s „rasismem“), kritiku amerikanismu, ekologický nacionalismus atd. Praktickou podobu tohoto vývoje lze sledovat v některých významnějších evropských nacionalistických politických stranách, jako jsou němečtí Národní demokraté nebo italské Sociální hnutí.
Welf Herfurth, dnes šéfredaktor webových stránek Australsko-novozélandské Nové pravice, přibyl do Austrálie roku 1987. Tento mladý aktivista předtím působil v německé NPD. Herfurt tehdy stejně jako dnes spojoval prvky z Nové pravice s myšlenkami třetí cesty a v následujících letech pomáhal rozšiřovat tuto pozici mezi členy National Action i širším nacionalistickým hnutím.
Jaké má novopravicová ideologie v Austrálii místo?
Má otázka směřuje spíše k politické funkčnosti, jelikož by bylo banální mluvit o tom, že Nová pravice je intelektuálním výchozím bodem k jakékoliv vážně míněné výzvě liberalistické, globalistické a humanistické ideologii. Jak však může naší věci posloužit přímo?
Příklad komunismu nám vkládá do rukou užitečný teoretický nástroj k popsání vztahu mezi „ideologickým“ a „politickým“. Dialektický materialismus představoval v někdejších marxisticko-leninistických stranách ústřední ideologickou pravdu. Člověk sice snadno mohl být komunistickým aktivistou, aniž by měl větší povědomí o Marxově filozofii revoluční společenské změny nebo jeho teorii o dynamice filozofie, z níž tato změna vychází, nikdo se však nemohl stát stranickým předákem ani teoretikem, pokud nebyl dokonale zběhlý v dialektickém materialismu.
Komunisté však nevytvářeli dialekticky materialistické partaje, ale aktivistické mašinérie. Jinak řečeno se tak i přes svou věrnost stranické filozofii pevně přidržovali Marxových slov z Tezí o Feurbachovi:
„Filozofové doposavad svět pouze popisovali, opravdovým úkolem však musí být svět změnit.“
Jaká tedy byla úloha dialektického materialismu? Byl pojivem, zdůvodněním a mystériem v centru světského mechanismu. Spojoval kádry a na jeho základech následně vyrůstaly další ideologicko-politické konstrukce. Tím, že poskytoval jistoty, vyzbrojoval své vojáky do války.
Lidé, kteří o Novou pravici od 70. let až dodnes projevili alespoň nějaký zájem, pochopitelně usilovali o spojení jejích ústředních idejí a aktuálních vyjádření (více či méně uzpůsobených pro domácí užití) se svým upřednostňovaným stylem pronárodního politického aktivismu.
Lze tedy říci, že ideologie Nové pravice – a to jak „základní“ ideje konzervativní revoluce, tak novější diskurz po roce 1967 – posloužila jako systém základních hodnot, mytické zjevení teorie člověka, indoevropského člověka, dějin, kulturních dějin či ideologického soupeření. Úkol zůstává jasný: změnit svět.
A jaké jsou dnešní trendy?
Trajektorie Nové pravice v Austrálii je značně křivolaká a po zániku hlavní větve National Action v roce 1991 o ní nějakou dobu v podstatě nebylo slyšet. Žádná z dalších skupin zájem neprojevila, a tak jsme se znovu ocitli ve fázi „osamocení jednotlivci“.
Nová pravice znovu procitnula kolem roku 2002 během rozsáhlých debat uvnitř hnutí. Rád bych podotkl, že k návratu k základním antiliberálním zásadám nás ponouklo ovzduší imperialistické bojechtivosti a naduté deklarace sil Nového světového řádu o nástupu nové fáze tržníhomilénia.
Hmatatelným dokladem byl vznik novopravicové organizace. V posledních letech pak „New Right Australia /New Zealand“ pod Herfurtovým vedením předložila syntézu hlavních myšlenek Nové pravice s idejemi „národního anarchismu“ britského autora a sympatizanta Nové pravice Troye Southgatea. Tato syntéza se ovšem v mezinárodním kontextu dominantním trendem nestala, už třeba jen proto, že při procesu vytváření syntéz se nejrůznějších alternativ nabízí celá řada. A tak vidíme například „spojení“ Nové pravice s eurasianismem v Itálii, národní revoluční proud Horsta Mahlera v Německu a další nové formy v jiných zemích. Místními australskými kanály se však povedlo ideologii Nové pravice rozšířit mezi širší okruh studentů a mladších lidí, kteří se tak naučili vidět pluriversum ideologického boje, což považuji za nesmírně důležité.
Myšlenky Nové pravice v tomto století pomohla zpopularizovat i skupina Sydney Forum, kde se novopravicové elementy setkávají s ostatními tendencemi australského nacionalismu (působí zde i Herfurt a Saleam). Právě Sydney Forum zorganizovalo návštěvu Toma Suniće v roce 2007.
Lze očekávat, že vliv Nové pravice v následujícím desetiletí poroste s tím, jak se budou prohlubovat a kultivovat styky s Evropou a vznikat původní domácí korpus. Důležitost domácích autorů je zcela neopominutelná. Např. postgraduální studenti tak mohou sehrát klíčovou úlohu při zpracování australské historie z konzervativně revoluční perspektivy a zformování kritiky australského předměstského suchopáru a buržoazní společnosti i státu. Až čas ukáže, zda se tak skutečně stane. Nová pravice je však širší trend a nepochybně proto bude „mytickým jádrem“ světonázoru každé australské alternativy a výzvy liberálnímu globálnímu režimu.
Zdroj: home.alphalink.com.au