V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat.

Jak tedy tuto „metafyzicko-tradicionalistickou“ úchylku definovat a jakými argumenty jí kontrovat? Vyznavači toho smýšlení vycházejí z následujících tří axiomatických zásad:

1. Život společnosti se musí řídit „Tradicí“, jejíž zapomínání nevyhnutelně vede k dekadenci.
2. Celý náš věk je touto dekadencí zatemněn. Čím dále do minulosti se vracíme, tím menší je míra dekadence – a obráceně.
3. V konečném hodnocení záleží jedině na „vnitřní“ činnosti směřující ke kontemplaci o čemsi zpravidla nazývaném „bytí“.

Aniž bychom se zbytečně zdržovali domýšlivou povrchností tohoto náhledu, který si namísto skutečné reflexe a jasnosti cení snadné obskurity neověřitelných tvrzení a hraní si se slovy, jež pod zástěrkou hloubky (a u některých autorů s vyvinutějšími narcistickými sklony dokonce „poezie“) přehlíží samotnou podstatu veškeré filosofie a lyriky, měli bychom si povšimnout především toho, že tento metafyzický tradicionalismus stojí v hlubokém rozporu právě s oněmi hodnotami, jež obecně údajně hájí: tj. vzdor moderním ideologiím, duch označující se jako „evropská tradice“, odpor vůči rovnostářství atd.

Tato posedlost dekadencí a z ní pramenící dogmatická nostalgie tak tradicionalismus už z podstaty připodobňují jakémusi obracenému progresivismu, „převrácenému“ lineárnímu výkladu dějin: pojí je totéž smýšlení všech „moderních“ pokrokářských ideologií, zděděné z křesťanského finalismu. Dějiny tak nekráčejí od minulosti k současnosti směrem vzhůru, ale dolů.

Odlišnost spočívá v tom, že na rozdíl od pokrokářských doktrín si tradicionalismus směrem ke světu libuje v hluboce demoralizujícím pesimismu právě onoho typu, k němuž patří i naivní optimismus pokrokářů: oba vycházejí z téže mentality a setkáváme se u nich s podobným druhem marnivosti, tj. zálibě v květnatých proroctvích a sklony stavět se do pozice soudce společnosti, historie atd.

Tato forma tradicionalismu se svými sklony nenávidět a opovrhovat vším „současným“ nejen že zpravidla dovádí své stoupence k zahořklosti a většinou nepodložené ješitnosti, ale také odhaluje vážné rozpory, jež ubírají jejímu diskurzu na soudržnosti i uvěřitelnosti.

Popsaná nenávist k dnešku, „modernímu věku“ si však v žádném případě nenachází cestu i do praxe – na rozdíl třeba od v křesťanství často vídaného protimodernismu: naši zásadoví odpůrci moderny velice ochotně požívají všech výdobytků moderního života.

Tím však jen poodhalují skutečný význam svého diskurzu: provinilé svědomí, „kompenzaci“ hluboce buržoazní duše, které sice současný stav světa nevyhovuje, není však schopna jej překonat.

Zadruhé tato odrůda tradicionalismu velice často vede také ke zbytnělému individualismu – právě témuž individualismu, který tradicionalisté v duchu své „komunitární“ vize světa prý odsuzují u modernity.

S odůvodněním, že svět je „zkažený“, že současníci jsou bez výjimky dekadentní pitomci a že naše materialistická společnost pro svou „zkorumpovanost vědou a technologií“ nechápe vyšší hodnoty vnitřní orientace, se tradicionalista – který vždy sám sebe vidí coby osamělého velikána stojícího na horském vrcholku – ani neráčí sestoupit z výšin a přijmout nezbytnost boje ve skutečném světě, ale místo toho odmítá veškerou kázeň, solidaritu se svým lidem i zájem o politiku.

Zajímá ho jen a pouze jeho hypertrofovaná maličkost.

„Své“ myšlení pak předává budoucím generací jako vzkaz v lahvi vhozený do moře – aniž by si uvědomoval, že podle vlastních jeho postulátů nemůže tomuto poselství ve stále dekadentnějším světě nikdo porozumět.

Tento individualismus tak logicky dospívá až k naprostému protipólu původní ideologie, tedy univerzalismu a implicitnímu globalismu.

A skutečně – metafyzický tradicionalista by rád věřil, že jediná spojení, která mají nějakou cenu, jsou ta „duchovní“; spojení výjimečných myslitelů, která se na pak bez ohledu na původ po celém světě navzájem podobají – pokud tedy alespoň na pohled odvrhují „západní modernitu“. Tradicionalista tak nahrazuje službu lidu, politice, společenství, vědění a věci nikoliv pouze službou a kontemplací sebe sama, ale fakticky službou pouhé abstrakci.

Brání abstraktní „hodnoty“ bez ohledu na místo jejich vtělení – odtud už pak pro mnohé zbývá jen krůček k fascinaci orientalismem; u dalších pak militantním globalismem, u všech nerozdílně pak k rozčarovanému nezájmu o osud jejich vlastních lidí.

Dospíváme tak až na vcelku nepokrytě křesťanské pozice – a to u „filosofů“, kteří nemalou část svého času tráví bojem s křesťanstvím:

Pár příkladů za všechny – rozhodnutí upřednostňovat záměr nad výsledkem; posuzovat ideu či hodnoty nikoliv podle jejich účinnosti ale vnitřních charakteristik; spirituální přístup hodnotící veškeré kultury i počiny podle jejich duchovní „hodnoty“ a nikoliv jejich hmotných projevů.

Tento poslední bod má navíc zcela očividně jen málo společného s evropským „pohanstvím“, jež tito lidé (údajně) nezřídka vyznávají.

Hodnotit ale dílo nebo kulturu výhradně z „duchovní“ perspektivy znamená přijmout křesťanskou zásadu oddělení hmoty a ducha, dualistické dělení na čistou ideu a hmatatelný produkt.

Kultura, projekt nebo díla však v konkrétním a dynamickém slova smyslu nejsou ničím jiným než produkty.

Podle nás neexistuje žádný rozdíl mezi „hodnotou“ a jejím „produktem“. Lyrické, poetické a estetické vlastnosti kultury či díla jsou nedílnou součástí jejich formy a materiální podoby. Duch a hmota jsou jedno a totéž. Cenu člověka nebo kultury tak hledejme v jejich činech, ne „bytí“ či jejich minulosti.

A právě tuto ideu, kterou lze vystopovat až k těm nejstarším pramenům evropské tradice, naši metafyzičtí tradicionalisté – tolik prostoupení vlastním spiritualismem, monoteismem své „tradice“ či hledáním „Bytí“ – tak ochotně zrazují.

Paradoxně tak k evropským tradicím nikdo nemá dál než tradicionalisté – a nikdo není blíž než oni blízkovýchodnímu duchu kláštera.

Všechno typické pro evropskou tradici, všechno, co se východní kulty snažily vymýtit, je pravým opak toho, co brání dnešní evropští tradicionalisté.

Evropský duch – nebo přinejmenším to, co je na něm nejvelkolepější a nejsilněji civilizující – byl optimistický, ne pesimistický, směřoval ven, ne dovnitř, byl zaměřen konstruktivně, ne spiritualisticky, filosoficky a ne teologicky, přístupný změně, nikoliv uzavřený a smířený, tvůrce svých vlastních tradic, forem či neměnných idejí, dobyvatelský a ne kontemplativní, technický a městský, nikoliv pastorální, vycházející z měst, přístavů, paláců a chrámů – ne venkova (této ctnosti z nouze) atd.

Ve skutečnosti tak nelze ducha soudobých tradicionalistů oddělit od západní, komerční civilizace, stejně jako muzea nedílně patří k civilizaci supermarketu. Tradicionalismus se stal svým vlastním stínem, ospravedlněním, mauzoleem moderní buržoazie.

Jako duchovní ekvivalent umělého doplňku stravy pomáhá svým vyznavačům uvěřit, že nezáleží na tom, jestli mají rádi New York, televizní seriály, rokenrol – pokud ovšem projeví dostatečnou míru „niternosti“.

Tradicionalista obvykle bývá povrchním stvořením: otrok svých ryzích ideálů a kontemplace, intelektuálních her filozofických pozérů. V jádru však s myšlením nakládá jako s rozptýlením; příjemnou, ale v konečném účtování zbytečnou kratochvílí, podobnou sbírání známek či motýlů – nikoliv jako nástrojem k činu, k přeměně světa a vytváření kultury.

Podle tradicionalistů existují hodnoty a ideje před činem, neuvědomují si totiž, že čin předchází všemu, jak řekl Goethe, a že všechny ideje a hodnoty se rodí a posteriori dynamickým spojením vůle a činu.

Zde tak konečně dospíváme ke skutečné podstatě tradicionalistických ideologií na neliberální „pravici“: metafyzický tradicionalismus je ospravedlněním a výmluvou zřeknutí se jakéhokoliv boje či účasti na konkrétním projektu s cílem vytvořit evropskou realitu odlišnou od té stávající.

Jde o ideologické projevy pseudorevolucionářů, jejichž regresivní utopie, mlhavé a nesrozumitelné úvahy a bezcílná metafyzika nejen že vedou k fatalismu, nečinnosti a slabosti, ale posilují také buržoazní individualismus svým nevysloveným velebením ideálního typu „myslitele“ – pokud možno kontemplativního a odtělesněného – jako zásadní postavy dějin. Muži činu – skuteční hybatelé historie – tak jsou odsunuti na druhou kolej.

Jelikož tradicionalista v konečném účtování nepodporuje „společenství“, prohlašuje jej za hic et nunc nemožné a mění jej tak v utopickou a regresivní fantazii, zahalenou mlhami bůhvíjaké „tradice“.

V tomto směru tak „protimoderní“ a „protiburžoazní“ tradicionalismus objektivně pevně náleží do systému buržoazních ideologií: stejně jako u dalších zástupců této kategorie nabízí jeho nenávist k „současnému“ dobrou a propracovanou záminku, jak coby neuskutečnitelné odmítnout jakékoliv konkrétní historické konstrukce, včetně těch, jež se staví proti statusu quo.

Tradicionalismus v srdci svého diskurzu vychází z absurdní záměny „modernity“ evropské technologicko-průmyslové civilizace a „moderního ducha“ rovnostářských západních ideologií (které jsou navzájem spojeny spíše povrchně). A tak tradicionalismus (někdy přímo ve prospěch zidealizované podoby „tradičního“ Třetího světa) plive na a opouští západního a amerického ducha, tedy génia evropské civilizace.

Podobně jako židokřesťanství, jakkoliv z odlišných důvodů, říkají tradicionalisté světu „ne“, aby tak následně oslabili tradici své vlastní kultury. Tradicionalista je tedy vlastně člověk, který vždy neomylně ví, že existuje pouze jediná tradice – stejně jako idealista vždy už předem s jistotou ví, že všechno je čistá idea.

A konečně, co by mohlo být z pohledu „myšlení“, tohoto oře metafyzického tradicionalismu, duchu škodlivější a méně slučitelné s vysokou úrovní intelektuální debaty a reflexí, která činí člověka svobodným a kontemplativním, než je oddělit od veškerých „politických“ projektů (v Nietzscheho pojetí) a namísto toho je nasměrovat do elitářství bibliofilů a placených autodidaktů?

Proto říkám: zbavme se evoliánů a heideggeriánů.

Nepřestávejme však číst Evolu s Heideggerem: nestavme je však na piedestal, ale zaujměme k jejich myšlenkám správný postoj.

“Le traditionalisme: voilà l’ennemi,” Lutte du Peuple, no. 32, 1996.

Zdroj: counter-currents.com (Z francouzštiny přeložil Greg Johnson)