Myslívali jsme, že náš osud je ve hvězdách.

Dnes víme, že je velkou měrou v našich genech.

J. D. Watson

*

V příloze knihy Kultura pro Evropu Karel Veliký píše: „V přísném smyslu žádný ‚přírodní člověk’ neexistuje, protože beze zbraní, bez ohně, bez upravené potravy a přístřeší se neobejde ani to nejprostší lidské společenství (techné patří k lidské podstatě). Člověk je tak oproti zvířeti ‚bytost deficitní’, z této nedostačivosti však zároveň plyne jeho ‚otevřenost světu’. Dnešní praví (tzn. Nová pravice, poznámka autora) mohou tuto kvalitu osvědčit např. svým přístupem k neofuturistickým ‚genovým terapiím’ (eugenika na úrovni genů), k ‚zlepšování člověka’ (surhumanismus, transhumanismus), (…) k přesahu dosavadního rozměru lidství (transgrese), kdy technično doslovně splyne s tělem.“[1]

Nová pravice a eugenika

Technika, nahrazující dlouhé drápy, ostré zuby, hustou srst a křídla, je v pojetí Nové pravice považována za antropologickou skutečnost člověka, která mu při současném technologickém rozvoji a vědeckých poznatcích, umožňuje pomocí biotechnologií měnit vlastní přirozenost na fyzické a psychické úrovni. Tento eugenický postoj vychází z uznání skutečnosti, že nejen fyzická, ale taktéž psychická stránka člověka je určitou měrou determinována biologicky (tzn. geny).[2] Tato dědičná determinace nesená lidským tělem není skutečností jen na úrovni jednotlivců, ale i celých populací. Tím se ruší dualismus osvobozené duše od těla, stejně tak Órigenésova nenávist k tělesnému, která skrze křesťanství stvořila negativní postoj k fyzickému zdraví, ale i egalitární blouznění o kulturním determinismu: člověk nemá tělo, ale je tělem, jak věděl již George Berkeley. Z tohoto úhlu budí zpětný pohled na evropský populační vývoj posledního století, zejména pod ideovým vlivem klerikálního a sekularizovaného egalitaristického étosu společnosti, značnou skepsi: „populační boom“ nejnižších vrstev obyvatelstva „vykrmovaných“ sociálním státem (přičemž u nejvyšších vrstev dochází k pravému opaku), „rodinná politika“ dostupná i lidem postiženým dědičnou nemocí a samozřejmě cizorodí „barevní“, kteří svou natalitou převyšují bílé Evropany. To všechno jsou aspekty, které vedou ke změně evropského genofondu a přímo negativně ovlivňují evropskou sociální realitu. Tedy realitu, kterou v převážně konformním akademickém prostředí podrobilo kritické reflexi jen pár nemnohých: např. biolog Ludwig von Bertalanffy („v naší společnosti existuje skutečná fascinace vším tím, co je nemocné, degenerované či podprůměrné“[3]), etolog Konrad Lorenz („je nesporné, že úpadek geneticky zakotveného sociálního chování může přivodit apokalypsu v podobě mimořádně úděsné“[4]) či zakladatel molekulární biologie a držitel Nobelovy ceny Jacques Monod („dnes mnozí z … geneticky postižených žijí dost dlouho na to, aby zplodili potomstvo“[5]).

Někteří autoři Nové pravice, bojující za renesanci evropského člověka, se proto z těchto důvodů obrací směrem k eugenice, se kterou sdílí antiegalitaristický pohled na svět uznávající kvalitativní rozdíly („ne všechno má stejnou hodnotu“[6]). Významný autor Nové pravice Guillaume Faye definuje eugeniku, jako praktickou techniku selektování vybraných genů vedoucí ke zlepšení genetických kvalit obyvatelstva, které se projevují skrze fyzický a psychický aspekt.[7] A že má Nová pravice v tématu eugeniky na co navazovat: téma cíleného ovlivňování biologického dědictví člověka má svou dlouhou myšlenkovou tradici vedoucí již od Platóna (ten přímo požadoval, aby „nejlepší muži obcovali s nejlepšími ženami co nejčastěji, … kdežto nejhorší muži s nejhoršími ženami naopak“; přičemž narodí-li se děti fyzicky neduživé, „ty [se] odstraní, jak se sluší, na místě tajném a nezjevném“[8]) až po Friedricha Nietzscheho, který snil o dobách, kdy bude osvojeno „umění pěstění“ (Art Züchtung), v nichž člověk bude mít dost morálních a technických sil na to, aby sám sebe stvořil lepším („pak bude mít člověk poklid: aby se sám vytvořil v něco nového, vyššího“[9], jež má znamenat „velké odvážné činy a globální pokusy … pěstění“[10], kterými se bude moci konečně vymanit z nekonečného koloběhu evoluční náhody a překlene dosavadní rozdíl mezi stvořeným a stvořitelem: tedy stvořit se sám „nadčlověkem“ a zahájit tím epochu „surhumanismu“).[11] Takové názory jsou však v prostředí demokratického egalitarismu, v rámci jehož diskurzu v humanitních vědách o člověku dominuje radikální kulturní determinismus, samozřejmě považovány za společenské tabu, které sem tam v otázce eugeniky prolomí jen nemnoho akademických výstupů (byť jen v potvrzení jejího možného fungování, nikoli schvalování).[12]

Možnosti transgrese: proč měnit člověka?

Toto tabu samozřejmě trvá také v českém prostředí, které jako první narušil svou knihou Tabu v sociálních vědách až Petr Bakalář, který téma eugeniky reflektoval v jedné z kapitol své „skandální knihy“.[13] Druhým „průlomem“ je kniha Marka Petrů, který působí na katedře filosofie Olomoucké univerzity. Jeho kniha, nazvaná Možnosti transgrese [14], představuje, pokud je mi známo, jediné moderní akademické dílo na téma eugeniky v našem prostředí.[15] Petrů k tématu přistupuje z pozic filosofie a nejnovějších poznatků biologických věd o člověku. Pojem transgrese ve svém slovníku autor používá jako symbol překračování: v tomto případě do kvalitativně vyššího způsobu fyzické a psychické existence skrze cílené eugenické zásahy pomocí nejnovějších vědeckých poznatků z oboru evoluční biologie, genetiky, neurobiologie, biotechnologií a kybernetiky.

Petrů hned v úvodu knihy vymezuje svá filosofická stanoviska: je ovlivněn postmodernismem, výrazným současným filosofickým směrem, jenž zásadně ovlivnil i sekularizovaný egalitarismus. Postmodernismus přistupuje skepticky k možnostem lidského poznání, jež je tím relativizováno, stejně jako morální výroky: interpretování reality není objektivní, ale subjektivní. Realita neexistuje sama „o sobě“, ale je postmoderním subjektem vytvářena.[16] Věda tedy nepozoruje a nepopisuje „věc o sobě“, její poznání je tedy omezené, ale v praxi se ukázalo, že může velice obstojně do určité míry fungovat, jak upozornil již Kant. Tato upotřebitelnost zrelativizovaného vědeckého poznání nám však zcela jasně ukazuje, tvrdí Petrů, že člověk není „tabula rasa“, ale tvor, který si prošel evolučním vývojem a jeho mysl a chování z něj vyšly silně ovlivněny, čímž se autor Transgrese odlišuje od hlavního postmoderního proudu, zastávajícího pozice kulturního determinismu. Tento revidovaný postmoderní postoj jej v některých aspektech spojuje s přístupem ke světu mnohých autorů Nové pravice.[17] Stejně jako Nová pravice, tak i Petrů zastává stanovisko, že rozum a smysly, jakožto nástroje reflexe světa, jsou výtvorem přírodní evoluce a tudíž nejsou ani schopny rozkrývat poslední pravdy univerza.[18] Z tohoto omezeného poznání, které je však jediné jež máme, Petrů vyvozuje nové postavení filosofie, jakožto vrcholné rozumové disciplíny: „… filosofie nemá co dokazovat a ani to nesvede. Na to jsou tu speciální vědy, i když, jak víme, i jejich důkazy jsou pouze pravděpodobnostní povahy.“[19] Cílem filosofie je tedy syntetizování poznatků moderních věd, přičemž má zkoumat možné důsledky, které plynou z jejich faktů. Proto podle Petrů musí filosofie začít akceptovat zjištění přírodních věd, že člověk je nejen ve své fyzičnosti ovlivňován svou genetickou a dědičnou výbavou, ale stejně tak i v oblasti psychiky.[20] Petrů se právě o takovouto syntetizaci ve svém díle pokouší.

V první části knihy se autor tedy věnuje této „nativistické“ skutečnosti lidské přirozenosti (tato část se dá považovat za vhodný první exkurz do tématu pro neznalé). Petrů se odvolává na poznatky např. sociobiologie, které jsou Nové pravici dobře známy, přičemž dílo jejího zakladatele Edwarda Wilsona se opovažuje označovat přímo za „iniciační“.[21] Autor se pomocí výzkumů (nejen) sociobiologie snaží dokázat, že chování člověka, jako např. rozdílnost mužské a ženské psychiky, hierarchické uspořádání společnosti, přirozenost agrese, rozlišování na „my“ a „oni“ (teritorialismus, tribalismus, „národovectví“), příbuzenský altruismus vedoucí k rozdílným preferencím, inteligence a některé psychické poruchy, jsou člověku vrozené. Tuto stránku lidské přirozenosti, podloženou dlouhodobým výzkumem, egalitární tábor již několik desítek let „úspěšně“ ignoruje.[22]

Klasický a dlouhověký spor mezi „genetickým determinismem“ a „kulturním determinismem“ se snaží autor synteticky překonat „recipročním vztahem mezi geny a prostředím“: „Geny spíše činí tělo či ducha přístupnějším odpovídat na podněty prostředí určitým způsobem. Většina psychických rysů je pravděpodobně podmíněna zkušeností, jak si vždy mysleli zastánci vlivu prostředí. Avšak sama zkušenost je do značné míry podmíněna preferencí subjektu a tato preference podléhá neustálému tlaku genů.“[23] Otázka biologického či kulturního determinismu je tedy podle Petrů špatně položena, proto formuluje do této oblasti otázku novou: „Jak silný musí být externí (společenský) tlak, aby se v tom kterém případě [genetická] působnost projevila.“[24] Přesto však Petrů sumarizuje, že hranice naší existence vězí v genech.[25]

Z postmoderních pozic se Petrů snaží případný eugenismus také obhajovat: jestliže žádný obecný konsensus v postmoderní společnosti neexistuje (patologie je otázkou vlastního pocitu, tedy krédo na nějž se odvolává i sekularizovaný egalitarismus), tak proč chtít na individuální úrovni zakazovat měnit své tělo a své potomky?[26] Nehledě na to, že podle mnohých zastánců kulturního determinismu přece vliv genů na sociální chování neexistuje, tak proč by měla individuální volba pro eugeniku vadit? Navíc přirozená genová selekce se vždy děla a dál bude dít: každá kultura preferuje určité fyzické a psychické projevy, jejichž nositelé mají snadný přístup k plození potomků a tím tedy jejich geny imperialisticky dobývají genofond, ať už ku prospěchu společnosti či nikoli. Biologická rovnost nikdy neexistovala a existovat nebude: jedny geny se, metaforicky řečeno, snaží odstranit geny druhé.[27]

Petrů se při eugenice na individuální úrovni řídí utilitárním postojem, že člověk má dosahovat ve své fyzické a psychické existenci maximálního možného štěstí a tím minimalizovat své fyzické a psychické utrpení, přičemž v postmoderní společnosti je patologie možností volby a nikomu by nemělo být bráněno ji odstraňovat. Proč by tedy  jedinci měli nadále u sebe a svých potomků riskovat genetické nebo dědičné choroby a tím bránit jejich štěstí? Proč by měli chtít být hloupými nebo stvořit potomka, který nebude dostatečně inteligentní a tudíž bude nízko v rámci socio-ekonomického žebříčku společnosti? Tento utilitární přístup se však s případnou eugenickou motivací Nové pravice rozchází: ta po vzoru Nietzscheho nikdy svět nepojímala primárně jako místo uskutečňování individuálního štěstí, ale jako místo plné tragických událostí. Eugenika by tudíž měla podle Nové pravice spíše vést ke zlepšení genetického fitness evropského člověka, které by vůči této tragice dějin bylo vhodným adaptačním faktorem. Zde je kořen toho proč i přes určitá „postmoderní“ východiska Nové pravice pro ni „nemá všechno stejnou morální hodnotu“.

Lékařská etika, či bioetika, se podle Petrů musí dostat do centra současného myšlení. Její naléhavost v tématu eugeniky již totiž neleží v otázce, zda nějak dokážeme pomocí vědeckých technik cíleně měnit člověka a jestli jej měnit chceme (protože to se např. při umělém oplodnění již mnoho let děje, jak bude v další části textu ukázáno), ale kterým směrem jej měnit. Rozvoj biologických věd o člověku a biotechnologie, umožňující okamžité genetické manipulace, předběhl rozvoj humanitních věd, které se do budoucna, ve stavu v jakém jsou nyní (tedy v zajetí paradigmatu „kulturního determinismu“), zdají být plně nekompetentní k zodpovězení epochální otázky, jakou se mnoha současníkům začíná eugenika jevit.

Možnosti transgrese: jak měnit člověka?

V druhé části své knihy se Petrů věnuje „transgresivní praxi“, ve které představuje základní výčet technik jimiž se můžou transgresivní metody a praxe do budoucna ubírat a dosahovat tak proměňování současné biologické existence člověka.

Praxe umělého oplodnění je podle Petrů zdařilým příkladem pozitivní eugeniky. Z uměle oplodněných ženských vajíček (ovocytů) se po genetickém screeningu vyberou jen ta „nejzdravější“ embrya pomocí nichž je žena oplodněna. Stejná eugenika se při umělém oplodnění používá při dárcovství spermatu od cizí osoby: tato osoba je selektována (tj. vybrána a hodnocena) podle své fyzické a psychické způsobilosti (a to i podle barvy kůže, aby se dítě podobalo svému „otci“). Petrů zmiňuje také umělé oplodnění v rámci něhož jsou genovou manipulací, nazývanou germinální genová manipulace, nevhodné genetické informace nesené pohlavními buňkami rodičů (např. tendence ke zhoubným nemocem) ještě před umělým oplodněním nahrazeny cizími a vhodnými geny (technikou tzv. ooplazmatického transferu). Dítě má tedy v praxi geny tří lidí (rodičů a dárce)! Tuto „genetickou sadu“ dítě následně samozřejmě předává při vlastní reprodukci svým potomkům. Tento zásah se nemusí omezit jen na selekci dědičných nemocí, ale může měnit individuum po všech stránkách, pokud se podaří více poznat jednotlivé geny a jejich vliv např. na kognitivní schopnosti. Germinální genová manipulace a budoucí výzkum tedy otevírá cestu „nad-člověčenství“, které není charakterizováno pouze fyzickými schopnostmi, ale také psychickými projevy (tzn. temperamentem: prožíváním, reagováním, chováním a jednáním; tedy celkovou naladěností jednotlivce či celých populací).[28]

Další cestou jsou podle Petrů tzv. neuromanipulace, tedy možnost manipulace lidské mysli skrze mozkové zásahy s cílem trvale změnit psychické vlastnosti. Psychochirurgie mozku se provádí již od konce 19. století pomocí chirurgických zásahů do samotného mozku (např. vytvářením lézí). Problémem je, že takto dokážeme omezovat např. agresivitu, ale zároveň také vyvolávat nechtěné druhotné účinky v chování pacienta, např. utlumení jeho schopnosti vnímání. Pro větší efektivitu takovéto radikální invazivní metody nemá současná neurobiologie natolik dobře prozkoumaný lidský mozek s jeho funkcemi, ale budoucnost je v tomto směru stále otevřená. Neuromanipulace se v současnosti tedy obracejí spíše k metodě tzv. neurotransplantace: v praxi se jedná o transplantace nervových buněk či celých nervových tkání, které se často podle zjištění dosavadních experimentů ujmou a zachovají si také své vlastnosti. Pokusy byly prováděni na pacientech s parkinsonovou chorobou jimž byli transplantovány nepoškozené mozkové kmenové buňky: u jedné třetiny pacientů byla pozorována zlepšení jejich stavu. Neurotransplantace zejména otevírá možnosti vylepšení kognitivních schopností, upozorňuje Petrů. Pokusy na zvířatech se podařilo neurotransplantací do určité míry zlepšit schopnosti paměti a učení. Neurotransplantace jsou zatím stále začínajícím oborem u nějž se však dá očekávat rychlý rozvoj, dodává Petrů.[29]

Posledním nástrojem transgrese, který Petrů zmiňuje, je „kyborgizace“ lidského těla. Zde však částečně opouštíme eugeniku, která ze zaobírá biologickým „vylepšováním“ a přesouváme se do oblasti tzv. postbiologické existence. Kyborgizace, tedy ne-již surhumanismus (= „nadčlověčenství“, vězící stále v problému člověka jako biologické bytosti), ale transhumanismus (= opuštění biologické povahy člověka) směřující k implantování moderních technologií do lidského těla: například nahrazování částí lidského těla dokonalejšími biotickými údy, připojení počítačových pevných disků k lidskému mozku za účelem zvýšení jeho výkonu, či přehrávání lidské mysli na tyto disky, tzn. tedy dosáhnout nesmrtelnosti této mysli. Transhumanismus si však klade i další otázky: Co tak stvořit umělou inteligenci? Nebo se ujmout touhy staré alchymie a z neživé hmoty stvořit živou a to „k obrazu svému“, jako starozákonní Bůh? Petrů však upozorňuje, že transhumánní kyborgizace se stále pohybuje spíše než v teoriích možného v teoriích touženého. To samé se však přece v 19. století tvrdilo i o literárním díle a touhách Julese Verna, které jsou dnes běžnou součástí našich životů.[30] Avšak i transhumánní praxe má své hmatatelné výsledky: mechanická srdce zachraňují všude po světě životy těm, kteří čekají na transplantaci toho skutečného; stejně tak lidské životy ulehčují i elektronické diody, jež při určitých ušních vadách přenášejí vzruchy z vnějšího ucha do ucha vnitřního a tak obnovují sluch hluchým. Tyto implantované technologie jsou již živoucí realitou v níž se lidské tělo propojuje s umělými technologiemi.[31] I zde platí: budoucnost je otevřená.

Transgrese: problém „mimo dobro a zlo“

V úvodním odstavci textu bylo řečeno, že technika je součástí přirozenosti člověka. A to zejména bílého člověka, nutno dodat, který je vystaven nutkání vedoucímu obyvatele paleolitu k vytváření technologií sloužících ke vztyčování menhirů, bělošské dynastie v Egyptě ke stavbě pyramid, keltské dobyvatele k využívání kolového povozu a vikingy ke stavění dokonalých lodí plavících se až k břehům severní Ameriky. Toto nutkání se pak dále line celým středověkem s technicky dokonalými stavbami gotických chrámu po celé Evropě, k transcendentnímu zvuku kostelních varhan, v novověku k parním a elektrickým motorům, ve 20. století k dobývání vzduchu a kosmu. Dnes nás toto nutkání dovedlo k unikátním biotechnologiím, které zachraňují lidské životy po celém světě a taktéž dokážou měnit lidský genom a tím přirozenost a osud samotného člověka.

Jestliže je technika (a potencionálně tedy i transgrese) součástí přirozenosti člověka, pak je „mimo dobro a zlo“, což v sobě však nese jistou ambivalenci, kterou zpozorovali již Friedrich Nietzsche, Oswald Spengler a Ernst Jünger. Technika v sobě totiž nese největší naděje, ale i největší rizika, jak názorně nastínil ve svém díle Spengler: může být dobrým nástrojem, ale zároveň i vlastním subjektem dějin, kdy se jejím objektem stává člověk, kterého si svou strojovostí podrobuje.[32] Technika jako přirozenost, která se dá pochopit jen z duše a ne z nástroje (taktéž Spengler), je tedy problémem, kterému budeme v rámci bělošské kultury čelit vždy.

Rizika transgrese jsou zřejmá a rozhodnutí mohou být fatální: avšak není zachování a vylepšení bělošské genetické informace, byť i v laboratorních podmínkách (např. vývoj a růst geneticky upraveného plodu mimo tělo matky, což se již povedlo na zvířatech), ospravedlnitelné? Zejména při pohledu na šíření cizích genů v našich domovských vlastích („přenárodněním“ stejně jako „genetickým míšením“) a vlastní sebevražednou dysgenickou populační politiku? Mějme za každé situace na paměti: zmizí-li kultura, nic není ztraceno; zmizí-li naše nejlepší geny, tak je ztraceno vše. Kniha Možnosti transgrese proto přináší zajímavé myšlenkové postřehy pro Novou pravici v oblasti přirozenosti člověka a argumentů obhajujících eugeniku, stejně jako podněty pro budoucí možnosti praxe, neboť: zmrazená embrya, oplodněná pomocí genové manipulace a tedy nesoucí naše nejlepší geny, se mohou stát ranními červánky budoucího velikého poledne Evropy.

Poznámky:

[1]VELIKÝ, Karel. Přílohy. In ROMUALDI, Adriano. Kultura pro Evropu. Praha: Délský potápěč, 2015, str. 126-127.

[2]Pojetí člověka u Nové pravice viz BENOIST, Alain de. Manifest. Nová pravice v roce 2000.  Tradice budoucnosti, 2010, str. 9-12. [Online] Dostupné z: http://www.tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/PDF-MANIFEST1.pdf.

[3]BERTALANFFY, Ludwig. Člověk-robot a myšlení. Praha: Svoboda, 1972, str. 40.

[4]LORENZ, Konrad. Osm smrtelných hříchů. Praha: Panorama, 1992, str. 57. O Lorenzových eugenických názorech v období německého nacionálního socialismu viz SOUKUP, Martin. Kultura. Biokulturologická perspektiva. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, str. 226-227.

[5]MONOD, Jacques. Náhoda a nutnost. In MARKOŠ, Anton ed. Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle dnešní doby. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008, str. 151.

[6]Srov. BENOIST, Alain de. O nominalismu. Tradice budoucnosti, 2010, str. 9-10. [Online]
Dostupné zde: http://www.tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/Alain-de-Benoist-Nominalismus-PDF1.pdf.

[7]FAYE, Guillaume. Proč bojujeme. Praha: Délský potápeč, 2016, str. 108.

[8]PLATÓN. Ústava. Praha: Oykoymenh, 1996, str. 153-154.

[9]NIETZSCHE, Friedrich. Duševní aristokratismus. Olomouc: Votobia, 1993, str. 17.

[10]NIETZSCHE, Friedrich. Mimo dobro a zlo. Praha: Aurora, 1998, str. 98.

[11]K Nietzscheho pojetí eugeniky v českém jazyce ojedinělý příspěvek viz PRÁZNÝ, Aleš. Pojem „Züchtung“ v Nietzscheho úvahách o výchově. In KRUŽÍK, Josef a NOVOTNÝ, Jaroslav ed. Nietzsche a člověk. Praha: Univerzita Karlova, 2005, str. 137-145.

[12]Např. evoluční biolog a autor slavné teorie „sobeckého genu“ Richard Dawkins, který ve své knize Největší show pod sluncem píše: „Odpůrci eugenického křížení lidí občas používají téměř jistě nepravdivé tvrzení, že takové úpravy jsou nemožné – nejen že je to nemorální, ale že by něco takového nemohlo ani fungovat. Tak to ale bohužel ve světě nechodí: je li něco nemorální nebo politicky nežádoucí, vůbec to ještě neznamená, že by to nefungovalo.“ (DAWKINS, Richard. Největší show pod sluncem. Praha: Dokořán, 2011, str. 48.) S odvážnějším tvrzením přišel filosof Peter Sloterdijk, který ve své eseji Pravidla pro lidskou ZOO konstatuje, že všechny historické projekty, které měli vést člověka k emancipaci a zbavit jej všech špatných vlastností, evidentně selhali. Poslední možností se tak jeví provést biologickou selekci na úrovni populací a tím tak kýžené emancipace dosáhnout: v klinické praxi tedy skoncovat s humanismem proto, aby jej bylo do budoucna dosaženo. Netřeba snad ani dodávat, že Sloterdijkův kontroverzní esej zejména v Německu spustil vlnu hysterické nevole. Viz SLOTERDIJK, Peter. Pravidla pro lidskou ZOO. [Online] Dostupné zde: http://www.phil.muni.cz/fil/texty/debestializace.html.

[13]BAKALÁŘ, Petr. Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia, 2003, str. 247-319.

[14]PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, 268 str.

[15]Petrů se tématu eugeniky, ale také filosofii medicíny a lékařské bioetice, věnuje soustavněji skrze své články. Viz např. PETRŮ, Marek. Je třeba vylepšovat člověka? [Online] Dostupné zde: http://www.casopis.vesmir.cz/clanky/clanek/id/2027. PETRŮ, Marek. Starý a nový eugenizmus. [Online] Dostupné zde: http://www.casopis.vesmir.cz/clanky/clanek/id/550. PETRŮ, Marek. Neuroetika: nový problém, nová disciplína. In MIOVSKÝ, Michal a ČERMÁK, Ivan ed. Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku IV. Vybrané aspekty teorie a praxe. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, str. 115-128. PETRŮ, Marek. O biologické situaci člověka. In HUŠEK, Vít
a CHVÁTAL, Ladislav ed. „Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti. Brno: CDK, 2008,
str. 202-215.

[16]PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 15-19. Ve zkratce postmoderní vztah mezi poznávajícím a poznávaným shrnuje Neubauer takto: „Každé poznání je činným vztahem k tomu, co poznává, čeho se týká. (…) V tomto smyslu je každá pravda relativní – to jest k něčemu vztažená a závislá na kontextu. Také poznání je relativní – je vztahem mezi poznávajícím a poznávaným.“ NEUBAUER, Zdeněk. Přímluvce postmoderny. Praha: Nakladatelství Michal Jůza a Eva Jůzová, 1994, str. 68-69.

[17]Srov. WIELOMSKI, Adam. Pojetí politiky v doktríně nové pravice. Národní myšlenka, 2005, č. 4,
str. 16-20.

[18]Ohledně této „evoluční epistemologie“ obsáhle pojednává Jiří Nosek ve svém příspěvku Evoluční teorie poznání a transcendentální argumenty In HAVLÍK, Vladimír a HŘÍBEK, Tomáš ed.
Z evolučního hlediska. Pojem evoluce v současné filosofii. Praha: Filosofia, 2011, str. 209-252.

[19]PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 19.

[20]Srov. WILSON, Edward. Smysl lidské existence. Praha: Argo, Dokořán, 2016, str. 31-50.

[21]Nejen Wilsonovi sociobiologické texty na téma lidské přirozenosti byli přeloženy do českého jazyka. Jako výběr pro hlubší studium např. WILSON, Edward. O lidské přirozenosti. Praha: Lidové noviny, 1993, 247 str. WILSON, Edward. Konsilience. Jednota vědění. Praha: Lidové noviny, 1999, 379 str. WILSON, Edward. O smyslu lidské existence. Praha: Argo, Dokořán, 2016. WRIGHT, Richard. Morální zvíře. Praha: Lidové noviny, 2002, 454 str. RIDLEY, Matt. Původ ctnosti. Praha: Portál, 2000, 295 str. Jako didaktický souhrn k tématu „lidské přirozenosti z perspektivy evoluční teorie“ viz SOUKUP, Martin. Kultura. Biokulturologická perspektiva. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, 367 str.

[22]Vrcholem této politicky korektní „slepoty“ jsou paradoxně díla židovských vědců z oboru evoluční biologie Stephena Jay Goulda a Richarda Lewontina, kteří zastávají paradoxně kulturní determinismus a odmítají „naturální“ sociobiologii. Viz GOULD, Stephen Jay. Jak neměřit člověka. Praha: Lidové noviny, 1998, 440 str. LEWONTIN, Richard. Biologie jako ideologie. Brno: Jota, 1997, 106 str. O tom jak „mýty“ těchto biologů, zejména Goulda, zůstávají stále argumenty egalitarismu, píše Grim: „Bezmála obsedantní fixace na Gouldovy názory nefandící sociobiologii je typická pro řadu kritiků. Ti Goulda evidentně považují za kapacitu, kterou je dobré se zaštítit. Opírat se o jeho tvrzení je však spíše nejlepší způsob, jak si uříznout pořádnou ostudu.“ Viz GRIM, Tomáš. Poučení z krizového vývoje společenských věd. [Online] Dostupné zde: http://www.casopis.vesmir.cz/clanek/pouceni-z-krizoveho-vyvoje-spolecenskych-ved. Jednou z mála vyjímek pocházející z egalitářského tábora je židovský filosof Peter Singer, který se snaží rovnostářské představy skloubit se „sociobiologickými pravdami“. Viz SINGER, Peter. Darwinovská levice. Praha: Filosofia, 2016, 100 str.

[23]PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 83.

[24]Tamtéž, str. 86.

[25]Petrů také politicky nekorektně připouští možné rozdíly mezi jednotlivými lidskými rasami (např.
v oblasti inteligence), „což, ať se nám to líbí nebo nelíbí, není vyloučeno ani po Hitlerovi“ (PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 140). Petrů dokonce zmiňuje práce psychologů Arthura Jensena, H. J. Eysencka a Phillipe Rushtona na toto téma, které byli kritizovány nikoliv z pozice vědy, ale z pozice stanoviska, že „samotný tento výzkum [je] ve své podstatě společensky škodlivý a měl by být zakázán.“ (TAMTÉŽ, str. 140) Petrů však dodává, že případné rozdíly mezi rasami, ač prokázány vědeckým výzkumem, nedávají žádné argumenty následnému rasismu (tzn. kvalitativní komparaci), protože věda v postmoderní společnosti prezentuje pouze fakta, nikoliv výroky etické podstaty. Podobný postoj v rámci myšlenkové školy Nové pravice zastává taktéž Alain de Benoist, který jej označuje za „diferencialistický antirasismus“. viz BENOIST, Alain de. Manifest. Nová pravice v roce 2000. Tradice budoucnosti, 2010, str. 28-29. [Online] Dostupné z: http://www.tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/PDF-MANIFEST1.pdf.

[26]Podobný eugenismus na dobrovolné individuální a komunitární úrovni, který vybuduje elitu jakožto „dědičnou šlechtu“, prosazoval již slavný francouzský lékař a držitel Nobelovy ceny Alexis Carrel. Viz CARREL, Alexis. Člověk, tvor neznámý. Praha: Julius Albert, 1937, str. 259-262.

[27]Petrů nás může inspirovat i v dalších elementárních argumentech na téma eugeniky. Např. častý argument tzv. „naturalistického omylu“ ve prospěch rovnostářství, který tvrdí, že přestože člověk vzešel z přírody plné násilí, smrti a útlaku, tak on sám má možnost volby a tímto „krvavým zákonem“ se neřídit. To je jistě pravda, která však ve své globální rovnostářské univerzalitě naráží
na mantinely lidské přirozenosti: např. na příbuzenský altruismus a teritoriální imperativ („vlastenectví“). Pokud však tento argument „naturalistického omylu“ přijmeme, tak z něj vyplývá „chestertonovský paradox naturalistického omylu naruby“, že eugenika je přece chtěnou činností, protože pokud se nemáme přírodou řídit, tak proč bychom měli vlastní nedokonalou biologickou přirozenost tolerovat a nemohli se ji pokusit změnit? Viz PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 127-133.

[28]PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 180-184.

[29]Tamtéž, str. 192-196.

[30]Tyto „teorie touženého“ mají však již své první úspěšné výsledky, jak ukazují pokusy Stanleyho Millera a Harolda Ureye. Těm se povedlo z neživých prvků amoniaku, metanu a vodíku (tedy  prostředí v němž podle vědců vznikl život) za pomoci umělých elektrických výbojů vytvořit aminokyseliny, které jsou považovány za základní stavební jednotky organického světa. Propast mezi „živým“ a „neživým“, tedy cíl mystického zkoumání středověkých alchymistů, tak byla narušena. Viz SOUKUP, Martin. Kultura. Biokulturologická perspektiva. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, str. 140-141. Ohledně možností vytvoření umělé inteligence je zajímavý přístup, který zastává filosof vycházející z evoluční biologie Daniel C. Dennett. Ten upozorňuje, že v perspektivě evoluční biologie jsou jedním ze základů života (v lidské rovině tedy i jednání a vědomí) makromolekuly, které nejsou z pohledu chemie vůbec živými organismy, ale spíše krystaly. Dennett je nazývá „sebe-replikujícími se přirozenými roboty“ z nichž vznikl nakonec i člověk, který má tohoto „robota“ stále ve svém těle. Umělá inteligence je podle Dennetta tedy z pohledu evoluční biologie teoreticky možná, protože podle ní existuje genealogická cesta od těchto „přirozených robotů“ až k lidské mysli, vědomí a inteligenci. Viz DENNETT, Daniel C. Druhy myslí. K pochopení vědomí. Bratislava: Archa, 1997, str. 29-36.

[31]Dobrým a všem známým „kyborgizačním příkladem“ je osoba vědce Stephena Hawkinga. Toho jako prvního kyborga Petrů ve své knize výstižně popisuje vypůjčenou citací: „Skládá se z elektrické hi-tech židle se dvěma reproduktory, sady baterií v dřevěných boxech, jednoho monitoru a zkrouceného trpasličího tělíčka mužského pohlaví. Vychrtlá lidská část ve vybouleném hnědém tvídovém obleku slabě dýchá přes tubus, který mu trčí z otevřené dýchací trubice. Kapalina, jež se mu shromažďuje v hrdle je odsávána dírou v šíji. Z jeho končetin je plně funkční jeden prst levé ruky. Strnulá pravá ruka dokáže díky strojové inteligenci a pomocí joysticku ještě tak ukazovat přes ohromené jeviště. Pro veškerou písemnou a ústní komunikaci, stejně jako pro pohyb, je vybaven služebným digitálním mozkem.“ PETRŮ, Marek. Možnosti transgrese. Praha: Triton, 2005, str. 229.

[32]Viz SPENGLER, Oswald. Člověk a technika. Praha: Neklan, 1997, 72 str.