První náznaky vzniku tohoto politického směru lze mapovat poměrně brzy před samotným masivním nástupem této ideologie v praxi. Jako je Marx (a Hegel) pro klasickou levici jakým si otcem zakladatelem, který poskytl v ucelené podobě ideologickou a argumentační výbavu, tak lze brát pro novou levici osobu marxistického filosofa a publicisty Antonia Gramsciho.[1] Tento Ital si jako jeden z prvních uvědomil nutnost tvrdé revize klasického marxismu. Tehdejší stoupenci tohoto směru byli přesvědčení o nevyhnutelnosti nastolení socialistické revoluce.[2] S I. světovou válkou však nastává velké zklamání a vystřízlivění v řadách socialistické a komunistické levice, která doufala v to, že většina rukujících vojáků na frontu se bude identifikovat především podle své třídní příslušnosti, tedy proletářské, namísto národní, odmítne bojovat a postaví se svým zotročovatelům. Gramsci tvrdil, že kapitalismus je v masách zakořeněn daleko více, než si většina lidí byla schopná byť připustit. Důvodem tohoto přesvědčení byla kulturní hegemonie společnosti, kterou Gramsci v kapitalistických zemích spatřoval. Tento kulturní status quo zapříčiňoval, že velké masy braly tyto hodnoty jako přirozené. Proto Gramsci tvrdí, že pokud se nově vládnoucím jedinců nepodaří ovládnout i kulturní sféru života, nikdy nebude nastolený systém plně udržitelný. Zde se Gramsci dostává například do poměrně ostrého kontrastu s tehdy již vládnoucím Leninem, který kulturu považoval jako okrajovou záležitost moci.[3] Gramsci jako jeden z mála marxistů prohlédl tehdejší bolševický režim v Rusku, který byl schopen vládnout a držet kontrolu nad rozlehlou zemí pouze díky tvrdému teroru, který strana rozpoutala. Pro obyčejné Rusy komunismus rozhodně nebyl systém, s kterým by se identifikovali. Vlast, rodina a křesťanství pro ně znamenaly mnohem více.

Italský politik jako základ buržoazní západní kultury považoval křesťanství, s kterým se velké masy té doby většinově názorově identifikovaly. Proto Gramsci v mnoha svých spisech a pracích útočí a vytváří polemiku k církevním normám a hodnotám.[4]

Z výše uvedeného již nenápadně vyplývá jedna z nejzásadnějších Gramsciho myšlenek, která volně řečeno zní, že změní-li marxisté na Západě kulturu, politická moc jim spadne doslova do klína. Gramsci v této souvislosti uvádí svoje asi nejznámější slovní spojení „pochod institucemi“. O co vlastně jde? Jedná se o dlouhouletý úkol, který si klade za cíl obsadit všechny důležité kulturní pozice v dané společnosti počínaje filmem, divadlem, školami a univerzitami, tiskem, vydavatelstvími a uměním obecně. Když se obsazení instituce podaří, mělo by být dle Gramsciho pomalu využito jako propagandistické medium, které skrze svoji činnost bude šířit revoluční myšlenky citlivou formou mezi masy. Ty pak sami dobrovolně revoluci přijmou za svou.

Vraťme se ale na moment v poznámkách zmiňované osobně Györgyho Lukácse. Ten společně s členy německé komunistické strany založil na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem tzv. Ústav pro sociální výzkum[5], který je ale celosvětově známější pod jednoduchým názvem Frankfurtská škola. S touto vzdělávací institucí je v počátcích nejvíce spjata osoba neomarxisty Maxe Horkheimera. Za vedení tohoto marxistického odpadlíka začíná institut publikovat řadu materiálu, který už neútočí cíleně na kapitalismus, ale snaží se přesně v duchu Gramsciho díla cílit na budování kulturní hegemonie. V třicátých letech se připojují další významné postavy nové levice, kterými jsou bývalý hudební kritik Theodor Adorno, psycholog Erich Fromm nebo sociolog Wilhelm Reich.

S nástupem nacionálních socialistů k moci se budoucnost Frankfurtské školy začíná v německých zemích chýlit ke svému konci. Drtivá většina jejich čelních představitelů jsou totiž židé. A tak nastává éra emigrace do Spojených států, kde jeden z právě končících studentů – Herbert Marcuse – s pomocí Columbia University v New Yourku zakládá novou Frankfurtskou školu.[6]

V nové domovině se koncipuje klíčový ideový prvek, který má stoupencům neomarxismu pomoci podkopat tradiční západní kulturu a obsadit klíčové instituce. Tímto prvkem je tzv. kritická teorie. Tu lze pomocí citace jednoho ze studentů teorie definovat jako: „…v podstatě destruktivní kritiku všech hlavních prvků západní kultury včetně křesťanství, kapitalismu, autority, hierarchického uspořádání, morálky, tradice, sexuálních zábran, loajality, vlastenství, národního uvědomění, dědictví, etnocentrismu, konvencí a konzervativismu.“[7]

Je tedy na první pohled zřejmé, že pomocí této teorie lze destruktivně zaútočit takřka na libovolnou součást společnosti. V současné době je tato metoda stále hojně využívána. Neomarxisté jí rádi používají především v tvrzeních, kdy napadají a obviňují Západ potažmo bílého muže[8] z bezmála ze všeho zla na světě. Tvrdí, že západní společnost je nositelem rasismu, fašismu, sexismu, homofobie, antisemitismu atp.[9]

Jak ve své knize uvádí Buchanan[10], kritická teorie je bezesporu vyvolavatelem kulturního pesimismu, který způsobuje pocit odcizení, beznaděje a zoufalství. Přestože lidé žijí v relativním blahobytu a svobodě pohlíží na svůj národ a společnost jako na něco opravdu špatného s čím se není možné identifikovat. I toto byl jeden z důvodů jak vylákat tisíce nespokojených studentů do vřav ulic v revolučním roce 1968.

Ani v americkém exilu neomarxisté nelení a vydávají řadu prací, které budou v následujících letech přítomné na většině západoevropských a amerických kampusech. Nejvíce vlivnou knihou, kterou Frankfurtská škola vydá je The Authoritarian Personality[11] (Autoritativní osobnost). Za knihou stojí kolektiv autorů v čele s Theodorem Adornem. Kniha zjednodušeně řečeno pojednává o obžalobě tradiční kapitalisticko-patriarchální společnosti, kdy autoři tvrdí, že pokud bude dítě vychováváno v tomto druhu společnosti, je dosti pravděpodobné, že v dospělém věku bude inklinovat k fašismu. Toto velmi odvážné tvrzení, tak zaútočilo na celou střední třídu Západu, která byla tímto tvrdě obžalována.[12]

Tím čím byl pro rané komunisty dělnický proletariát, tím se pro neomarxisty, později formované především Marcusem, staly všemožné druhy menšin (feministky, LGBT, černoši, radikální mládež). Tedy všichni ti, kteří vinili západní společnost ze všeho myslitelného zla. Osoba Marcuse byla přesně to, co neomarxistickému hnutí po dlouhá léta scházelo k vytouženému triumfu – silný a charismatický vůdce. V revolučním roce 1968 napříč západní společností vypukla velká vlna revolt proti stávajícímu establishmentu a společnosti. S hesly útočícími na tradiční rodinu, společnost[13], ale i s požadavky po skoncování s tradiční morálkou a sexuálními střídmostí, pochodovalo ulicemi tisíce mladých lidí společně s řadou přistěhovalců a menšin, které byly revoluční armádou neomarxistů. Pochod institucemi tedy pro neomarxisty zaznamenal první velký úspěch, když pomocí svých lidí vychovali první generaci mládeže, která se identifikovala s jejich pojetí světa. V květnové Paříži, která je vlnou násilí asi nejvíce známá[14], nesli protestující transparent s nápisem „Marx, Mao a Marcuse“.[15] Jarní nepokoje v řadě zemí znamenaly pro neomarxisty obrovský úspěch a řadu dalších dobytých pozic, které dnes jen stěží opustí.

Dovolím si tvrdit, že většinová společnost o frankfurtské škole dost možná nikdy neslyšela. Přesto její ideje, doslova ovlivňují život každého z nás i v současné době. Pochod institucemi neskončil před padesáti lety. Naopak stále velmi intenzivně pokračuje. Stejně tak útok a bortění zbytků starého řádu. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a otevřít oči. Veškerá legislativa spojená s pozitivní diskriminací, kvóty, Gay pride pochody, postupné normalizování všemožných sexuálních úchylek v čele s pedofily, všudypřítomná politická korektnost a z ní vycházející omezování svobody slova, nespočetné množství neziskovek a institucí s projekty jako je například Hate Free atd. Mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho. Tohle vše jsou výsledky dlouhého pochodu institucemi, které neomarxisté započali v první polovině dvacátého století.

Poznámky:

[1] Před marxistou Gramscim bychom mohli jmenovat ještě jednu velevýznamnou postavu komunistického hnutí – maďarského žida Györgyho Lukásce (13. dubna 1885 – 4. června 1971), který byl aktivní především období tzv. Maďarské republiky rad. Kdy se proslavil svými sociálními experimenty, které útočily na kulturní základ křesťanské západní společnosti – rodinu. Přestože toto státní uskupení trvalo pouze několik měsíců, stihli marxisté aplikovat do škol hodiny sexuální výchovy a celkově se pokusili podkopat instituci rodiny svým pobízením volné lásky především mezi ženami.

[2] Marxovy knihy, ale i dopisy Engelsovy jsou tohoto přesvědčení doslova plné. Marx chápal dějiny lineárně. Prvotní stav kdy nikdo nic nevlastnil, byl v podstatě jakousi analogií komunismu, až s příchodem prvního soukromého majetku a dělby práce ve společnosti nastává zlom. Přesto se dějiny dle Marxe nevyhnutelně pohybují lineární směrem vpřed do beztřídní, tedy prvotní, společnosti komunismu. Oním hybatelem dějiny jsou podle Marxe výrobní prostředky. Nelze zde nevidět doslova do očí bijící podobnost s abrahámovskými náboženstvími, které čas, taktéž chápou lineárně. Někteří sociologové a antropologové dokonce uvádějí, že marxismus je sekulární analogií k židokřesťanskému pojetí dějin. Nutně srov. BENOIST, Alain. O nominalismu [online]. Praha: Tradice budoucnosti, 2012, 18 s. [Cit. 2017-06-21] Dostupné na WWW: < http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/edice-fascikly/alain-de-benoist-nominalismus/ >.

[3] Srov. LENIN, Iljič. Co dělat? Palčivé otázky našeho hnutí. Praha: Svoboda, 1949, 147 s.

[4] Srov. GRAMSCI, Antonio. Spoločnosť, politika, filozofia. Pravda: 1988, 480 s.

[5] Původně pojmenován jako Institut marxismu podle stejnojmenného institutu v Moskvě.

[6] BUCHANAN, Patrick. Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 116-118.

[7] Tamtéž s. 119 srov. HORKHEIMER, Max. Critical theory. New York, 1982, s. 249.

[8] V anglo-jazyčném prostředí známější pod pojmem white man’s guilt nebo zkráceně white guilt.

[9] Známý je zde především výrok židovsko-americké spisovatelky a publicistky Susan Sontagové z Partisan Review (1967) o tom, že: „The white race is the cancer of human history / Bílá rasa je rakovinou lidské historie.“.

[10] BUCHANAN, Patrick. Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 119.

[11] Viz ADORNO, Theodor a kol. The Authoritarian Personality. New Yourk: Norton, 1993, 493 s.

[12] BUCHANAN, Patrick. Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 121.

[13] Prapůvod útoku na tradiční rodinu a společnost lze nalézt již v díle Friedricha Engelse, který ve svém díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu tvrdí, že veškerá diskriminace žen pochází z patriarchálně postavené rodiny. Na to hbitě navazují tvrzení Ericha Fromma, který zachází tak daleko, když uvádí, že rozdíly mezi pohlavími nejsou vrozené, nýbrž vytvořené kulturou a společností. V podobné duchu publikuje celá řada neomarxistických autorů. Viz ENGELS, Friedrich. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Praha: Svoboda, 1949, 172 s.

[14] Tamější neomarxisté v čele s Danielem Bensaïdim a Danielem Cohn-Benditem obsadili Sorbonnu, kde vytvořili více jak šedesát barikád. Podobný scénář pokračoval i na dalších univerzitách a ulicích měst. Napříč zemí probíhali tvrdé střety s policií a řada protestujících byla uvězněna. Vše vyvrcholilo týdenní generální stávkou.

[15] BUCHANAN, Patrick. Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 126.