BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?
AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou.
Celý proces má však hlubší význam než coby pouhá módní diskurzivní hra. Na jedné má za cíl přesvědčit naše spoluobčany, že při každém pohledu do minulosti nevyhnutelně naleznou jedině hrůzy. Navíc identita musí pak nevyhnutelně být poněkud pochybná – nové potom automaticky a vždy lepší. Na druhé straně se v dnešní době, kdy se status oběti stal velice cennou komoditou, nabízejí pro potomky údajných obětí všechny možné výhody: od automatického předpokladu dobré víry a morální nadřazenosti až po uzákonění „vzpomínkové legislativy“ a finanční kompenzace. Smysl tohoto vyvolávání duchů minulosti je ale velice současný: „období temna“ je využito buď k legitimizaci, nebo de-legitimizaci současných názorů. Monsignor Nunzio Galantino, generální tajemník Episkopální konference nedávno prohlásil, že „pokud uvítáme imigranty, půjde svým způsobem o kompenzaci za všechny újmy, kterých jsme se za ta léta dopustili (…) Dlužíme migrantům pohostinnost za to, co jsme v minulosti provedli v jejich zemích.“ Na otázku imigrace je tak nahlíženo optikou mea culpa, což na oplátku umožňuje menšinovým nátlakovým skupinám nepřímo si přisvojit status obětí a tak si stylizovat do role dnešních arbitrů spravedlnosti.
BV: Během svého času na papežské stolici se i Jan Pavel II. omlouval za některé zločiny církve spáchané v průběhu její historie. Na jeho obranu lze říci, že katolická věrouka od svých věrných pravidelné doznání jejich hříchů vyžaduje…
AdB: Každopádně je jisté, že dialektika hříchu, pokání, reparace nebo „tešuvy“ a odpuštění patří zcela do náboženského jazykového repertoáru, a tím pádem nemá nic společného s politickým procesem. Pro všechno to všeobecné kolektivní pokání bychom neměli zapomínat, že evropská civilizace je doposud jedinou civilizací, která zpochybňuje sama sebe do té míry, že internalizuje kritiku sebe sama. Jak řekl Jean-François Mattéi: „Při odpovědi svým kritikům musí rozum žádat o odpuštění, protože vždy stojí před svým vlastním tribunálem.“
BV: Ohrožuje ty, kteří pokání odmítnou, opačná krajnost – tedy kompletní popření přítomnosti šedých epoch v našich dějinách?
AdB: Jde o souměrné riziko. Každá země na světě měla svá slavná a méně slavná období. V normálním státě jsou mladí lidé vedeni k hrdosti na svou zemi vštěpováním těch nejlepších počinů dané země. To pochopitelně neznamená zamlčení zbytku příběhu; přesto si musíme uvědomit, že sebeúcta vychází z úcty ke zděděnému, pomocí čehož definujeme sami sebe. Není důvod cítit hrdost na otrokářství – ale to ani na vyplenění Béziers, Bartolomějskou noc a Dragonnades, genocidu Vendeé nebo potlačení Komuny. Celou otázku lze zredukovat na to, jestli stojíme o Francouze hrdé – nebo utápějící se v hanbě a pochybnostech.
Co se týče zbytku, je zbytečné až škodlivé donekonečna se pitvat v občanských válkách. Dějiny tvoří celek a člověk se nedostane příliš daleko tím, že tvaruje a vybírá si pomyslné korálky růžence linie dějin od Chlodvíka přes Karla Martela k Janě z Arku a myslí si, že tak nejlépe odpoví lidem, pro které dějiny Francie začínají rokem 1789. Minulost není muzejním exponátem ani statickou entitou, ale komplexním narativem, neustále znovu revidovaným, který umožňuje každému vypovědět svůj vlastní příběh. Mluvit pouze o „anti-Francii“ na jedné nebo výhradně o „Francii – zemi lidských práv“ na druhé straně znamená podobné mrzačení dějin. Marc Bloch měl pravdu, když prohlásil, že být skutečným Francouzem znamená reflektovat památku korunovací v Remeši i Federační hostiny 14. července 1790 během Francouzské revoluce. S tím souhlasil i Charles Péguy – a já se k nim nemůžu než přidat.
Rozhovor pro Boulevard Voltaire , z anglické verze (překlad Tom Sunić) do češtiny přeložil T.K.