Při svém bádání učinila profesorka Giana Vorttová z Historického institutu objev natolik šokující, že se o něm neodvážila skoro s nikým mluvit.

Nálezy z archeologických vykopávek nedaleko oceánu podle všeho potvrzovaly její teorii, že záhadná civilizace ze starých legend skutečně existovala, přestože zmizela už před více než třiceti staletími. Podle jiných zkazek to bylo století dvacet, jiné zase mluvily o deseti. Pravdu však neznal nikdo.

I.

Přes kurýra jsem od Giany dostala dopis, kterým mě k sobě zvala na večeři. Zajímal ji můj názor a taky mi chtěla ukázat „pozoruhodný předmět“, který vykopala ze země. S úřady se o něm bála hovořit, mně však neměla problém se svěřit, znaly jsme se totiž už od dětství. V té době jsem byla coby soudkyně tribunálu pro rodinné věci uznávaná celou diecézí včetně imperiálního dvora. Manžel měl sice hodně práce se správou našich plantáží, ale slíbil, že mě doprovodí. Chtěla jsem, aby šel se mnou, protože Gianu mnozí považovali za poněkud excentrickou – snad dokonce i trochu labilní. Věděla jsem ale, že svým selským rozumem už bude umět rozlišit pravdu a fikci o jejím údajném objevu.

Cesta do Misvo, hlavního města provincie Neuiorka, kde má přítelkyně žila, trvala vozu taženému párem dobrých koní jen pár hodin. Giana nás přivítala ve svém překrásném domě, doplněném stinnou zahradou. Po lahodném jídle z plodů moře, při kterém nás na verandě obsluhovala otrokyně, která nejspíš oblažovala její noci, nás hostitelka vyzvala, abychom ji následovali do vinného sklípku, kde schovávala nálezy ze svých vykopávek.

„Jak jistě víte,“ začala, „můj archeologický tým pracuje v bažinách na severu provincie, dva dny jízdy odtud. Vždycky jsem při plavbě těmi lesnatými močály kolem řeky Udson nějak tušila, že tam kdysi, před desítkami staletí, stávalo ohromné město ztracené civilizace.“

Giana Vortová na toto téma vydala několik knih, odborníky bez výjimky strhaných. Manžel se zeptal, odkud její jistota pramení.

„Všimla jsem si dlouhých úseků nerovností povrchu, kterými je terén posetý a které se zvedají vysoko nad okolní stojatou vodu i stromy. Jeden z nich má přes sto loktů na výšku. Přírodní pahorek to být nemůže – to není geologicky možné. Moje studentka mi jednu z těch nerovností načrtla, podívejte.“

Uhlem na pergamenu vyvedená črta ukazovala z okolní změti vody a porostu vystupující ohromný, nakloněný, ale pravidelně tvarovaný blok, porostlý stromy a popínavými rostlinami. Manžel uznal, že to rozhodně nevypadá jako nic přirozeného: „Žádný pahorek ani mohyla nemůže mít takový tvar.“ Giana byla jeho slovy nadšená.

„Ano!”, pokračovala, „musí to být umělá stavba. A takových tam stojí stovky, zarostlých vegetací. Proto jsem poručila svým lidem, ať jednu z těch – mohyl, nebo co to vlastně je – vykopou a očistí. Představte si naše překvapení, když jsme narazili na vchod. Jako první jsme na dně diagonálního otvoru narazili na lidskou lebku a krční obratle; právě u nich ležely ty zvláštní předměty. Mám je tady – podívejte se, leží na támhleté polici. Jsou poměrně dobře zachovalé.“

II.

Pečlivě očištěné a označené předměty nám nepřipomínaly nic známého. Manžel se je jal prohlédnout zblízka. Na polici byly vystaveny tyto zvláštní předměty: 1) Jakási deska z čehosi, co nebylo dřevo, železo ani bronz; byla dost lehká a posetá důlky a průhledným obložením ze skla nebo něčeho sklu podobného. Na druhé straně desky jsme viděli spoustu malých čtverců připojených na miniaturní drátky. 2) Malý, plochý, obdélníkový objekt, také z nějakého podivného materiálu. 3) Disk o průměru asi jeden a půl palce, velice tenký, bezmála ostrý, s otvorem uprostřed; po důkladném omytí odrážel světlo (můj muž vyslovil domněnku, že se snad mohlo jednat o vrhací zbraň). 4) Asi půl lokte dlouhý předmět z rezivého kovu, podobný duté trubce zasunutá do svislého madla, s kroužkem a jazýčkem v místě styku (nepochybně hudební nástroj, podotknul manžel).

Manžel prohlásil: „Tyhle předměty sice zcela jistě jsou lidským výtvorem, ale budeš to muset prokázat. Konec konců by to klidně mohla být nějaká rostlinná hmota nebo neznámý minerál. A ta lebka zas třeba může patřit někomu, kdo se ztratil a utopil v močálech před pár lety. Určitě to nebude stačit na to přesvědčit Imperiální akademii o existenci té tvojí starodávné, úžasné civilizace.“

„Tvá skepse není na místě, můj drahý Iurgo – podívej, co jsme našli u té lebky, pořád ještě přichycené k jednomu z krčních obratlů.“

Přešla k zamčené skříňce a vytáhla z ní jemný řetízek se šperkem. Očividně to bylo zlato. Podívala jsem se na artefakt zblízka, neměl ani palec na délku: byl to křížek, jehož příčné břevno bylo kratší než to svislé a posazené v  horní části vertikálního. Skoro nahý muž s prostou rouškou kolem beder byl podle všeho pověšen nebo přikován k oběma koncům vodorovného břevna, hlavu, ověnčenou jakousi korunou z větví, měl lehce nakloněnou na stranu. Na boku byl poraněný. Celý šperk byl nesmírně precizně zpracován, dílo ohromně zručného umělce.

„To je velice pozoruhodná práce s kovem!“, zamručel manžel. „Jak propracované – nikdy jsem neviděl nic podobného“!

„V laboratoři jsme zjistili, že to není jen ozdobný šperk, ale starodávný kultovní předmět.“

„A jak jsi to zjistila, jestli se můžu zeptat? Klidně to může být podivný přívěšek někoho, kdo v té bažině zemřel před sto nebo dvě stě lety. Tak či onak je to zlato a stáří zlata přece určit nedokážeme.“

Giana zavrtěla hlavou. „Ne, je to vodítko k té staré civilizaci a jejímu náboženství. Kosti, u kterých jsme zlatý řetízek a tenhle předmět našli, byly v tak pokročilém stadiu rozkladu, že tam musely ležet desítky století. Zlato ale času odolává, takže není divu, že se jeho povrch vůbec nezměnil.“

III.

Posadili jsme se na verandu a tam ve vlahém večeru letního slunovratu popíjeli aperitiv před večeří. Úslužně a s úsměvem nás obsluhovala mladá pohledná otrokyně.

„Ale jak si můžeš být jistá, že ta postava je symbolem starodávného náboženského kultu?“ zeptala jsem se.

„Protože jedna z mých otrokyň – zrovna ta, která nás obsluhuje, Zven – nosí na krku úplně stejný symbol, jen menší a bez toho muže přibitého na kříž. Vždycky říkala, že to představuje jejího boha, takže jsem si to dala dohromady,“

„Smělá dedukce,“ podotknul muž.

„Ne, zcela vážně míněná hypotéza,“ odvětila Giana. „Zven jsem koupila na trhu s otroky v Bost’nu. Zacházím s ní velice dobře a ona se mnou často mluvívá. Patřila k zajatým civilistům, ušetřeným při posledním imperiálním tažení proti barbarským kmenům na západě. Ti divoši si museli zachovat pár útržků – zvlášť náboženských, ty většinou vydrží déle – staré civilizace, která tu podle všeho byla před námi.“

Ze své pozice dobře znám nástrahy života ve vyšších kruzích, takže jsem Gianě radila, aby se o svých objevech, starodávné civilizaci ani jejím náboženství s mužem přibitým na kříž příliš nešířila. „Nechej si to pro sebe,“ doporučil jí pak přímo manžel. Podle hlasu svého zdravého rozumu měl ostatně úplnou pravdu: člověk nikdy nesmí zkřížit cestu imperiálnímu kultu Severky a císaře, jejího potomka. Přijít s tím, že staré náboženství uctívalo lidského mučedníka, bylo příliš nebezpečné. Podle dogmat, kterým se ve škole učily všechny děti, nikdy neexistovala jiná vyspělá civilizace ani opravdové náboženství než to naše. Už jen samotná myšlenka, že v přechozích staletích mohla existovat rozvinutá civilizace s náboženstvím odlišným od polárně-imperiálního kultu, byla u dvora nepřípustná a pro Gianinu kariéru – a snad dokonce i její život – velice nebezpečná.

Společně s Iurgem jsme se pokusili přítelkyni od jejího bádání odvrátit.

Giana se zeptala pohledné Zven, která nás obsluhovala:

„Řekni mi, Zven, jaké bylo náboženství tvých lidí, tvých rodičů, které si pamatuješ z dětství – před válkou, než tě prodali jako otrokyni?“

Děvče se usmálo a položilo před mého muže talíř plný mořských ústřic: „Moc už si nevzpomínám, paní, ale mí lidé mluvili o bohu, který měl syna, a toho umučili na dvou dřevěných fošnách sbitých do kříže.“ Nalila nám ostružinový likér a vrátila se do kuchyně.

Giana podotkla: „To přece není náhoda! Mezi těmi barbary musely přežít zbytky tohoto starého náboženství. Musím tomu přijít na kloub.“

IV.

Nedostala k tomu ovšem příležitost. Imperiální akademie jí nařídila veškerý výzkum vztahující se k tomuto nálezu zastavit. Giana pro jistotu poručila Zven, aby přestala nosit svůj asymetrický kříž. Při dalších vykopávkách v bažinách však narazila na další zajímavé objevy, které si spojila s touto ztracenou společností. Nejvýznamnější byl – skvěle dochovaný v hroudě hlíny odolné vlhkosti – zřejmě veliký kus látky, na němž bylo možné rozpoznat, nebo spíše zrekonstruovat, ozdobný motiv; vodorovné rudé pruhy a modrý obdélník posetý bílými hvězdami v levém horním roku. Učenci z Imperiální akademie dospěli k závěru, že se jedná o ženský svrchní oděv, který tam někdo zapomenul v nedávné době.

Gianu však toto vysvětlení neuspokojilo a vyptávala se na ten kus látky otrokyně Zven. Překreslila jí motiv nalezený na textilii a zeptala se, zda už jej někdy předtím viděla – u svého kmene, než byl zničen imperiálními legiemi. Znovu jsme u ní byli s manželem na návštěvě. Zven působila trochu vyděšeně.

„Ano paní, už jsem ho viděla. Jeden z kněží mého kmene, jeden z jůesejů, měl podobný kus látky ve své chatrči. Při posvátných obřadech ho vždycky rozvinul. Podle něj to byl posvátný symbol našich dávných předků, kteří zmizeli už před tisíci měsíců a které si máme připomínat. Říkával taky, že tihle naši předkové ovládali celý svět. Dokonce prý uměli létat vzduchem jako ptáci a používali vozy bez koní, které se hýbaly samy od sebe a vyrobili stroje, s kterýma spolu lidé mohli mluvit a vidět se na dálku. Tvrdil, že se dostali dokonce až na měsíc!“

„A jak tomu starodávnému národu říkal, Zven, těm velkým předkům vašeho kmene?“

„Už si moc nevzpomínám… myslím, že Amr’ičané – tak to kněz říkal.“

Ještě chvíli odpovídala na otázky, zatímco nám na sluncem zalité terase nalévala pálenku ze švestek. Přesto byla otrokyně, Zven – hezká bruneta s vlnitými vlasy, zelenýma očima a bronzovou pletí – vždy mívala úsměv na rtech a ve službě mé přítelkyně Giany působila šťastně. Zjevně jí nechyběla inteligence, a tak se jí podařilo uniknout svému barbarství. Nejspíš se toužila stát propuštěnkyní a tak se vymanit ze svého podřízeného postavení.

„Mám z toho dojem, že před desítkami staletí – a možná ještě dřív – skutečně existovala veliká civilizace, která tu naši, přinejmenším co se technických úspěchů týče, značně převyšovala. Zvenin kmen si na ni uchoval útržky vzpomínek, zmatených a zveličených. Tak vznikají mýty: přeháněním. Ale i tak je to velice zajímavé. Řekla bych, že tato starodávná civilizace, Amr’ičani, snad vytvořila písmo. Uvidíme, co nám ukáže další bádání,“ uzavřela Giana.

Můj muž Iurgo k tomu zjevně choval značné pochybnosti. „Otevři oči, moje milá Giano. Létací stroje, samohybné stroje, zařízení, kterými se jde dorozumívat a vidět na dálku – to jsou pohádky, ale dobře, proč ne… Ale letět na Měsíc? To snad nemyslíš vážně. Jsou to všechno prosté báje a metafory, u divošských kmenů ostatně úplně běžné.“

V.

Giana ve svých vykopávkách sice pokračovala, ale v nuceném utajení kvůli dotěrnosti úřadů, které začaly projevovat podezřelé znepokojení z jejího průzkumu legend o „starobylé civilizaci“; jako by snad každá zmínka o ní byla tabu a jako by některé věci každopádně měly zůstat skryté z důvodů, známých snad jen kněžím. Giana v bažinách provincie Neuiorka jistě našla i leccos dalšího.

Velice se sblížila s jedním ze svých mladých studentů, který podobně jako ona nevěřil oficiálně prosazované „pravdě“ o tom, že naše civilizace je ta nejlepší a nejvyspělejší v historii. Nejen to: tvrdil dokonce, že ony domnělé „mýty“ vůbec mýty nebyly a zapomenutá civilizace skutečně dokázala zázraky popisované mladou otrokyní Zven. Tento geniální student se jmenoval Arkonesime Memor. Mám za to, že byl i Gianiným milencem, přestože byla skoro o dvacet let starší než on.

Později však těžce onemocněla a před svou smrtí svěřila všechny nalezené i artefakty Arkonesimemu. Ten je ukryl na rozsáhlých pozemcích nedaleko Vashtonu, zděděných po rodičích. Pro jeho šlechtický původ na něj nenechavá šťouravá byrokracie nedosáhla; dlouze také zpovídal Zven, kterou vzal do svých služeb po Gianině smrti. Daroval jí svobodu a udělal z ní svou asistentku – a nepochybně i milenku, jak bylo zvykem. Mladý Arkonesime si však ponechával své domněnky pro sebe, a také díky svým stykům u dvora rychle postupoval v hierarchii Imperiální akademie.

Tyto řádky píši už jako stará a unavená vdova – a myslím, že unaven je ze mne i bůh zásvětí Motus. Odejdu v pokoji. Minulý týden jsem s pomocí otroků navštívila slavnost pořádanou Arkonesimem na jeho panství na oslavu jeho navržení na profesora historie na Imperiální akademii, což byl v jeho necelých třiceti letech neuvěřitelný počin. Láskyplně mě vzal a za ruku a pošeptal mi:

„Milá a drahá přítelkyně, zůstávám trpělivý, čekám na svou chvíli. Hodlám pokračovat ve výzkumu Giany Vorttové. A za nějakou dobu, až ten přihlouplý samovládce císař Umbilt XIII. konečně zemře, se vlády ujme princ Zabilt. Vyznává nové, moderní myšlenky a má mě v oblibě. Ukážu tu starou civilizaci světu. Jsem si jistý, že kněží něco vědí, že schovávají staré dokumenty a skrývají před námi pravdu.“

„Budeš ale muset počkat dlouho.“

„Tak budu.“

Přeji tomu mladému, bohatému a geniálnímu Arkonesimu Memorovi hodně zdaru. Jistě by ho zdrtilo, kdyby se ukázalo, že ta ohromná civilizace zlatého věku se svými létajícími stroji, povozy bez koní a zrcadly, které umožňují vidět a rozmlouvat s lidmi na dálku, nikdy neexistovala. Dozvíme se to ale někdy s jistotou?

Tato povídka je z knihy Guillauma Fayeho Archeofuturism 2.0 (Arktos, 2016). Pokud se vám líbila, neváhejte si přečíst celou knihu. Z anglické verze na webu Altright.com přeložil T.K.