Nůžky nerovnosti se všeobecně rozevírají – mezi zeměmi navzájem i v rámci většiny z nich. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a střední třídu ohrožuje pád do chudoby. Nabízí se otázka – jak jsme do této situace dospěli? Podívejme se při hledání odpovědi na novější dějiny kapitalismu.

V kapitalistickém systému 19. století byl třídní boj hrou s nulovým součtem: co jedna třída získala, musela jiná zákonitě ztratit – odtud také pramenila tvrdost Systému. V následujícím století, počínaje 30. lety, přinesl úsvit Fordova věku zásadní revoluci, která celý systém posunula na vyšší stupeň. Fordismus vycházel z poznatku, že výroba postrádá smysl, pokud není předmětem spotřeby, což znamená, že pokud měli být dělníci schopní koupit si jim určené zboží, museli být také víceméně slušně zaplacení.

V tomto systému směřovala část přidané hodnoty, kterou kapitalisté rozdali a rozdělili ve formě mezd, zpátky do jejich kapes, když zaměstnanci začali nakupovat jejich zboží a služby. Do budoucna se tedy mzda stala zároveň nákladem i nástrojem zisku. Tak bylo dosaženo sociálního konsenzu: výměnou za bezpečně a v podstatě trvale rostoucí mzdy se dělníci vzdali svých revolučních nároků. Navíc své postoje zmírnily i odbory a staly se reformistickými. Fordismus šel ruku v ruce se sociálním státem, dokonce i když později přiškrtil finanční sféru a pokusil se zapojit hospodářskou dynamiku do rámce národního státu jen do té míry, do jaké bylo umožněno posilování sociálních práv a setrvalý růst mezd.

Tím bylo dosaženo relativní rovnováhy zájmů trhu, produktivity, konkurence a řady dalších ochranných faktorů. Kapitalismus už své občany neožebračoval, ale namísto toho rozšiřoval řady svých pracujících chudých (ke zvýšení počtu pracujících chudých musí společnost nejprve zbohatnout). Takto vypadal systém ovládající společenské vztahy až do 70. let minulého století.

Železná ruka trhu

V této době se zrychlil proces rozšiřování střední třídy (který začal už mezi válkami) – především na úkor dělnické třídy. Pro toho, kdo se jednou stal součástí střední třídy, typicky už nebylo cesty zpět. Za fordismu střední třída díky své neustále rostoucí kupní síle začala prosperovat a podílela se na hladkém fungování systému s jeho masovou výrobou i spotřebou. Střední třída hrála také důležitou roli při vytváření a udržování poptávky, a zatímco spotřebovávala množství běžných služeb a zboží, byla také ochotná připlatit si za kvalitnější zboží, což obratem stimulovalo inovace a investice. Navíc mohly děti stále zámožnějších rodičů věnovat delší dobu vyššímu vzdělání, a tak saturovat trh práce kvalifikovanou pracovní silou vyžadovanou soukromým sektorem.

Spojenectví střední třídy a průmyslového kapitalismu posilovalo do té míry, v jaké šly ruku v ruce výroba a spotřeba: co se na Severu vyrobilo, to se na Severu taky spotřebovalo. Jinými slovy upevňovala střední třída své pozice s tím, jak kapitál nabýval na hodnotě. Bez hrozby představované revolučními politickými stranami a s pouze okrajovými nároky odborů se politická třída ocitla v souladu se svými voliči.

Jakmile se však zájmy střední třídy a kapitálu začaly rozcházet, musel se někdejší spojenec expandujícího kapitálu – tj. střední třída – začít připravovat na svůj pád. Cyklickou povahu dynamiky střední třídy lze vysvětlit skutečností, že zatímco dříve se podílela na rozvoji růstu kapitálu, nyní se stala brzdou růstu produktivity. Tehdy začaly vlády připravovat její úpadek. [1]

V průběhu 70. let se fordismus začal rozkládat. Výbuch bretonwoodského peněžního systému, který v roce 1971 zpečetil systém pevných sazeb, ropné šoky let 1973 a 1979, stagflace, dluhová krize jižní polokoule roku 1982, zhroucení sovětského systému, ekonomická a finanční globalizace – to všechno přispělo k oddělení zájmů střední třídy od zájmů kapitálu. Mnohé se změnilo, když se státní zásahy (které kdysi, když byl kapitalismus ještě ukotven na národní úrovni, měly zásadní vliv při vzniku národních trhů) ukázaly jako neslučitelné s internacionalizací trhů, k níž v kontextu globalizace docházelo. Nový druh naprosto odúzemněného kapitalismu nabyl díky vzniku nových nadnárodních společností a finančních trhů, poháněném novou americkou hegemonií, naprosté převahy. Výsledkem byl značný rozvoj mezinárodního obchodu, jehož prudký růst předstihl tempo růstu národního bohatství. Stali jsme tak svědky konce sociálně demokratického konsenzu typického pro poválečné období – konsenzu, který začal stále rychleji zastarávat asi v čase rozpadu Sovětského svazu.

Od té doby se trh pokouší vyřešit ekonomické otázky globální společnosti prostřednictvím rychlé liberalizace mezinárodních toků zboží a kapitálu. Růst už neměl být soběstačný (v anglické verzi „self-centered“ – pozn.red.) a přebytky nebyly automaticky přerozdělovány, jak velmi dobře vysvětlil Bernard Conte: „Volný obchod umožňuje zaplavení trhu levnými komoditami, které v přímém konkurenčním boji s domácím zbožím ukazují jeho nedostatečnou ‚konkurenceschopnost.‘ Aby mohli domácí výrobci zůstat konkurenceschopní, musejí srazit přímé i nepřímé výrobní náklady. To znamená snížení reálných mezd, dávek, a obecně řečeno ‚klientelistických‘ výdajů (náklady korporací zpravidla spojovaných s korupcí) i omezení výdajů spojených se sociálním státem. Pod pláštíkem konkurence musí být posílen tlak na zisky. K tomu je nezbytně třeba přizpůsobit národní, hospodářské a sociální struktury pravidlům ‚laissez-faire‘ a ‚ laissez-passer‘ – tentokrát ovšem uplatňovaných celoplanetárně. Jelikož je mezi obyvatelstvem příliš mnoho chudých a bohatí jsou z tohoto procesu vyjmuti, nese tíhu přizpůsobování střední třída. Následkem své neospravedlnitelné existence – tedy faktu, že v jiných částech světa lze práci střední třídy vykonávat levněji – se střední třída stává ‚nepřítelem‘ finančního kapitalismu. Kapitalismus odvrhnul někdejší kompromis a pustil se do ‚eutanázie parazitické střední třídy.‘“ [2]

Za tímto účelem se jako neocenitelný nástroj ukázala intervence státu – státu podřízeného zásadám „globálního vládnutí.“ Tyto zásahy měly podobu systematické deregulace, likvidace sociálních výdobytků, omezování veřejných služeb, reformy důchodového i daňového systému, jejichž první obětí se stala střední třída – to vše na pozadí obrození neoliberální ideologie inspirované reformami Thatcherové a Reagana. Asi v té době se začala prohlubovat propast mezi střední a vládnoucí třídou. Vládnoucí třída nijak nepolevila v zavádění opatření směřujících proti zájmům svého tradičního voličstva, což na jedné straně vedlo široké vrstvy ke zdržení se účasti u voleb a na druhé ke globální krizi legitimity Nové třídy.

Coby převodový řemen nově nalezené prorežimní tuhosti tento třetí typ kapitalismu, často označovaný jako „turbokapitalismus“ nebo „neoliberální kapitalismus,“ posvěcuje klíčovou úlohu finančních trhů. To je v kostce podstata finančního kapitalismu. Od počátku 80. let přinášejí finanční transakce více aktiv než kapitál kdysi investovaný do výroby zboží. Nákup a prodej fiktivního kapitálu na burze vynáší víc než přidaná hodnota skutečného produktivního kapitálu. Tak například před krizí v roce 2008 jen necelá 3 procenta z každodenně zobchodovaných 3200 miliard dolarů odpovídala skutečnému zboží a službám. To jen pro představu, jak málo dnes spekulativní ekonomika souvisí s ekonomikou skutečnou. Liberalismus to ospravedlňuje tím, že finanční trhy se musejí stát jediným mechanismem účinného procesu alokace kapitálu; proto nesmíme jejich činnosti nijak bránit, a už vůbec ji pak nemáme regulovat.

Tento teoretický postulát (tzv. „informační efektivnost“) postrádá skutečné opodstatnění: finanční krize roku 2008 ukázala, že trhy nejsou účinné a že finanční konkurence ještě automaticky neznamená spravedlivý systém stanovování cen.

Nástrahy volného obchodu

Zásadní omyl této teze spočívá v přenášení teorie obyčejného zboží, založené na klasickém zákonu nabídky a poptávky, na finanční trh. Tam však platí, že jakmile se zvýší cena cenného papíru, nedojde k poklesu, ale naopak navýšení poptávky – jednoduše proto, že zvýšení ceny znamená vyšší výnosy pro držitele těchto cenných papírů a také proto, že následně mohou tuto přidanou hodnotu shrábnout do vlastních kapes. Zde hledejme zdroj všech „spekulačních bublin“: kumulativní zvyšování ceny, zpětnou vazbou posilující sebe samu až dokud nedojde k velkému incidentu – nepředvídatelné, ale nevyhnutelné události, která vede ke zvratu očekávání a velkému krachu.

Od počátku platnosti Maastrichtské smlouvy (1992) jsme svědky zavádění eura, které vzniklo v roce 1999, nejprve jako mezibankovní směnný systém a v roce 2002 i ve formě bankovek a mincí. Tento monetární počin, sám o sobě pozitivně motivovaný, by ovšem dával smysl jen při současném splnění dvou základních podmínek: existenci celní unie a uznání hospodářské rozdílnosti evropských zemí. To se však nestalo. Jednotná evropská měna vnutila jedinou úrokovou míru 16 hospodářstvím s odlišnými potřebami. Při absenci optimálního systému směnných kurzů, jehož zřízení bylo tak jako tak nemožné, se jednotná evropská měna stala globální proměnnou pro vyrovnávání amerických schodků. Zrušení celních bariér pak postavilo francouzské a evropské zaměstnance do přímého konkurenčního boje s více než třemi miliardami lidí (1,3 mld. Číňanů, miliarda Indů a 580 milionů obyvatel dalších zemí), jejichž mzdy jsou nesrovnatelně nižší než ty evropských zaměstnanců. Následkem toho obchodní vztahy vedou k dumpingu zboží, systematickému přesunu pracovních míst a přinejmenším ve Francii ke ztrátě průmyslu. Za stávající situace přicházíme každý pracovní den o 800-1000 pracovních míst v průmyslu! (V roce 2006 bylo ve výrobním sektoru přes 3,9 milionů pracovních míst – v roce 1970 to bylo 5,9 milionů). Euro, ve srovnání s dolarem značně nadhodnocené, navíc postupně dusí velkou část evropského průmyslu snižováním jeho vývozních marží.

Politika všeobecné demontáže regulace směny zboží a kapitálu je hlavním nástrojem globalizace. V postfordovském systému se z organizace výroby stala vzájemně propojená síť toků ve stále konkurenčnějším hospodářství. Proces transnacionalizace probíhá prostřednictvím vzniku systematické spojitosti, kde jsou kapitál, zboží i technologie pohyblivější než kdykoliv předtím následkem společného působení velkých podniků a trhů. „Mobilita kapitálu, pro nadnárodní systém nezbytná, působí v podobě přímých zahraničních investic a zároveň přispívá k nárůstu soukromých i veřejných dluhů, čímž nakonec narušuje systém akumulace kapitálu daného státu.“[3]

Maurice Allais jasně rozpoznal negativní úlohu „nadnárodních entit, které spolu s burzami a bankovním sektorem přímo těží z ekonomického systému nastaveného k jejich obohacení a současně ochuzujícího většinu francouzských občanů i obyvatel světa“ (“Lettres aux Français“ v Marianne). Allais, nedávno zesnulý laureát Nobelovy ceny za ekonomii, odhadoval, že globalizace a mezinárodní volný obchod vymazaly třetinu francouzských příjmů. Když pak vezmeme v potaz násobící účinek zaměstnání v průmyslu na celkovou zaměstnanost – nádavkem k outsourcingu a tlakům volného obchodu – snížil se podle všeho podíl aktivního obyvatelstva o 3,5%.

Tlak na snižování mezd, umocněný imigrací, je v jádru výsledkem spojení dvou faktorů. Zaprvé zavedení celosvětového volného obchodu, které postihlo především Evropu a vyvolalo četná přemístění výroby. „Francouzští manažeři vyrovnávají své příjmy s tou nejvyšší globální smetánkou, zatímco přesunují pracovní místa průmyslového sektoru do oblastí s nejlevnější pracovní silou. Čínští nebo filipínští dělníci se stávají novou normou a ti propuštění francouzští dostávají nabídku náhradních zaměstnání stovky a tisíce kilometrů daleko od domova, na místní mzdové hladině, tj. v pásmu chudoby.“ [4] Ekonomiky se tak dostaly do spirály plíživého snižování mezd, tj. zmenšování kupní síly, které je dočasně ukryto jen díky využívání úvěru, díky němuž se udržuje iluze „falešné střední třídy,“ což jen prohlubuje stávající dluhy jednotlivců.

Dalším faktorem jsou omezení stanovovaná akcionáři. Ve stávajícím systému na rozdíl od minulosti společnosti financují akcionáře. Vzestup jejich významu přispěl k rozšíření myšlenky, že společnost musí v prvé řadě sloužit zájmům akcionářům – počínaje těmi mocnými, kteří zastupují investiční fondy – jimž je třeba poskytnout co nejrychlejší a nejvyšší návratnost jejich investic (pravidlem se stala návratnost ve výši 15-25% hodnoty vlastního kapitálu) i tehdy, když to znamená snižování mezd, propouštění a přesuny, případně zpomalení investic společnosti. Výsledkem tohoto současného zpomalování investic i spotřeby je chronická nezaměstnanost. Tak z podniků zůstal pouhý nástroj, jehož jedinou funkcí se stalo vytváření zisku. [5]

Tyto dva jevy s počátkem v 80. letech měly za následek růst masové strukturální (nikoliv už jen cyklické) nezaměstnanosti, k němuž významně přispělo i zvýšení produktivity. Podíl příjmu z práce na celkovém HDP mezitím stabilně ztrácí ve prospěch kapitálových příjmů. Nedílnou součástí tohoto procesu „přibližování se Třetímu světu“ v rozvinutých zemích [6] je i snižování podílu mezd na přidané hodnotě, tedy růst míry vykořisťování v prostředí, kde může kapitál zvyšovat konkurenci na trhu práce v globálním měřítku. [7] Tím pádem už globální společnost nepřipomíná pyramidu, jak tomu bylo v poválečném „zlatém období“, kdy zisky nashromážděné na vrcholku z části „stékaly“ směrem dolů, podle Alferdem Sauvym zformulované teorie „přelití.“ Namísto toho se víc a víc podobá přesýpacím hodinám se stále bohatší elitou na vrcholku, chudnoucími chudými dole a stále těsněji sevřenou střední třídou uprostřed. Jasně vidíme, jak toto prohlubování nerovností popírá ústřední tezi dogmat o volném obchodu a ideologie “laissez-faire,” podle níž v prostředí svobodné soutěže dostávají lidé příjem úměrný jejich příspěvku procesu výroby.

Čím více volný obchod expanduje, tím rychleji se zvyšuje i příjmová nerovnost.

Poznámky:

[1] Cf. Bernard Conte, “Néolibéralisme et euthanasie des classes moyennes,” říjen 2010.

[2] Ibid.

[3] Jérôme Maucourant a Bruno Tinel, “Avènement du néocapitalisme – d’une internationalisation à une transnationalisation des économies.”

[4] Michel Pinçon et Monique Pinçon-Charlot, Le président des riches. Enquête sur l’oligarchie dans la France de Nicolas Sarkozy, Zones, Paris 2010.

[5] Jean-Luc Gréau, entretien in Le Choc du mois, květen 2010, str. 36.

[6] Cf. Bernard Conte, La tiers-mondialisation de la planète, Presses universitaires de Bordeaux, Bordeaux 2009.

Do angličtiny přeložil Tomislav Sunić, do češtiny T.K.

Zdroj: https://neweuropeanconservative.wordpress.com/2014/08/14/hourglass-capitalism-benoist/