Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená.

Historie a význam

Fascinace či doslova posedlost místem, které bylo označováno Středem či taktéž „pupkem světa“ se táhne až do raných neolitických dob lidstva, kdy skrze používání určitých symbolů můžeme odvodit znalost této problematiky.[2]

Rané lidské společnosti věřili v nebeské archetypy měst a chrámů, které měly svůj světský odlesk na zemi.[3] Zcela zjednodušeně lze tedy tvrdit, že lidé tehdy věřili, že jejich města a chrámy, v kterých žili své „profánní a posvátné“ životy, byla vystavěna dle nebeských (archetypálních) vzorů. Tato víra má tedy přímou spojitost s chápáním posvátného prostoru Středu.

Tento Střed lze dle Eliadeho chápat jako (a) místo posvátné hory – kde se stýká Nebe se Zemí – tudíž leží ve Středu světa. Další výklad lze popsat jako (b) chrám či palác – tudíž posvátné město či královské sídlo. Chrám lze chápat jako posvátnou horu, která se stává oním Středem. Třetí a poslední výklad, který rumunský religionista uvádí je (c) příklad posvátného města nebo chrámu, který tvoří Axis mundi[4]. Toto místo je pokládáno za setkání Nebe – Země – Pekla.

Představu posvátné hory, kde se stýká Nebe se zemí, lze například pozorovat v relativně mladé Eddě. Zde nacházíme pověst o hoře jménem Himinbjörg (nebeská hora), která se skrze duhu (Bfröst) dotýká nebeské klenby. Velice podobný námět příběhu lze spatřovat v mnoha zcela rozdílných kulturách napříč světem. Druhý příklad v podobě posvátného paláce můžeme nalézt ve jménech babylonských chrámů a věží, které byly připodobňovány k posvátným kosmickým horám. Uveďme například jména jako „Hora bouří“, „Pouto Nebe se Zemí“ či „Dům hory všech zemí“.[5] Posledním příkladem je tzv. svaté město, které je svým umístěním ve Středu země. Toto umístění zapříčiňuje setkávání tří kosmických oblastí (Nebe – Země – Peklo). Opět zde můžeme zmínit Babylon, který měl mnoho staveb nesoucí například název „Dům základů Nebe a Země“, který odkazuje na tento popis. Taktéž můžeme zmínit římský mundus tj. bránu, která byla vyhloubená kolem místa, kde byly položeny základy města. Tyto základy lze chápat jako určitý styčný bod setkávání nižších oblastí (Peklo) s pozemským světem (Země).

Posvátný symbol Středu lze také vnímat jako určitý počátek, výchozí bod a prapříčinu, která symbolizuje prapůvodní princip Jednoty, která porazila síly Chaosu. Tento Střed je tedy místem započtení Stvoření. Jak uvádí Rgvéda[6], Vesmír se začal rozšiřovat z jednoho ústředního bodu. Na to přímo navazuje tvrzení, že i člověk byl stvořen v jednom ústředním bodě – ve Středu světa. Některé starověké křesťanské tradice taktéž tvrdí, že i rajská zahrada Eden, kde byl stvořen první člověk Adam, ležela samozřejmě ve Středu světa. Ráj byl tedy „pupkem světa“, kde byl i první člověk pohřben. Ve stejném Středu světa byl dle syrské tradice i vztyčen později Kristův kříž (hora Golgota). Dostáváme se zde do tvrzení, že Spasitelova krev dopadla na hrob prvního člověka, který byl obtěžkán prvním (dědičným) hříchem. Tato událost symbolicky znázorňuje onu vykupitelskou úloh Ježíše.

Symbolika Středu se v západní společnosti ve velké míře vyskytovala až na práh moderní doby. Prastaré pojetí chrámů jakožto imago mundy[7] a představa, že ony svatyně jsou jakousi reprodukcí vesmíru v jeho podstatě, mělo ohromný vliv na architektonické uspořádání chrámů, kdy první baziliky vyobrazují tzv. Nebeský Jeruzalém. Podobný příklad v symbolice hory lze nalézt ve velmi rozšířeném „kultu“ Nanebevzetí, který je ve středověké literatuře velmi rozšířen.

Střed je tedy zcela jistě ukázkovým posvátným prostorem, který skrze archaické chápání lze vnímat jako absolutní zónu reality.[8] V tomto Středu se taktéž nacházely všechny důležité symboly znázorňující realitu. Můžeme zde jmenovat například již jednou okrajově zmiňovaný Yggdrasil. Tento severský symbol lze s trochou snahy spatřit i v jednom ze zvyků, který se dochoval do dnešních dnů i na našem území. Jedná se o stavění tzv. Májky, která symbolizuje právě onu osu světa (Střed).

Cesta ke Středu byla vždy provázena řadou nesnází a překážek. Viz poutě na posvátná místa ležících na kopcích atp. Tato cesta je taktéž plná nebezpečí. Toto nebezpečí je nutností, jelikož samotnou cestu lze chápat jako obřadní přechod z profánního světa do světa posvátného. Tudíž do světa absolutní reality, kde neplatí vliv času. Dosažení Středu se rovná iniciaci, která z profánního vytváří reálné a trvalé. Tento přechod lze analogicky brát jako spoluúčast na již zmiňovaném Stvoření, které dle kosmologie znázorňuje přechod od prvotního Chaosu ke Kosmu, Řádu. Toto Stvoření vždy začíná ve Středu, který je ukázkovým posvátným prostředím.

Z toho všeho poměrně jasně vyplývá, že každé stvoření je opakujícím se kosmogonickým aktem Stvoření Světa. Podíl lidí na tomto opakování stvoření je vytrhává z profánní (neopravdové) reality do posvátna – skutečné a absolutní realit bytí. Proto všechno co je stvořeno, je stvořeno ve Středu Světa. Poněvadž jak uvádí Eliade: „Stvoření jak víme, vychází ze Středu.“

[1] Přestože jsou jen stěží schopni determinovat jeho metafyzický význam.

[2] Zde mám na mysli především symbol svastiky. Která svým středem odkazuje na severní pól. Respektive hvězdu Polárku, která leží přesně nad zemskou osou. Je tedy taktéž užívána jako symbol onoho Středu.

[3] ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. Praha: Oikoymenh, 2009, s. 16.

[4] Axis mundi je symbol představující osu či Střed světa. Tento mytologický symbol může být znázorňován například stromem (viz Yggdrassil u severských národů), lanem, věží nebo horou. Tato archaická představa je rozšířena napříč různými kulturami.

[5] Podobné příběhy lze najít i v dalších kulturách.

[6] Starověký indoevropský náboženský étos hrdinských písní a mytologických představ.

[7] Obrazu středu.

[8] Archaické společnosti věřily, že opakováním určitých „obřadů“ se spolupodílí na procesu Stvoření, který před nimi započali Bohové. Tento posvátný akt a nekonečné obnovování času bylo chápáno jako skutečná forma reality. Naproti tomu na veškeré ostatní profánní činnosti, bylo pohlíženo jako na méně důležité a realitě neodpovídající skutečnosti. Srov. ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. Praha: Oikoymenh, 2009, 131 s.