Archiv pro štítek: jünger

Marek Skřipský: Noční rozhovor (o čem asi diskutovali dva velikáni německé literatury)

Berlín, prosinec 1930

Ve světle plynových lamp získával sníh lehce oranžový nádech. Ležel všude. Bílý příkrov zasypal ulice a silnou vrstvou pokryl střechy domů. Monotónně křupal pod botami a v nočním tichu vydával onen nezaměnitelný chroupavý zvuk. Chodec v elegantním kožeňáku jej ale nemohl slyšet a to hned ze dvou důvodů. Za prvé byl hluboce pohroužen do svých myšlenek a za druhé, ruch berlínského centra ono sněhové křoupání zcela přehlušoval.

„Berlín”, pomyslel si chodec pohrdavě, „symbol celého dekadentního výmarského Německa. Berlín se všemi těmi zatuchlými pajzly, děvkami a šmelináři. Neuvěřitelné, co s ním výmarští demokraté za pár let provedli. Berlín plný hnusných natěsnaných domů, které už svou podobou musely člověka nakazit trudnomyslností. Celá ta nová architektura nikam nesměřuje, jsou to kůlny, postavené beze smyslu. Berlín plný ohavných tabarínů, nabízejících tu nejpokleslejší zábavu, přecpaný kšeftaři, liberály, komunisty a podobnou havětí. Berlín, který… Celý příspěvek →

Možnosti transgrese a Nová pravice – Vítězslav Jinoch

Myslívali jsme, že náš osud je ve hvězdách.

Dnes víme, že je velkou měrou v našich genech.

J. D. Watson

*

V příloze knihy Kultura pro Evropu Karel Veliký píše: „V přísném smyslu žádný ‚přírodní člověk’ neexistuje, protože beze zbraní, bez ohně, bez upravené potravy a přístřeší se neobejde ani to nejprostší lidské společenství (techné patří k lidské podstatě). Člověk je tak oproti zvířeti ‚bytost deficitní’, z této nedostačivosti však zároveň plyne jeho ‚otevřenost světu’. Dnešní praví (tzn. Nová pravice, poznámka autora) mohou tuto kvalitu osvědčit např. svým přístupem k neofuturistickým ‚genovým terapiím’ (eugenika na úrovni genů), k ‚zlepšování člověka’ (surhumanismus, transhumanismus), (…) k přesahu dosavadního rozměru lidství (transgrese), kdy technično doslovně splyne s tělem.“[1] Celý příspěvek →

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek →

Chůze lesem – Ernst Jünger

Člověk má sklon spoléhat na aparaturu anebo se jí podrobovat i tam, kde musí čerpat z vlastních zdrojů. To je nedostatek fantazie. Musí znát hranici, za níž si už nesmí nechat odkoupit své suverénní rozhodování. Pokud jsou věci v pořádku, bude voda v potrubí a proud v přípojce. Je-li život a majetek ohrožen, přičaruje poplachový signál požárníky a policii. Je velice nebezpečné, že člověk příliš pevně spoléhá na tyto pomoci a že je bezbranný tam, kde nepřicházejí. Za každý komfort se musí platit. Postavení domácího zvířete má za následek situaci jatečního dobytka.

Katastrofy jsou prubířským kamenem toho, nakolik jsou lidé i národy ještě založeny svým původem. Zde alespoň jeden svazek kořenů přímo otvírá zeminu – a na tom závisí zdraví a životní vyhlídky mimo civilizaci a její jistoty.

To se ukazuje ve fázích nejvyššího ohrožení, kdy přístroje člověka nejen nechávají na holičkách, ale dokonce jej, jak se zdá, bezvýchodně svírají. Pak je třeba rozhodnout, zda partii vzdát, anebo zda v ní pokračovat z nejniternějších a nejvlastnějších sil. V druhém případě jde o rozhodnutí pro chůzi lesem.

Jedná se o úryvek jedenácté kapitoly z knihy Ernsta Jüngera Chůze lesem (Oikoymenh, 1994). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.