David Herbert Lawrence[1] byl významným britským spisovatelem, básníkem a esejistou. Svým myšlením je řazen k filosofii vitalismu (tj. filosofie života) pro níž je primárním objektem a jedinou realitou život a jeho růst[2]; proto Lawrence kritizoval křesťanství a jeho sekularizované potomstvo: demokracii a lidská práva. Naopak vyzdvihoval hodnoty jež prostupují celou živou přírodou: moc a sílu, tj. aristokratické jednání a z něj povstávající organicky uspořádané společenství. Kerry Bolton jej řadí na seznam význačných literárních osobností (Hamsun, Pound, Lovecraft, atd.), které začaly „pěstovat“ anti-egalitaristické ideje.[3] Tyto názorové pozice jsou důvodem proč se stal objektem zájmu studia různých novopravicových skupin. Česky mimo jeho populární a kontroverzní romány vyšla i slavná polemika s křesťanským myšlením, pojmenovaná Apokalypsa[4], která bude předmětem našeho krátkého zájmu.

V knize Apokalypsa je cítit silný vliv Nietzscheho na Lawrence a jeho postoj ke křesťanství. Stejně jako Nietzsche, tak i Lawrence vidí v raném novozákonním křesťanství původce odporu k životu. Podle Lawrence je to židovská pomsta Římskému impériu, tak jak ji ve slavném Antikristu vylíčil Nietzsche.[5] A proč pomsta? Pro Lawrence život znamená moc, hodnoty přežití, vládu nejlepších a odmítání slabosti. A takový byl podle něj i mladý a rozpínající se Řím, který si židovskou komunitu porobil. Rané křesťanství, převážně v rukou židů, se tak rozhodlo tyto hodnoty vitality zničit. Proto musel přijít Ukřižovaný, Nový zákon, vykoupení, hřích a víra jako caritas. A právě poslední kniha Nového zákona nesoucí název Zjevení svatého Jana (tj. Apokalypsa) tento způsob myšlení, který zavrhuje život na úkor nebeského vykoupení, symbolicky završuje. Nenávist k životu je zde dovedena do konce: k samotnému zničení živého světa a ustanovení nového božského světa, kde budou konečně slabí a utlačovaní vládnout, přičemž zbytek bude smeten. Je to vzpoura otroků proti pánům, vzpoura která odmítá odlišnost, protože odlišnost přirozeně vede k nerovnosti a k moci. Taková je Apokalypsa: náboženstvím sebe-zbožnění slabých, vlády těch rádoby pokorných, kteří se z nenávisti k římskému aristokratismu rozhodnou zničit svět, aby už žádná moc nemohla nikdy povstat. Křesťanství tím uvalilo na život, který je pro Lawrence „mimo dobro a zlo“, morální měřítko a označilo jej za špatný. Přece jen se však na chvilku v Apokalypse objevuje vitální životní princip: když se zde „Kristus všehovladce“ s mečem vyjevuje jako princip moci světa. Je to Kristus ve slávě, tolik odlišný od toho pokorného mesiáše putujícího kolem galilejského jezera, jehož původ v Apokalypse připisuje Lawrence židovské znalosti pohanských náboženství, ale tento princip je hned rychle udusán závanem Nového Jeruzaléma a stává se jen zábleskem vznešenosti mnohem starší než je samo křesťanství.[6]

Lawrence však vidí dál: křesťanství je sice dnes padlé, rozdrobené do protestantských sekt, ale duch apokalypsy žije dále: je to duch dnešní demokratické společnosti. Demokracie nechce přece nic jiného než uzmout moc aristokracii založené na výběru a předat ji lůze, která si je rovna ve svém požitkářství, kam utíká před životem. Nietzsche měl pravdu, když vizionářsky tvrdil, že se dočkáme posledního křesťanství, které bude duchem stejné jako to rané. Pro Lawrence je demokracie tím posledním křesťanstvím, komunismus je podle něj jen druhou stranou mince: jeho cílem taktéž není nic jiného než zničení moci, která roste z života a organické společnosti ve prospěch materialistické oligarchie. Křesťan, demokrat a komunista jedno jsou.

Apokalypsa, jakožto vyvrcholení ducha Nového zákona, nejenže uvrhla na člověka odpor k životu a všemu, co podporuje jeho duchovní a biologický růst, ale zmrzačila také jeho vědomí: zničení světa, vláda slabých a smetení všech ostatních jsou nevyhnutelné. Vědomí dějin bylo pokřiveno tak, že duch Apokalypsy se stal  evropskému člověku nezměnitelným osudem. Lawrence oproti tomu projevuje určitý cit pro „nietzscheovské“ nelineární chápání dějinného času: židovské lineární pojetí dějin nás duševně zmrzačilo. Lawrence chce, aby se člověk zbavil myšlení, které se pohybuje v nezměnitelném schématu „od začátku až do konce“, tj. „od stvoření až k apokalypse“[7]: jen tak se můžeme stát pány svého života a vzdorovat duchu křesťanství, který je dnes sekularizovanou demokracií. „Od začátku do konce“ je schéma myšlení, které Nietzsche považuje za jeden z hlavních rysů křesťanství, proti kterému staví nové schéma myšlení, pojmenované „tragické“. Tragické myšlení nastoluje odlišné ontologické chápání světa: „tragické“ myšlení v každém okamžiku  předpokládá novou možnou konstituci sil a vůle („věčný návrat“). Na tuto novou dějinnou časovost navazuje v Apokalypse Lawrence.

Lawrence zmiňuje před-křesťanské vnímání času a dějin, které je cyklické („čas je kruh“), ale svou post-křesťanskou intuicí jde ještě dále: toto vnímání se nepohybuje na povrchu kruhu, ale uvnitř. Pro Lawrence se čas spíše realizuje v kružnicích vyplňující kruh (tedy ne na povrchu kruhu jako cyklické vnímání času!) a umožňuje pohyb nahoru a dolu v každém okamžiku (tj. z kružnice do kružnice), přičemž tento pohyb  předpokládá možný vzestup i pád v rámci dějin, ale střed (bod) kruhu se nemění a východisko každého dalšího pohybu zůstává stejné: v rukách člověka (temporalita je tedy antropologickou konstantou člověka).[8] Takovým jednáním se tedy v každém dalším okamžiku můžeme ocitnou v novém světě, založit nový počátek. Jen tak můžeme vzít osud do vlastních rukou a do budoucího promítnout hodnoty, které tu už byly: síla, moc a hierarchie. Takové je pojímání času u Lawrence: „život místo Ukřižovaného“.

Poznámky:

[1]David Herbert Lawrence se narodil 11. září 1885 v Eastwood, Nottinghamshire, Anglie. Bývá řazen mezi literární představitele anglického realismu, který byl charakterizován pravdivým zachycením skutečnosti, zrcadlícím odrazem společnosti. Lawrence se ve svém díle zaměřoval na lidské instinkty, emoce, sexuální rovinu, vztah k přírodě a také na eugeniku. Jeho díla se stala pro svou dobu silně kontroverzními. D. H. Lawrence zemřel 2. března 1930 ve Vence, Francie.

[2]D. H. Lawrence se řadí do vitalistického filosofického a uměleckého proudu, který se vymezuje proti empirismu, mechanismu a racionalismu. Smyslové a rozumové poznání není pro proud vitalismu absolutním, ale je jen nástrojem života kolem nějž se vše točí. Viz např. BLECHA, Ivan. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004, str. 143-147.

[3]BOLTON, Kerry. Artists of the Right: Resisting Decadence. San Francisco: Counter-Currents, 2011, 210 str.

[4]LAWRENCE, David Herbert. Apokalypsa. Praha: Garamond, 2002, 133 str.

[5]NIETZSCHE, Friedrich. Antikrist. Olomouc: Votobia, 2001, 126 str.

[6]LAWRENCE, David Herbert. Apokalypsa. Praha: Garamond, 2002, str. 27-35.

[7]TAMTÉŽ, str. 27-35.

[8]TAMTÉŽ, str. 61nn.