Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně.

Proti tomuto pojetí dějin se staví mladší pohled, který tvrdí, že vše okolo nás je dílem náhody. Dějiny tedy neplynou do nějakého předem stanoveného konce, nemají smysl. Spíše je možné je vnímat jako chaos. Někdy se též setkáváme s pojmem – dějiny jako nesmysl.[1] Tato myšlenková škola vychází především z postavy německého filosofa Fridricha Nietzscheho a „jeho“ Zarathustry (O vidění a hádance, Uzdravující se)[2], který částečně čerpal z antického filosofa Herakleitose. Většina novodobých filosofů už jen svými pracemi navazují a rozvádějí teze, které Nietzsche publikoval během 19. století. To je přesně případ Martina Heideggera, který ve svých úvahách hovoří o autentické časovosti a trojdimenziálním čase. Pomožme si citací z publikace Kultura pro Evropu, kde Karel Veliký shrnuje: „Minulost stejně jako budoucnost jsou přítomny v každém aktuálním děním, přičemž z tohoto rozhraní lze minulost, jakkoliv dávnou, znovu uchopit, osvětlit a vůlí přenést do budoucnosti, která tak zůstává otevřená.“[3]

Vraťme se nechvíli ještě k první kategorii chápání času jako smyslu. Sem bychom mohli zařadit především většinu náboženských systémů, které nepovažují naší přítomnost a dějinnost jako hříčku náhody. Taktéž sem, ale můžeme zařadit zcela sekularizované pohledy na dějiny, tak jako na tuto problematiku nahlíží například Oswald Spengler.[4] Ten zcela ve zkratce tvrdí, že směřovaní dějin, je formováno nespecifickou silou, která dává dějinám cíl.

Dělení času

Výše zmiňované dělení můžeme dále rozvést na ještě specifičtější pohledy, které si v následujícím textu detailněji rozebereme. Prvním z nich je pojetí, které chápe čas jako lineární běh událostí. Zjednodušeně můžeme říci, že čas sám o sobě má jistý počátek a konec. Běh událostí tedy předem směřuje do určitého stanoveného cíle. Francouzský filosof nové pravice Alain de Benoist k tomu uvádí toto: „Lineární pojetí se v evropském časoprostoru objevuje s žido-křesťanstvím. Dějinné dění představuje jako linii, která se dá sledovat z před-dějinného stavu (prvopočáteční ráj, zahrada Eden) do stavu podějinného (nastolení království božího na zemi). Struktura toho-to schématu byla popsána mnohokrát. Člověk kdysi žil v dokonalém souladu se stvořitelem. Jednoho dne však pochybil (prvotní dědičný hřích); nato byl vyhnán z ráje a vstoupil do dějin – do onoho „slzavého údolí“, kde „si svůj chléb musí zasloužit v potu tváře“. Nicméně díky dobré zprávě (evangeliu), která zvěstuje příchod spasitele (Ježíše v křesťanské soustavě) na zemi, může příště „zvolit správně“ a zajistit si (individuální) spásu pro věčnost. Na konci času, po posledním soudu (armagedonu), se od sebe definitivně oddělí dobří a zlí. Podějinný stav obnoví předdějinný, a to bude konec dějin: dějiny se uzavřou jako závorka a rozplynou se v sobě samých.“[5]

Když vypustíme metafyzický rozměr „příběhu“, který nahradíme zcela světským životem na zemi, získáme analogii s marxismem. Dle marxistů prvotní lidská společnost žila de facto v komunismu. Problém nastává s první dělbou práce a osobní vlastnictvím, od této chvíle vlastně vznikají dějiny, do kterých vstupuje člověk. Tyto dějiny ale opět a nevyhnutelně směřují do svého cíle, kde bude vytvořena opět beztřídní společnost – komunismus.

Se stejným pohledem na věc přichází i Francis Fukuyama[6], který věrný Hegelově dialektice, předpovídá konec dějin. Tento konec dějin nastane po „aplikování“ tržního hospodářství a parlamentní demokracie po celém světě, které je dle Fukuyami nevyhnutelné. I Fukuyama se zde zmiňuje o prapůvodní ideální společnosti, která opět směřuje do svého konce – konce dějin. I zde tedy můžeme pozorovat naprosto ukázkové pojetí času v jeho lineární podobě.

Jestliže lineární pojetí bylo typické především pro křesťanské a židovské náboženství, cyklické chápání času můžeme zařadit do okruhu pohanských náboženství, která Evropa vyznávala dávno před příchodem prvních křesťanů.

Cyklicky chápaný času lze nejlépe popsat, jako střídání ročních cyklů. Čas je uzavřen v jakési smyčce, kde se neustále opakuje věčně podobné. Cyklický čas je asi nejvíce typický pro starověkou Indii[7] či avestkou Persii. Do starověké Evropy se dost možná dostal právě skrze indoevropské nájezdníky, kteří tento kontinent postupně ovládli.

Hinduisté například do dnes věří ve střídání různých dějinných cyklů. Můžeme zde hovořit o tzv. zlatém věku, kdy kultura a obyvatelé prožívají nevětší slávu a úspěchy. Zlatému věku však předchází věk temna tzv. kali-jugy, kdy veškerá společnost klesá k absolutnímu dnu.

V novodobých evropských dějinách s tímto pojetí pracovali nejvíce asi dva tradicionalističtí filosofové Julius Evola a René Guenón. Oba dva tvrdili, že současný svět se nachází v době temna. Evola na rozdíl od Guenóna, který čas chápal fatalisticky[8], připouštěl možnost tzv. hrdinského věku, který skrze člověka dokáže vrátit čas zpět do zlaté doby.[9]

Již zmiňovaný Spengler přichází s tvrzením, které říká, že vývoj všech nám známých civilizací podléhá jistým cyklům. Zcela zjednodušeně lze říci, že civilizace podléhají běhu času jako lidský život včetně své konečnosti. Opět zde můžeme tedy vidět opakování cyklů, které je ale zbaveno své sakrální podstaty.

Zajímavý pohled na věc přináší rumunský historik náboženský M. Eliade, který promítání cyklů vidí i v životě starých pohanských společenství. Tato společenství každý rok opakovala sérii různých rituálů, pomocí nichž věřila, že vrací čas opět na mytický počátek a zároveň se spolupodílí na tvůrčím božském aktu.[10]

 Poslední pojetí času, které zde zmíníme, je sférické. Předešlé dvě chápání, považovaly dějiny jako smysl. Sférické pojetí chápe dějiny (čas) jako chaos. Podle tohoto chápání je možné vlastně cokoliv. Člověk je pánem forem, k změně je nutné „jen“ dostatečně velký tlak, který zatlačí na cílené místo. Dějiny se pak vydají směrem, kterým požadujeme. Vše je tedy otevřené, vše je možné. Nejvíce tento pohled rozebírá již jednou zmiňovaný Nietzsche ve svém díle Soumrak model.[11]

Závěr

V předešlém krátkém textu jsme postupně představily nejznámější pohledy na dějinnost, tak jak jí chápe člověk. Je možné zcela zjednodušeně říci, že veškerá náboženství, která přináší své pohledy na čas, chápou dějiny jako smysl. Tedy jako něco podstatného, něco někam cíleně směřujícího. Na druhé straně stojí pohled dějin jako náhody, chaosu či nesmyslu. Kdy za dějinami a jejími událostmi nemůžeme hledat nic vyššího. Představitelé této teze zastávají názor, že dějiny existují jen skrze člověka. Nikdy ne samy o sobě.

Poznámky:

[1] Srov. LOCCHI, G. O smyslu dějin [online]. Tübingen, 1981, s. 55. Dostupné na WWW: <https://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/edice-fascikly/o-smyslu-dejin/>

[2] Viz NIETZSCHE, F. Tak pravil Zarathustra. Praha: Dobrovský, 2014, 354 s.

[3] ROMUALDI, A. Kultura pro Evropu. Praha: Délský potápěč, 2012, s. 124-125.

[4] Viz SPENGLER, O. Zánik západu. Praha: Academia, 2011, 776 s.

[5] BENOIST, A. O nominalismu [online]. Paříž, 1979, s. 4. Dostupné na WWW: <http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/edice-fascikly/alain-de-benoist-nominalismus/>

[6] FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka, 2002, s. 273-309.

[7] Zde máme na mysli především období tzv. harapské a védské kultury, kdy Indický poloostrov postupně ovládli kmeny kočovných Árjů (Indoevropanů).

[8] Guenón nepřipouštěl možnost jakéhokoli zvratu, který by mohl uskutečnit sám člověk.

[9] FREDA, F. Rozmetání systému. Praha: Metonia, 2014, s. 82-84.

[10] ELIADE, M. Mýtus o věčném návratu. Praha: Oikoymenh, 2009, s. 22-25.

[11] NIETZSCHE, F. Soumrak model. Praha: Československý spisovatel, 2009, s. 157-160.