Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?
Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku.
Samozřejmě zde nemluvím o politickém projektu, jen jako historik ukazuji sérii skutečností.
Mohli bychom pochopitelně mluvit i o dalších skutečnostech. Dunajská habsburská monarchie byla jednou z nich, právě tak jako baltská Evropa, což už však dávno neplatí o Středozemí, jež přestalo být osou evropské jednoty po arabsko-muslimském záboru.
Evropa však přece jen je něčím velice odlišným od geografického vymezení své existence.
Vědomí příslušnosti k Evropě, evropanství, je totiž mnohem starší než moderní koncept Evropy, což jasně vysvítá na povrch i z po sobě jdoucích označení: helénismus, keltská kultura, římanství, Franská říše či Křesťanstva. Coby odvěká tradice je Evropa plodem mnohatisíciletého společenství kultury, jež odvozuje svou jedinečnost i jednotu od lidí, kteří ji vytvořili, a duchovního dědictví, jehož nejvyšším vyjádřením jsou Homérovy básně.
Stejně jako další velké civilizace – Čína, Japonsko, Indie nebo semitský Východ – má i ta naše hluboké, prehistorické kořeny. Vyrůstá ze specifické tradice, která v různých podobách probleskává napříč časem. Vznikla z duchovních hodnot, jež utvářejí naše chování a vyživují naši představivost dokonce i poté, co upadnou v zapomnění.
Je-li tak například prostá sexualita univerzální, podobně jako akt ukájení hladu, liší se láska napříč civilizacemi, stejně jako zpodobnění ženskosti, obrazové umění, gastronomie či hudba. Odráží se v nich určitá duchovní morfologie, záhadně přenášená krví, jazykem i jakousi kolektivní pamětí společenství. Tato specificita z nás činí to, čím jsme – a ne něco jiného – a to i tehdy, když naše povědomí o ní upadá.
Takto chápaná tradice utváří a prodlužuje individualitu, pomáhá utvářet identitu a dodává životu smysl. Není to ale nějaká neosobní transcendence – tradice je „já“ překračující čas, živoucí vyjádření partikulárního uvnitř všeobecného.
Jméno Evropa se objevuje před 2500 lety u Hérodota a v Popisu Země Hekataia z Míletu. Jistě ne náhodou zařadil tento řecký geograf Kelty a Skyty nikoliv mezi barbary, ale evropské národy. Právě tehdy se pod stínem hrozby válek s Peršany také poprvé objevuje evropské sebeuvědomění. To se v dějinách opakuje zas a znovu: identita se rodí z vnější hrozby.
Dvacet století po Salamíně pociťovali lidé pád Konstantinopole 29. května 1453 jako ještě větší a horší otřes. Celý východní přístup do Evropy se otevřel osmanské lačnosti, která se nakonec zastavila až na hradbách habsburského Rakouska.
Tento kritický okamžik znamenal ovšem také dovršení rozvoje evropského povědomí v moderním slova smyslu.
Roku 1452 vydal filozof Jiří z Trapezuntu manifest Pro defenda Europa, kde se už místo Křesťanstva mluví o Evropě.
Po pádu byzantského hlavního města kardinál Piccolomini, pozdější papež Pius II., napsal: „Vyrvali nám východní část Evropy.“ Aby dokreslil plný význam a závažnost událost, odvolával se nikoliv na církevní otce, ale v hierarchii evropské paměti výše postavené básníky a autory tragédií starého Řecka. Tato katastrofa, dodal, znamená „druhou smrt Homérovu, Sofoklovu i Euripidovu“. Tento prozíravý papež zemřel roku 1464, plný zoufalství nad tím, že nedokázal zmobilizovat vojsko a flotilu, jež by znovu získaly Konstantinopol.
Celé její dějiny jasně dokládají, že Evropa skutečně je odvěkým civilizačním společenstvím. Pokud se nebudeme vracet až k jeskynním malbám a megalitickým kulturám, sotva nalezneme byť jen jediný velký historický fenomén v jedné ze zemí franské sféry, na němž by nepodílely i ty ostatní. Středověké rytířství, epická poezie, dvorská láska, monarchie, feudální výsady, křížová tažení, rozvoj měst, gotická revoluce, renesance, reformace i protireformace, zámořské objevy, zrod národního státu, sekulární i náboženské baroko, hudební polyfonie, osvícenství, romantismus, prométheovský kosmos techniky či probuzení nacionalismu… Ano, to vše patří Evropě a právě jen Evropě. Každý velký okamžik v jedné evropské zemi našel v průběhu dějin okamžitě svůj ekvivalent mezi blízkými evropskými zeměmi – a nikde jinde. Co se týče konfliktů, které k tomuto našemu dynamismu odedávna přispívaly, pohánělo je zpravidla soupeření vládců či států, nikdy však střet kultur nebo civilizací.
Na rozdíl od méně Štěstěnou milovaných národů si Evropané obvykle nemuseli klást otázky ohledně své identity – stačilo jim prostě existovat: početní, silní a často triumfující. S tím je však konec. Strašlivé „století roku 1914“ skoncovalo s nadvládou Evropanů, kteří těžce zápasí s démony pochybností o sobě samých, což jen naoko usnadňuje dočasný hmotný blahobyt. Prodavače ideje sjednocení budí otázka identity zbrocené potem ze sna. Identita však není pro společenství o nic méně důležitá než otázky etnických a územních hranic.
Úryvek z knihy Dominiqua Vennera Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle (Paris: Pygmalion, 2006).
Vyšlo na Counter Currents. Z francouzštiny přeložil Greg Johnson, do češtiny přeložil T.K. .