Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Všechny silné, mužně orientované, radostně výbojné společnosti jako např. islám holdují kultu hrdinů a mučedníků. Na francouzských a německých školách však již hrdinové nejsou žádoucí (Johanka z Arku, rytíř Bayard, Andreas Hofer atd., nemluvě o Karlu Martelovi, ten je snad již klasifikován jako „rasistický“), neukazují víc než imitované vzory. Sami o sobě politicky korektní republikánští hrdinové „Velké francouzské revoluce“ se pozvolna propadají v zapomnění. Dokonce generace osmašedesátníků měla několik „hrdinských“ identifikačních postav (Che Guevara, Mao, Fidel Castro, Frantz Fanon atd.), avšak i tyto pochybné osobnosti již netáhnou.
A také pokonciliární katolická církev {1962} se ve svých vytrvalých snahách odhodit vše tradiční prakticky vzdala kultu svatých, protože na něm ulpívá nádech pohanství. (1) Odmítání hrdinů rovnostářskou ideologií lze samozřejmě vysvětlit tím, že hrdina je silná osobnost, která se liší od masy a je jejím průvodcem, ukazatelem, ale také tím, že hrdina předpokládá dynamický pojem „národa“ jako historicky plodného osudového společenství, které je životaschopné teprve prostřednictvím příkladu několika tvůrčích osobností, což zase vyžaduje světový názor, který je dnes absolutně zatracen. Hrdina, jehož oběť je příkladem pro jeho národ: takový obraz je našim dnešním sekulárním a kněžským klerikům nesnesitelný. Avšak i dekadentní, etnomasochistická společnost, v níž žijeme, potřebuje alespoň pseudo- nebo rádoby hrdiny: fotbalové hráče, stars, které uvádí na trh jako prací prášek, lékaře humanitární pomoci atd.
Paradoxně USA, jejichž společnost je obecně hodnocena jako ještě dekadentnější než evropská (což ovšem vyžaduje bližší argumentaci), ještě drží kult patriotických hrdinů ve filmu a v literatuře při životě. Je to tím podivuhodnější, že USA jsou rodištěm mediálně efektních pseudohrdinů show businessu, kteří nejsou ničím jiným než zábavním průmyslem uměle fabrikovanými identifikačními postavami – opět doklad, že co se týče Ameriky, nejsou věci tak jednoduché. V Evropě by tento „populistický“ kult hrdinů, u něhož se nikdy nedrží odstup, byl každopádně prostě nemyslitelný. Místo toho je zde vlastenecké hrdinství zesměšňováno jako primitivní. Ti, kteří v Evropě udávají tón kultuře, se rádi dávají otupovat a hýčkají negativismus. Podívejme se někdy na „hrdiny“ francouzského filmu asi za posledních 20 let: většinou jsou to duševní outsideři, budižkničemové, postižení, psychopati. A za další (a horší): je to americké filmové umění, které vzdává evropským hrdinům jim náležející čest (s filmy jako 300: Bitva u Thermopyl, Excalibur, Statečné srdce).
Obnova Evropy předpokládá rehabilitaci jejích hrdinů v lidové kultuře. Opovážlivost, uvážíme-li, že masová média ohlupují národ maniakálním kultem sportovců (kteří vydělávají miliardy) nebo podporují mohutnými výdaji hvězdy spektáklu a audiovizuálního sektoru, které jsou zcela bez talentu i obsahu. Povrchní, humanitářsky přizdobené osobnosti servírují národu prostřednictvím zfalšovaných „anket“ hrané „hrdinství“, sestávající se hlavně z finančních sinekur nebo ješitného komediantství.

Poznámky:

(1) “Katolicismus je zpohanštělé křesťanství.”, píše rovnou Remy de Gourmont ve stati Věčné pohanství (v: Morálka lásky, Praha 1919). Tato idea je přinejmenším od dob Barrèsových ve Francii velmi rozšířená.

Ukázka je z knihy G. Fayeho Proč bojujeme, heslo “Hrdina” na straně 126. Pokud se vám ukázka líbila, přečtěte si celou knihu – k objednání zde.