Archiv pro rubriku: Geopolitika

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví. Celý příspěvek →

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – první část

Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky. Celý příspěvek →

Michael Walker: Ještě k Fayeho Archeofuturismu část II.

Proti růstu

Fayeho replika proti „paradigmatu hospodářského rozvoje“ je prostá:

Intelektuální revoluce už započala: lidé si začínají všímat, aniž by se to zatím odvážili říct nahlas, že staré poučky, podle kterých se život lidstva na individuální i kolektivní úrovni každým dnem zlepšuje díky vědě, šíření demokracie a rovnostářské emancipaci, jednoduše nejsou pravdivé… Naplno proto dnes začínáme pociťovat neblahé účinky masové technologie: stále odolnější viry, problémy způsobené průmyslově produkovanými potravinami, nedostatek půdy a pokles objemu světové zemědělské výroby, rychlé a všudypřítomné ničení životního prostředí či vývoj zbraní masového ničení návdavkem k jaderné pumě – nemluvě o tom, že technologie vstupuje do své barokní fáze. (s. 162-3) Celý příspěvek →

Michael Walker: Ještě k Fayeho Archeofuturismu část I.

V 80. letech patřil Guillaume Faye k nejznámějším představitelům think-tanku Nové pravice GRECE a byl i jeho zdaleka nejoblíbenějším řečníkem. Svou břitkostí, vervou a vhodně přimíchanou trochou opovržení – přezíravé „l’acteur Reagan“ či pohrdavé „monsieur Henri Levi surnommé le grand“ – pravidelně přiváděl obecenstvo k výbuchům nadšení. Pokaždé, když jsem ho slyšel mluvit na akci GRECE, se mu dostalo ovací ve stoje. Celý příspěvek →

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek →

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek →

Přesýpací hodiny kapitalismu – Alain de Benoist

Nůžky nerovnosti se všeobecně rozevírají – mezi zeměmi navzájem i v rámci většiny z nich. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a střední třídu ohrožuje pád do chudoby. Nabízí se otázka – jak jsme do této situace dospěli? Podívejme se při hledání odpovědi na novější dějiny kapitalismu.

V kapitalistickém systému 19. století byl třídní boj hrou s nulovým součtem: co jedna třída získala, musela jiná zákonitě ztratit – odtud také pramenila tvrdost Systému. V následujícím století, počínaje 30. lety, přinesl úsvit Fordova věku zásadní revoluci, která celý systém posunula na vyšší stupeň. Fordismus vycházel z poznatku, že výroba postrádá smysl, pokud není předmětem spotřeby, což znamená, že pokud měli být dělníci schopní koupit si jim určené zboží, museli být také víceméně slušně zaplacení. Celý příspěvek →

Problémem EU je, že zdiskreditovala Evropu (Rozhovor s Alainem de Benoist)

Čím méně účinkují opatření zaváděná Evropskou komisí, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.

Celý příspěvek →

Imigrace: rezervní armáda kapitálu -Alain de Benoist

V roce 1973, krátce před svou smrtí, se francouzský prezident Georges Pompidou přiznal, že stavidla masové imigraci otevřel na přání četných velkopodnikatelů jako Francis Bouygues, kteří chtěli využít poddajné a laciné pracovní síly bez jakéhokoliv třídního povědomí či tradice hnutí za sociální práva.

Tento krok měl zároveň stlačit platy francouzských dělníků, zchladit jejich protestní zápal a rozbít jednotu dělnického hnutí. Jak prezident dodal, velcí šéfové „chtějí pořád víc a víc.“ Celý příspěvek →

Podstata archaismu – Guillaume Faye

 

Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah. Celý příspěvek →