Guillaume Faye-Mars a Héfaistos: Návrat dějin

Dovolte mi ‚archeofuturistickou‘ alegorii, vycházející z věčného symbolu stromu, který posléze připodobním k raketě. Předtím se však chvíli zabývejme ponurou podobou nadcházejícího století.

Jedenadvacáté století bude stoletím železa a bouří. Nebude připomínat ony harmonické obrazy budoucnosti, predikované a optimisticky vykreslované ještě v 70. letech minulého století. Nedospějeme ke globální vesnici, předpovězené v roce 1966 Marshallem MacLuhanem, planetární síti Billa Gatese ani Fukuyamově konci dějin: liberální globální civilizaci, spravované univerzálním státem. Bude to století soupeřících národů a etnických identit. Lidé, kteří chtějí v této zkoušce ohněm obstát, si musí – jen zdánlivě paradoxně – udržet nebo znovu získat původní dědičné hodnoty a skutečnosti – biologické, kulturní, etické, společenské a duchovní – a zároveň ovládnout ve svých rukách nejnovější poznatky technologie a vědy. V 21. století evropská civilizace – prométheovská a tragická, avšak nesmírně křehká – buď projde metamorfózou, nebo nenávratně zanikne. Půjde o století rozhodující.

19. a 20. století znamenala pro Západ čas víry v emancipaci od zákonů života; víry ve vlastní nekonečnost a neomezenost – i po dosažení Měsíce. Dvacáté první století toto s největší pravděpodobností změní a my se – nejspíše prostřednictvím utrpení – navrátíme zpátky do reality.

Toto období bylo také vyvrcholením buržoazního ducha – těchto duchovních neštovic, tohoto monstrózního a pokřiveného simulakra ideje elity. V tomto století bouří budeme svědky obrody konceptů lidu i aristokracie. Buržoazní sen se zhroutí následkem prohnilosti svých zásadních principů a malicherných příslibů: štěstí nevychází z materialismu a konzumu, vítězného tažení nadnárodního kapitalismu a individualismu, ani z bezpečí, míru nebo sociální spravedlnosti.

Vezměme si příklad z Nietzscheho pesimistického optimismu. Jak napsal Drieu La Rochelle:“Nezůstal žádný řád věcí hodný uchování – je třeba vytvořit nový.“ Bude začátek jedenadvacátého století obtížný? Pohybují se všechny ukazatele v červených číslech? Tím lépe. Předpovídali po rozpadu SSSR konec dějin? My se snažíme urychlit jejich návrat: burácivý, bojovný a archaický. Islám obnovil svou dobyvačnou kampaň. Americký imperialismus pokračuje ve svém pochodu. Čína i Indie usilují o status supervelmoci – a tak bychom mohli pokračovat. Jedenadvacaté století se bude odvíjet pod dvojím znamením boha války Marta a Héfaista, božského kováře, zbrojíře, pána technologie a chtonických ohňů.

Ku čtvrtému věku evropské civilizace

Evropská civilizace – a nebojme se ji navzdory pokryteckým etnomasochistickým xenofilům označit za civilizaci vyšší – může toto století přežít jedině pomocí bolestivého přehodnocení některých svých zásad. Může uspět, pokud zůstane pevně ukotvena ve své věčně metamorfní podstatě: změnit se a zůstat sama sebou, schopnost vypěstovat zakořeněnost i transcendenci, věrnost své identitě a velkolepým dějinným ambicím.

Za První věk evropské civilizace považujme starověk a středověk: čas zrození a zrání. Druhý věk se rozprostírá od věku objevů až k 1. světové válce: šlo u uchopení pomyslného světového trůnu. Evropská civilizace dobývá svět, ale stejně jako předtím Řím a Alexandrova říše je pohlcena vlastními marnotratnými dětmi, Západem a Amerikou – a také lidmi, které (jen povrchně) kolonizovala. Třetí věk přichází – v tragickém uspíšení chodu dějin – s Versaillským systémem a koncem občanské války let 1914-1918: dvacáté století plné katastrof. Čtyřem generacím se podařilo zničit plody práce více než čtyřiceti. Dějiny připomínají trigonometrické asymptoty „teorie katastrof“: právě v květu své krásy růže vadne, bezprostředně z klidného a slunečného ovzduší propuká vichřice. Tarpejská skála se strmí blízko Kapitolu!

Evropa podlehla vlastnímu tragickému prométheovství, vlastní otevřenosti světu – stala se obětí excesu každé imperiální expanze: univerzalismu, neohlížejícím se na jakoukoliv etnickou solidaritu, a tím pádem také obětí šovinismu.

Právě začíná Čtvrtý věk evropské civilizace. Bude Věkem znovuzrození nebo zatracení. Jedenadvacáté – osudové – století rozhodne o životě či smrti naší civilizace, dědice Indoevropanů. Evropané v hloubi svých srdcí vědí – na rozdíl od vyznavačů pouštních náboženství – že osud a bohové nejsou tváří tvář lidské vůli všemocní. Jako Achilleus nebo Odysseus se skutečný Evropan před bohy nepokořuje a neklečí, ale stojí vzpřímeně – dějiny neznají „nevyhnutelné.“

Alegorie Stromu

Strom tvoří kořeny, kmen a listoví – tedy takříkajíc podstata, tělo a duše.

1) Kořeny představují „podstatu,“ biologické ukotvení národa a jeho území, jeho vlast. Nemůžeme si je přivlastňovat, jen o ně pečujeme a následně je předáváme dále. Patří národu a jeho kolektivní dědičné duši; vychází z lidu, z toho, co Řekové označovali ethnos a Němci das Volk. Kořeny pochází od předků a jsou určeny novým generacím. (Proto bychom měli případy míšení označovat za neoprávněné přivlastnění si hodnoty, určené k předání – a tedy za zradu.) Jakmile zmizí podstata, všechno ostatní se stává nemožným. Pokud pokácíme kmen Stromu, může znovu obrůst. I poraněný může Strom dále růst, pokud ‚zůstane věrný‘ svým kořenům, dědičným základům a půdě, která jej vyživuje. Pokud jsou však kořeny vytrženy anebo půda znečištěna, strom hyne. Proto územní kolonizace a rasové smíšení představují nekonečně vážnější nebezpečí než jakékoliv kulturní či politické zotročení, jehož jho může národ setřást.

Kořeny – dionýsovský princip – prorůstají půdou a vytvářejí demografickou vitalitu a teritoriální ochranu stromu proti plevelu. Kořeny – „podstata“ – nikdy nezůstávají neměnné. Jak si všímal Heidegger, prohlubují svou esenci. Kořeny symbolizují zároveň „tradici“ (z lat. tradere – to co je předáváno) a „arché“ (zdroj života, věčná obnova). Kořeny tak ztělesňují nejhlubší paměť předků i věčnou dionýsovskou mladistvost, která nás opět vrací k zásadnímu konceptu prohlubování.

2) Kmen je „sómou“ Stromu, jeho tělem, kulturním a fyzickým vyjádřením národa, neustále se inovující, vyživován mízou proudící od kořenů. Není ztuhlý, ale roste v soustředných vrstvách a zvedá se k nebesům. Dnes se lidé, usilující o neutralizaci a zničení evropské kultury, zasazují o její „uchování“ v podobě pomníků minulosti, jakoby ve formaldehydu pro „neutrální“ badatele – nebo se prostě jen snaží zlikvidovat historickou paměť mladých generací. Konají tak práci dřevorubců. Kmen je – na zemi, která jej drží – věk za věkem, růstem a metamorfózou. Strom staré evropské kultury byl vykořeněn a odstraněn. Desetiletý dub nepřipomíná tisíciletý – přesto jde o tentýž dub. Kmen, vzdorující bleskům, následuje jupiterský princip.

3)Listoví je nejkrásnější, ale i nejkřehčí z celého celku. Umírá, vadne, a znovu se objevuje – podobně jako slunce. Roste všemi směry. Představuje psýché, tj. civilizaci, tvorbu a hojnost nových forem. Jde o raison d’être Stromu, jeho účel. Navíc – jakým zákonem se řídí růst listí? Fotosyntézou – tedy „zužitkovávání energie světla.“ Slunce vyživuje listy a ty na oplátku vyrábí životně důležitý kyslík. Rašící listoví tak ztělesňuje apollinský princip. Ale pozor: pokud roste neuspořádaně a anarchicky (podobně jako evropská civilizace, usilující o to, stát se globálním Okcidentem, táhnoucím se napříč celou planetou), chytne jej – jako špatně uvázanou plachtu – bouře, a ta následně strhne a vyvrátí celý strom. Listoví je třeba prořezávat a udržovat. Pokud chce evropská civilizace přežít, nesmí se šířit napříč Zemí ani uplatňovat přístup otevřené náruče… listoví, rostoucí příliš neohroženě, se přetíží nebo může být snadno zadušeno úponky parazitů. Musí se soustředit na svůj klíčový prostor, tedy Evrosibiř. Z toho tedy vysvítá důležitost kategorického etnocentrismu. Jedná se o politicky nekorektní termín, ale nepochybně mu je třeba dát přednost před „etnopluralismem“ a de facto multietnickým modelem, kterým se někteří – z nevědomosti nebo zlých úmyslů – snaží zmást odbojného ducha těch nejlepších v řadách mládí.

Trojnou metaforu stromu lze přirovnat k pozoruhodnému evropskému vynálezu – raketě. Raketové motory s jejich chtonickými ohni odpovídají kořenům. Oblý trup připomíná kmen stromu. A kabina, z níž jsou vypouštěny satelity či plavidla poháněná solárními panely, pak upomíná na listoví.

Skutečně můžeme jako pouhou náhodu odbýt pojmenování pěti význačných řad raket, vytvořených Evropany (včetně americké diaspory): Apollo, Atlas, Mercury, Thor a Ariadne? Strom je lid. Stejně jako raketa míří k nebesům, ale vyrůstá ze země, z úrodné půdy – již nesmí zamořovat jiné parazitické kořeny. Co se prostoru týče, plocha odpalovací plochy musí být dokonale vyčištěna a zabezpečena – a stejně tak každý dobrý zahradník ví, že pokud má strom vyrůst do výšky a síly, musí napřed zbavit jeho kořeny plevele, osvobodit kmen ze sevření parazitických popínavých rostlin a také prořezat suché větve.

Od soumraku k úsvitu

Toto století bude buď stoletím fénixovského znovuzrození a metamorfózy Evropy nebo jejího zániku coby svébytné civilizace a postupné přeměny na kosmopolitní a sterilní lunapark, zatímco jiné národy si svou identitu uchovají a rozvinou svou moc. Evropu ohrožují dva nebezpečné příbuzné viry: nákaza zapomínání sebe sama, vnitřního sesychání a na druhé straně přílišného „otevírání se jiným.“ V 21. století se musí Evropa – aby přežila – přeskupit (tj. rozpomenout se) a následovat své faustovské a prométheovské tužby. Tak zní požadavek coincidentia oppositorum, neboli sbíhání opaků, dvojí nutnost paměti a vůle k moci, kontemplace a novátorské tvořivosti, zakořeněnosti a transcendence. Heideggera a Nietzscheho…

Začátek tohoto století nutno chápat jako beznadějnou půlnoc světa, o níž mluvil Hölderlin. Největší tma ale vždy přichází těsně před svítáním. Slunce – sol invictus – se totiž navrátí. Po soumraku bohů – úsvit bohů. Naši nepřátelé odedávna vzývali Velký soumrak a na jejich vlajkách se skví noční hvězdy. Oproti tomu jsou naše vlajky vyzdobeny hvězdou Velkého úsvitu, zářícími paprsky; kotoučem, květem poledního slunce.

Velké civilizace mohou překonat temnotu úpadku a dospět k obrodě: islám a Čína jsou toho důkazem. Spojené státy nikdy nebyly civilizací, ale společností, globální materializací buržoazní společnosti; kometou, jež staví svou sílu na odiv domýšlivě, ale jen nakrátko. Chybí jí totiž kořeny a není naším skutečným soupeřem na jevišti dějin – pouhým parazitem.

Čas dobývání pominul. Nastala doba znovudobývání, vnitřního i vnějšího: opětovné přivlastnění si vlastní paměti a prostoru – a že se jedná o skutečně velkolepý prostor! Čtrnáct časových pásem, nad nimiž slunce nezapadá. Od Brestu k Beringově úžině se rozprostírá skutečná Sluneční říše, místo zrodu a expanze Indoevropanů. Na jihovýchodě žijí naši indičtí bratranci, na východě velkolepá čínská civilizace, která se může rozhodnout jak pro spojenectví s námi, tak i pro nepřátelství. Na západě, na druhé straně oceánu: Amerika, která se bude vždy pokoušet zabránit kontinentální jednotě. Bude toho ale také nadále schopna?

A nakonec – Jih: největší hrozba, povstávající z hloubi věků, s níž nelze vyjednávat.

Dřevorubci se pokouší porazit Strom – mnoho z nich zrádci a kolaboranti. Braňme naši zem, zachovejme náš lid. Odpočet začal – máme čas, ale ne mnoho.

A nakonec – i kdyby porazili kmen nebo jej strhla bouře, kořeny, vždy plodné, přetrvají. Ke znovu zažehnutí ohně stačí jediný dosud žhavý uhlík.

Jistě: mohou porazit Strom a rozprášit jej do všech světových stran a umrtvená Evropané ani neucítí bolest. Ale země zůstává plodná, a z jediného semínka může opět vyrašit nový strom. Proto v tomto století připravujme naše děti na válku. Vychovejme z našeho mladí – i kdyby jej měla být jen menšina – novou aristokracii.

Dnes potřebujeme více než novou morálku. Potřebujeme hypermorálku, tj. nietzscheovskou etiku pro těžké časy. Při obraně vlastního lidu – tedy vlastních dětí – bráníme podstatu. Pak nadchází vláda Agamemnóna a Leónida, ale také Karla Martela: vláda meče, jehož bronz nebo železo odráží sluneční záři. Strom, raketa, meč: tři vertikální symboly vzepnutí se z povrchu ke světlu, od Země ke Slunci, živeného mízou, ohněm a krví.