Intelektuálů a osobností, které by snesly srovnání se Lvem Borským, v českých zemích moc nenajdeme. Snad jedině filosof Ladislav Klíma by obstál v těchto náročných kritériích výběru (1). Právě proto by mělo být naší povinností seznámit se alespoň se základy jeho díla.
Lev Borský se narodil do židovské rodiny druhého září roku 1883 v Kolíně. To je důvod, proč se také můžeme v některých publikacích setkat se jménem Leon Bondy, které užíval do doby, než přijal křest. Ještě před vznikem První republiky působil jako mluvčí a hlavní ideolog Státoprávní pokrokové strany. Po vzniku Československa pracoval několik let jako velvyslanec v Římě. Byl taktéž hlasitým kritikem Hradu a prezidenta Masaryka, kdy se poměrně ostře stavil proti oficiálnímu výkladu (mýtu) znovunabytí samostatnosti. Celý jeho život a tvorbu zásadně ovlivnilo dílo německého filosofa Fridricha Nietzscheho.
Adam Vaňhara použil v názvu své nedávno vydané knihy přízvisko Nietzscheho zapomenutý bratr. Pokud bychom měli vybrat pár slov, která by jednoduše popsaly Borského filosofii, lepší bychom hledali asi marně. Borský přinesl do českého prostředí pojem tzv. biosofie, který je ústředním bodem jeho (hlavního) díla Vůdcové lidstva a jeho svůdci: základy biopolitiky.
Co vlastně ona biosofie je? Borský tvrdí, že vývoj každého historického celku disponuje třemi hlavními fázemi: mladostí – mužností – starobou. Analogii s tímto tvrzením můžeme nalézt i ve Spenglerově monumentálním díle Zánik Západu. Jeden z hlavních představitelů směru známého jako německá konzervativní revoluce v něm podobně jako později ve své knize Borský uvádí, že každá civilizace si prochází obdobnými cyklickými fázemi, které lze přirovnat k lidskému životu.
Za nejlepší fázi tohoto vývoje Borský považoval mužnost. Národy, které se nachází v tomto stádiu, jsou schopné si hravě podmanit zástupce zbylých dvou. Mladí mají sice „nevyčerpatelný“ elán a nadšení, ale na trpělivost a vyzrálost mužnosti to zdaleka nestačí. Na druhé straně národy, které se nacházejí ve fázi starců, již veškerou sílu a elán ztratily a nejsou schopny ani formálně čelit výzvám, které jim život přináší. Jsou povětšinou taktéž v područí různých náboženství, které můžou mít i odsakralizovnou podobu. Starcům se díky náboženství daří udržet mladé v určitých mezích. Muži žádné metafyzické náboženství nepotřebují a stojí dle Borského pevně na zemi.
„Život jest u konce, kde začíná říše Boží.“ Nietzsche
Lev Borský se pokouší biosofii vysvětlit i pomocí historických událostí, kde poukazuje na příkladný pád Říma. Důvodem zániku impéria podle Borského nebyl nějaký určitý vpád barbarů, ale postupné pronikaní národa, který se nacházel v mužné fázi svého vývoje, přičemž Římané vykazovali všechny prvky staroby a rezignovali na svoje vlastní hodnoty. Římská elita postupně odmítala sloužit v legiích a tak se stávalo čím dál tím běžnější, že římskou armádu tvořili najímaní žoldáci, kteří měli k původním latinským kmenům daleko. Stejný proces probíhal i v rámci řízení impéria a jeho správy. Stále více a více úředníků bylo najímáno z řad cizinců.
Čím je národ vzdělanější a materiálně bohatší, tím větší je jeho úpadek biologický. Národy, které dosahují vysoké civilizační úrovně, jsou vojensky často bezbranné a nezřídka jsou smeteny a podrobeny „primitivními“ barbary. Tak jako v již zmiňovaném případu Říma a germánských kmenů. Nemusíme ovšem chodit do starověku. Tuto „zákonitost“ můžeme pozorovat i v dnešních dnech. Jak jinak lze nazvat současné postavení Evropy, která není schopná a dost možná ani ochotná, postavit se nebezpečí, kterému je již několik desetiletí systematicky vystavovaná.
Jedno staré islámské přísloví říká, že „krev hrdiny stojí Bohu blíže než inkoust mudrců a modlitby zbožných“. Jako dobový příklad národa, který dosáhl mužného věku, Borský vyzdvihuje Prusko, které svým spartským přístupem převyšuje tehdy známé národy, jež autor považoval za zástupce konečné fáze své existence. Rozdíl Pruska Borský spatřoval především v tom, že členové tohoto národa se skládali povětšinou z mladých slovanských kmenů, které byly postupně germanizovány. Celkově jsou Slované v Borského díle považovány za skupinu, která pomalu přichází do fáze mužnosti a má tudíž vše před sebou.
Tak jako Nietzscheho i Borského lze považovat za stoupence biologizace filosofie. Více o tom napovídají jeho tvrzení o instinktech. Ty Borský chápe jako reakci na existenční podmínky, podobně jako u zvířat. Odmítání instinktů, jako něčeho nízkého a nehodného člověka považuje za symptom nemoci a dekadence. Náš intelekt, naše vůle a počitky jsou závislé na našich hodnotách. Ty zase odpovídají naším pudům a existenčním podmínkám. Pudy lze potom „převést“ na vůli k moci, která je dle Borského principem života.
Jak už bylo řečeno v úvodu, Země Koruny české nemají moc podobných autorů a myslitelů, kteří by se mohli stavět jako opozice mainstreamem do nekonečna omílaných Masaryků, Patočků nebo Havlů (a jim podobných filosofů). Tím spíše je v českojazyčném prostředí dílo Lva Borského důležité a nemělo by se na něj v identitárně smýšlejících kruzích zapomínat. Ostatně nově vydaná kniha z dílny bývalého zástupce studentského hnutí Červenobílí, je určitou nadějí, která slibuje rozšířit znalost Borského a jeho díla do širších vrstev národa.
***
Poznámky:
(1) Při trochu šírším záběru lze snad ještě jmenovat, takřka neznámou osobnost v podobě Rudolfa Jičína, který se svým dílem zcela vymyká mainstremovým konvencím. Což zcela jistě nic neubírá na hodnotě jeho myšlenek – spíše naopak.