Čím méně účinkují opatření zaváděná Evropskou komisí, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.
Eurofilové i euroskeptici se shodují, že se Evropě vede hůř než kdykoliv předtím. Proč?
Skutečně to nevypadá dobře: pokračující krize eura; dánské „ne“ v referendu z 3. prosince; nekontrolované migrační vlny; společenské napětí; zemědělci hotovící se málem ke vzpouře; zhoršující se finanční výhledy; pádivý růst veřejných dluhů a konečně i vzestup populistických, ‚konzervativních‘ a euroskeptických hnutí. Přidejte k tomu možné vystoupení Velké Británie z Unie, které by se samozřejmě stalo precedentem. Jean-Claude Juncker už přiznal, že rok 2016 může být ‚začátkem koncem‘ EU. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz ze svého pultu vyhlásil, že ‚nikdo nedokáže odhadnout, jestli bude za deset EU ještě existovat v současné podobě.‘ Michel Barnier dodal, že „riskujeme vykolejení systému“ a Michel Rocard uzavřel slovy ‚s Evropou je konec.‘ Taková melodie tedy hraje. EU se nám pod tlakem událostí rozpadá před očima.
V otázce migrantů nedávno papež František postavil do kontrastu ty, kteří chtějí stavět zdi a ty, kteří chtějí stavět mosty. Už ale zapomněl dodat, že mezi mosty a zdmi bývají dveře, které slouží jako zámky: dají se podle situace otevřít či zavřít. Zřízení Schengenské zóny pracovalo s podmínkou, že EU zajistí kontrolu vnějších hranic. Jelikož toho nebyla schopna, Maďarsko, Polsko, Česká republika, Dánsko, Rakousko, Slovensko, Chorvatsko, Srbsko, Makedonie a dokonce i Belgie jedna po druhé nedávno zavedly kontroly na svých hranicích nebo drasticky omezily vstup ‚uprchlíků‘ na své území. Proto můžeme označit Schengen za mrtvý. Tím, že jsme chtěli výhradně vztyčovat mosty, jsme se v dlouhodobé perspektivě odsoudili jen ke stavění dalších zdí.
Na počátku 90. let jsme byli svědky zániku mlčelivého souhlasu většiny občanů s projektem evropské integrace. Dnes důvěřuje evropským institucím jen třetina Evropanů, ať už se jich krize přímo dotkla (v jižních zemích) nebo se jejích následků teprve obávají (země v severní části EU). Od Evropy očekávali nezávislost, bezpečí, mír a blahobyt – dostalo se jim vazalství v NATO, války na Balkáně, rozkladu průmyslu, zemědělské krize, recese a úsporných opatření. Proto všechny národy pociťují ne zcela určitý, ale zřetelný pocit ztráty.
Zastánce suverenity může současný trend volání po návratu k silnému národnímu státu potěšit, nebyl by ale výsledkem návrat k národnímu sobectví?
Dnešní návrat k hranicím je pouze dočasným vývojem, které neohlašuje obrodu národního státu. Veškerá centra rozhodovacích procesů evropských zemí zůstávají pevně v rukou mezinárodních orgánů, a jejich suverenita (politická, ekonomická, vojenská, finanční i rozpočtová) tak zůstává jen zašlou vzpomínkou. Navíc veškerá možná kritika EU platí úplně ve stejné míře i pro národní státy. Například demokratický deficit evropských institucí je tak jen jedním z příkladů obecné krize reprezentace, kterou pociťují všechny země, stejně tak jako zásadní krize rozhodování na všech úrovních.
Dalo se tomu nějak vyhnout?
Nejpádnější možnou kritikou EU je, že zdiskreditovala Evropu. Dnešní Evropa je totiž ve skutečnosti vším, jen ne Evropou federální, a proto nedokáže sjednotit národní ‚my‘, tedy kolektivní existence, které uvnitř ní existují. Nikdy se nechtěla stát autonomní velmocí, ale obřím trhem, zónou volného obchodu, která se měla řídit výlučně zásadou lidských práv, bez kolektivního závazku či loajalitě společné věci. Od počátku byla budována nikoliv na politických a kulturních, ale hospodářských a obchodních základech. Panovala naděje, že jistou formou efektu západky se ekonomické občanství nevyhnutelně vyvine v občanství politické. Stal se však pravý opak.
Podle diktátu liberálního odporu k hranicím se Evropa pokusila sjednotit v ‚univerzálním‘ náhledu pomocí odkazů na abstrakce bez jakéhokoliv kulturního či historického ukotvení, v němž by lidé mohli najít smysl. Unie Evropany před globalizací rozhodně nijak neuchránila – naopak, stala se jedním z jejích hlavních nástrojů. Namísto hledání společné politické vůle vycházející z vědomí jedinečného sdíleného osudu se rozhodla Evropu otevřít světu, aniž by si uvědomila, že bez vnitřních zásad se nelze přizpůsobovat vnějším okolnostem. Nepokusila se ani nalézt své místo v perspektivě multipolárního světa – místo toho se dala do služeb ‚humanitárnímu náboženství,‘ což předznamenalo kosmopolitní uspořádání založené na univerzalizaci liberální demokracie (oxymóron, který ve skutečnosti znamená podřízení demokratických mechanismů tržnímu systému).
Tragédií je, že čím méně opatření zaváděná Evropskou komisí účinkují, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.
Rozhovor s Alainem de Benoistem byl uveřejněn 17. 3. 2016 na webu Boulevard Voltaire. Otázky kladl Nicolas Gauthier a do angličtiny přeložil Eugene Montsalvat, do češtiny přeložil T.K..