Archiv pro štítek: de Benoist

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví. Celý příspěvek →

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – první část

Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky. Celý příspěvek →

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek →

Konec moderního světa: Rozhovor s Alainem de Benoist

  1. 2. 2017 – Dlouho očekávaná knižní analýza populistické vlny z pera Alaina de Benoist je konečně na světě: Le Moment populiste – Droite-Gauche, c’est fini! (Editions Pierre Guillaume de Roux). Ve světle nadcházejících voleb ve Francii a dalších evropských zemí ji pochopitelně doporučujeme k okamžitému přečtení.

Pozoruhodná míra odporu stále větší části obyvatelstva k „vládním stranám“ i politické třídě vůbec a z toho plynoucí vzestup hnutí označovaná za „populistická“ je nepochybně tím nejvýraznějším rysem proměny politické scény za poslední přinejmenším dvě desetiletí. Navíc podle všeho dochází k další akceleraci tohoto jevu, jak by naznačovalo zvolení Donalda Trumpa jen několik měsíců po Brexitu. Důkazy rozšiřování propasti mezi lidem a vládnoucí Novou třídou vidíme na každém kroku, stejně jako vznik nových polarit, které nahrazují někdejší pravo-levé dělení. Co ale vlastně „populismus“ znamená? Jde o prostý projev krize reprezentace? Ideologii? Styl? Nebo snad o základní požadavek demokracie tváří tvář elitám obviňovaným z toho, že už nedělají skutečnou politiku a chtějí vládnout bez lidu? Na tyto a další otázky kniha, která vychází od nejaktuálnějších událostí, aby tak zasadila politický, sociologický a filozofický rozměr debaty do kontextu, hledá odpovědi.

Po přečtení této důležité knihy jsme Alainu de Benoist položili několik otázek. Celý příspěvek →

Přesýpací hodiny kapitalismu – Alain de Benoist

Nůžky nerovnosti se všeobecně rozevírají – mezi zeměmi navzájem i v rámci většiny z nich. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a střední třídu ohrožuje pád do chudoby. Nabízí se otázka – jak jsme do této situace dospěli? Podívejme se při hledání odpovědi na novější dějiny kapitalismu.

V kapitalistickém systému 19. století byl třídní boj hrou s nulovým součtem: co jedna třída získala, musela jiná zákonitě ztratit – odtud také pramenila tvrdost Systému. V následujícím století, počínaje 30. lety, přinesl úsvit Fordova věku zásadní revoluci, která celý systém posunula na vyšší stupeň. Fordismus vycházel z poznatku, že výroba postrádá smysl, pokud není předmětem spotřeby, což znamená, že pokud měli být dělníci schopní koupit si jim určené zboží, museli být také víceméně slušně zaplacení. Celý příspěvek →

Problémem EU je, že zdiskreditovala Evropu (Rozhovor s Alainem de Benoist)

Čím méně účinkují opatření zaváděná Evropskou komisí, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.

Celý příspěvek →

Imigrace: rezervní armáda kapitálu -Alain de Benoist

V roce 1973, krátce před svou smrtí, se francouzský prezident Georges Pompidou přiznal, že stavidla masové imigraci otevřel na přání četných velkopodnikatelů jako Francis Bouygues, kteří chtěli využít poddajné a laciné pracovní síly bez jakéhokoliv třídního povědomí či tradice hnutí za sociální práva.

Tento krok měl zároveň stlačit platy francouzských dělníků, zchladit jejich protestní zápal a rozbít jednotu dělnického hnutí. Jak prezident dodal, velcí šéfové „chtějí pořád víc a víc.“ Celý příspěvek →

Pokání do politiky nepatří (Rozhovor s Alainem de Benoist)

BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?

AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou. Celý příspěvek →