Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek
Vznik a původ hodnot
Systém hodnot je pro většinovou společnost často dosti těžko uchopitelným fenoménem, který jen stěží dokáže někdo racionálně pojmout a tím spíše vysvětlit. Přesto v našem civilizačním okruhu bezesporu existují, řekněme univerzální hodnoty, které jsou alespoň částečně sdíleny velkou částí obyvatelstva. Ať už vědomě či nevědomě.
Kde se tyto hodnoty vzaly a kde nebo v čem mají svůj původ? To jsou nejspíše nejčastější otázky jedinců, kteří se pokoušejí ponořit trochu hlouběji do této problematiky. Když bychom si měli zcela jednoduše vymezit význam hodnot, řekli bychom nejspíše, že se jedná o určité styčné body, které nám v běžném lidském životě napomáhají s rozhodováním ve složitějších situacích a jak už sám název napovídá, hodnotí co je dobré a co špatné. Dá se tedy říci, že člověk se rozhoduje na základě určitých hodnot, které zastává. Celý příspěvek
Novinář, spisovatel, básník a politický aktivista Joseph Hilaire Pierre Belloc se narodil 27. července 1870 v La Celle-Saint-Cloud ve Francii. Byl synem francouzského otce
a anglické matky. Od svých dvou let vyrůstal v Anglii, kam se s matkou odstěhoval
po smrti svého otce. Jeho matka v převážně protestanské Anglii konvertovala ke katolicismu v jehož ovzduší byl mladý Belloc vychován. To bylo pro jeho budoucí život nejvíce rozhodujícím okamžikem. Belloc vystudoval na Balliol College v Oxfordu obor historie, čímž nabyl veliké dějinné niveau, které se táhne celým jeho životním dílem.[1]
Belloc je autorem mnoha proslulých žurnalistických polemik, básní a románů. Několik z jeho děl bylo také přeloženo do českého jazyka, jako např. Cesta do Říma,[2] Čtyři pocestní,[3] Kardinál Richelieu,[4] a Milost Alláhova.[5] V českém jazyce je taktéž dostupné dílo zachycují Bellocovi politické a společenské názory na moderní dějiny, nesoucí všeříkající název Otrocký stát,[6] což prozrazuje, že jeho život byl hluboce politický. Belloc byl spolu s Gilbertem Keithem Chestertonem[7] autorem politické ideologie (staro)nového společenského uspořádání, které odkazovalo na předreformní středověkou katolickou cechovní společnost, jež vešlo ve známost jako tzv. „idea distributivismu“, která je „třetí cestou“ mezi uspořádáním kapitalistickým a komunistickým, jichž byl Belloc rozhodným kritikem.[8] Celý příspěvek
Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.
Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003