Slovanskou tradiční kulturu známe jen velmi nedokonale. Její hlavní rysy můžeme ovšem – alespoň zhruba – charakterizovat na základě toho, co víme o myšlení a světovém názoru evropské vesnice a mimoevropských „primitivů“. Kultura je v každé, i moderní společnosti, vždy především kulturním dědictvím, tím, co je předáváno jednou generací druhé, tím, čemu se každý člen společnosti učí v procesu své socializace. V archaických společnostech byl právě tento prvek tradice rozhodující natolik, že ještě v minulém století se v evropské vesnici udržovala kultura tkvící svými kořeny a celým svým rázem hluboko v tisícileté minulosti a odolávající všem zásadním změnám. Snaha bránit se jakékoliv změně byla prvním typickým znakem archaických kultur; druhým bylo to, že skutečnost nazíraly přirozeně celostně. Archaické myšlení se nesnažilo rozkládat analyticky skutečnost na její jednotlivé prvky, aby je pak mohlo opět složit ve vnitřně spojitý obraz, jako to činíme my, ale snažilo se nazírat skutečnost přímo jako celek, a konstruovalo její obrazy většinou na základě asociací, úsudků a analogie. „Ono poznání světa, k němuž archaické myšlení dospívá, lze srovnat s představou, kterou bychom si o nějaké místnosti udělali ze zrcadel, jež by visela na zdech proti sobě a vzájemně by se zrcadlila (a zrcadlila by i objekty umístěné v prostoru mezi nimi), přičemž by však tato zrcadla nebyla navzájem přesně paralelní. Vytváří se současně množství obrazů, a žádný se přesně nepodobá ostatním, takže každý přináší jen dílčí poznání výzdoby a zařízení, ale jejich soubor je charakterizován invariantními vlastnostmi, jež vyžadují určitou pravdu. „Divoké myšlení“ prohlubuje svoje poznání pomocí imagines mundi. Konstruuje intelektuální stavby, které mu usnadňují chápání světa tím, že se mu podobají“.
Archaický člověk vždy vidí svět jako celek, proto jsou pro něho rozdíly mezi jednotlivými oblastmi skutečnosti nepodstatné. Proto se v pohádkách (původně určených pro dospělé) světy lidí a zvířat bez obtíží prolínají, proto v této společnosti neexistuje pro nás běžné dělení oblasti života na náboženskou, právní, vládní, hospodářskou a podobně. Vztahy mězi lidmi vystupují jako vztahy mezi bohy, a naopak, bohové jednají jako lidé. Vláda je stejně „sakrální“ jako nadpřirozený svět, svět mrtvý i živý, společenství lidí právě žijících i dávno zemřelých. Mrtví na hřbitově jsou neoddělitelnou součástí venkovské komunity, jsou sice cizím a nebezpečným protikladem živých, avšak protikladem komplementárním a tedy nezbytným.
Je to umožněno tím, že archaické myšlení neuznává skutečnou změnu, že je nadčasové. Veškerá duchovní (a z větší části i hospodářská) aktivita lidí je v zásadě neustálým opakováním stále stejných činností, které jsou chápány jako neměnitelné modely (archetypy), vzniklé v dávné minulosti. Protože zemědělská společnost byla plně závislá na přírodě, byly všechny tyto činnosti soustředěny především okolo přírodního (ročního) cyklu, který byl doplňován a korelován s cyklem kosmickým (lunárním). V jeho rámci byly všechny lidské činnosti opakováním jakéhosi původního cyklu, které ho mělo udržet a zajistit, aby se vždy znovu obrodil, aby například po zimním období smrti přišlo zmrtvýchvstání a zrno pohřbené v zemi znovu vzešlo. Známý slovanský zvyk malování jarních (velikonočních) vajíček byl ještě v 19. století na polské vsi považován za nezbytnou podmínku další existence světa. Byla to samozřejmě magická činnost, stejně jako jí bylo známé jarní vynášení smrti ze vsi; vajíčko tu vystupovalo jako symbol znovuzrození a jeho malování mělo pozitivně ovlivnit obrodu světa ve všech jeho rovinách od lidské až po kosmickou. Stejnou „napomáhací“ funkci mělo vynášení smrti; ovlivňovalo odchod zimy a zároveň očišťovalo komunitu od jejích negativních zbytků. Jaro bylo totiž nebezpečným okamžikem krize. Nic nezaručovalo, že příroda procitne k novému životu, mluvila pro to jenom zkušenost předchozích generací. Avšak tyto generace již také aktivně pomáhaly zrození nového života třeba jen tím, že prováděly řadu magických ritů, nebo tím, že prostě obdělávaly svá pole. Práce na poli byla totiž také magickým ritem, oráč byl tajuplnou postavou zacházející s nejsilnějšími silami přírody, především s její plodivou silou. Proto byl mýtický Přemysl oráčem. Ještě v 19. Století se musel oráč před první jarní orbou podrobit kultovní očistě jako před nějakým náboženským ritem.

Úryvek je z knihy Románské umění v Čechách a na Moravě (TŘEŠTÍK D., MERHAUTOVÁ A., Odeon 1983).