Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4]
Usilování o smysl skrze vůli (tedy elementární popud člověka) je pro Klímu charakteristikou lidského života: smysl totiž formuje naší existenci. Klíma, stejně jako Nietzsche, zasazuje omezeného člověka (tedy zvíře, ale zároveň mnohem více než zvíře) do světa jehož je nedělitelnou součástí a proto se u něj nedá hovořit o poznávání reality jako takové, ale o vytváření reality skrze něj, neboť omezený rozum (který nemůže vytvářet objektivní a pravdivý obraz skutečnosti, protože je pouze nástrojem evoluce života a ne naopak, avšak oproštěný od životní tísně může život sám ohrožovat) jen udává interpretační formu empirickým impresím v racionální poznatky vytvářející smysl okolního světa, jež je podmíněný aktuálním děním stejně jako perspektivami interpretujícího, které jsou mnohdy nevědomého původu.
Klíma se pod vlivem historických okamžiků, jimž byl přítomen (vznik a zklamání z národního státu z roku 1918), zaobírá smyslem a účelem národního bytí. Takováto otázka má však opodstatnění jen pokud se hovoří o kultuře, protože skrze kulturu promlouvají národy. Kultura je nástrojem národa, národ je zase souhrnem individuí, které reagují na okolnosti v témže kulturním duchu. V rámci kultury člověk nachází smysl života, který je kardinální odpovědí „tomuto světu“.[5] Smysl národa musí být podle Klímy naplněn heroismem, který jako jediný národu zajistí fyzické přežití: národ, kterému tento smysl chybí, je národ „nekulturní“, dávno mrtvý. Odpověď životu po smyslu existence je pro Klímu však původu individuálního: z masy nevzešlo nikdy nic. Masa vždy spíše tíhne ke komfortu, jedinec však může volit smělost a hrdost a tím ukazovat národu směr. To jedinec konající ze své vůle („subjektivní heroismus“), zde vystupuje jako duše kultury národa či zákonodárce hodnot. Jedinec svou vůlí a činy mění své subjektivní postoje v objektivní realitu, která se stává národu smyslem, stává se obecnou kulturou.[6] Největším představením na jevišti „divadla dějin“ je tak pro Klímu boj o něco, boj za rozmach, který naplní život heroismem: „Hledat dobro je absurdní; nalézti štěstí nemožno; nejcennější v tomto světě jest heroismus.“[7] Jen v boji za něco skutečně žijeme, proto pro Klímu nebyl „český smysl“, tedy česká identita, ve vzniknuvším národním státě z roku 1918 uskutečněn. Otázka po smyslu se neustále Klímovi vrací na mysl jako bumerang, protože po smyslu se ptá jen ten národ, který žádný nemá. V době bouřlivého rozmachu, nebo za času nejúpornějšího boje o existenci, se stěží najde někdo komu by na mysl přišla taková otázka. Smysl, jako duchovní postoj světu diktující, se tak v Klímově filosofii češství stává nástrojem růstu národa, jelikož: „kdo má proč žít snese i každé jak“, řečeno mistrem Nietzschem.[8]
Klíma byl znechucen první republikou, kde heroismus (charakterizovaný mužstvím, jež je spojené s hodnotami jako věrnost, čest a pohrdání nebezpečím), jím nazýván „slunečním světlem síly“, nahradil bezpohlavní moderní člověk typu „Matěje Broučka“.[9] Národ neměl svůj smysl, neměl své „proč“. „Hokynařil“ na svém vlastním pohřbu. Klíma odhodil původem anglosaské utilitaristické požitkářství,[10] které nazýval „zvířecím materialismem“, protože materiální bohatnutí národa je ve skutečnosti jeho hnitím. Národ hnil, protože mužnost se mu odstěhovala. Klíma dobře viděl, že český národ charakterizuje více „hokynářská decimálka“ než „dopředu hledící lev“. Klíma je tak českou ozvěnou „romantismu“, kázajícím jeho ústy národ jakožto bytost totožnou s pojmem mužné síly postavené příkře proti prvorepublikovému „maloměšťáckému realismu“.
Jestliže se podle Klímy měří život ne na utilitaristickou „délku“, ale na heroickou „výši“, tak musí být národ vystaven „herakleitovskému“ rozcestí[11]: buď trnitá stezka do závratných výšin, nebo cesta dolů, do bahna v němž se udusí. Klíma, ač sám absolutně nepolitický myslitel, vidí jedinou šanci k dosažení první stezky v národní politice. Klíma tím pokračuje v Nietzscheho „velké politice“: estetizuje politiku, pojímá ji doslova jako „umění“ a jejího vykonavatele (státníka) jako velkého umělce,[12] který předpokládá tragiku dějin: „[Obsahem politiky je] uskutečňování vůle, plánu a fantasie, [politická] vize [je] jako výtvarná práce se zvláštním materiálem, kde síly s nimiž má tvůrce co dělat, nejsou (…) předem známy“.[13] Státník má tedy, jako činně tvořící umělec, národ skrze kulturu formovat (pěstit)[14] a vytyčovat jeho smysl. Klíma ví, že tam, kde chce triumfovat heroismus, tam se musí riskovat a hazardovat. Jen tam, kde je dynamika a napětí, tam může být i růst. Ne tedy masarykovské poselství národu, jakožto nositeli „světového humanismu“, ale heroismus, vojenství, odvaha a zejména moc! Co budoucí Čech, to opracovaná tvrdá žula, to vojín: v duchovní sféře askeze, čest, obětavost, solidarita; v tělesné sféře tělocvik, jízda na koni, cvičení ve střelbě. Spartský, římsky, ale i Tyršův kulturní ideál! Klíma tím v návaznosti na Nietzscheho vymezuje nový etický obsah pojmu „dobra“ pro Čechy: dobré je všechno, co zvyšuje pocit moci.[15] To je nové naplnění národní politiky, přehodnocení všech hodnot, pomyslné kladivo „pod (…) [jehož] tlakem (…) by se zocelilo svědomí, srdce proměnilo v kov, aby uneslo tíhu takové zodpovědnosti (…).“[16]
Zvládne národ úkol z nejtěžších? Zažije své „veliké poledne“ s planoucím sluncem nad hlavou? Může v českém národu plát oheň heroismu a vznešenosti? Dokáže na sebe vzít tento smělý úkol v němž se naplní česká identita? Klíma sice národu káže heroismus, ale uvědomuje si, že u jeho prvorepublikových současníků převládá zbabělost: proto plive kolem sebe a vysmívá se všeobecné nízkosti, čímž se pouze snaží svým ostrým jazykem, jež na katedrové humanisty působí jako sůl do otevřené rány, burcovat k heroickým činům. Vždyť přeci Klíma sám ví, že národu už kdysi rostly „Nietzscheho kníry“, že oheň heroismu ve středu Evropy kdysi plál: ztělesněný v husitismu a legionářské ruské epopeji během první světové války. Proto v Klímovi plála jistá naděje na změnu, která se však uskuteční až národ bude vehnán zády ke zdi a tehdy, když už nebude úniku, se v něm probudí vlastní uvědomení a život bojující za svou existenci: „Nastane brzo pro Čecha plnost času, (…) – rozvrat a hniloba, tma, rány, porážky, hanba, bída, zoufalství, hrůza, hnus na straně druhé rozžehnou do dvaceti let den, největší den českých dějin – den sebeuzření, sebeznovuzrození, – rozhodnutí se pro vznešenost.“[17] Dočkáme se někdy klímovského snu?
Poznámky:
[1] Ladislav Klíma (1878-1928) svou filosofií dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti moderní racionality, což znamenalo absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se tak stává svrchovaným –pro Klímu všemohoucím pomyslným božstvem. Toto božstvo není určováno žádnou pravdou, ale naopak samo určuje, co je a co není pravda. Klíma tedy vyplul ze stejných „břehů“ jako moderní relativisté, většinou obhajující hédonistickou morálku, aby však doplul k jiné, k „tradiční pevnině“, kde se setkal např. s Otokarem Březinou a jeho „platonismem“ (Viz HEFTRICH, Urs. Nietzsche v Čechách. Praha: Alois Hynek, 1991, 91 s.). K pevnině, kde heroismus aristokratické morálky je středobodem všeho. Ke Klímově „aristokratickému individualismu“ (jakožto nietzschovské alternativě k „modernímu světu“) a jejímu vztahu k „národnímu kolektivismu“ píše Kabeš: „(…) ludibrionism [Klímův filosofický termín, jehož definice zní: „Svět je absolutní hříčkou Mé osobní Vůle. Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“], jak zve Klíma svou filosofii, je úhelným kamenem jeho myšlenkové architektury. Ale – a v tom je zvláštní, český rys Klímovy filosofie – ludibrionism, produkt vyhraněného duchovního aristokratismu a samotářského, povzneseného individualismu (…) nepředstavuje Klímu celého. K ludibrionismu patří, neoddělitelně, jako jiná forma a jiný projev téže podstaty, i to nezbytné přejití ze sféry vnitřního zření do sféry činu ve světě viditelném (…) a jež se široce dá nazvat politikou. [Klíma], hrající si se vším, zakotvuje tedy svou duchovní svobodu v duchovní zodpovědnosti a (…) promítá svůj sen do reality existence planoucího národa.“ (KABEŠ, Jaroslav. Ladislava Klímy filosofie češství. Praha: Jan Pohořelý, 1945, s. 22-23).
[2] Viz WIELOMSKI, Adam. Pojetí politiky v doktríně nové pravice. Národní myšlenka, 2005, č. 4,
s. 16-20.
[3] O hrdinství, jakožto „božstvu“ u evropských etnik a jeho významu, pojednává například Robert Carlyle ve svém spisku Hrdina jako božstvo (Viz CARLYLE, Thomas. Hrdina jako božstvo. Odin, pohanství a skandinávské báje. Praha: Zvláštní vydání, 1994, 64 s.). Jean Haudry spojuje hrdinství s myšlenkovým schématem myslet-mluvit-jednat (=„spočívá v tom, uvést své činy do souladu se svými myšlenkami a svými slovy“), které klade za základní specifičnost (identitu) indoevropských národů oproti ostatním etnikům, jež v praxi znamená výbojný duch („dobyvačné zanícení, které [indoevropské národy] dovedlo na oba protichůdné konce Evropy i Asie a později z Evropy na jiné kontinenty“); (Viz HAUDRY, Jean. Indoevropská tradice: kořeny naší identity. Tradice budoucnosti [online]. Dostupné z: http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/edice-fascikly/indoevropska-tradice/.).
[4] KABEŠ, Jaroslav. Ladislava Klímy filosofie češství. Praha: Jan Pohořelý, 1945, 41 s.
[5] Srov. BENOIST, Alain de. O nominalismu. Tradice budoucnosti [online], s. 7-9. Dostupné z: http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/edice-fascikly/alain-de-benoist-nominalismus/.
[6] Srov. tamtéž, s. 10-11.
[7] KLÍMA, Ladislav. Svět jako vědomí a nic. Praha: Aventinum, 1990, s. 173.
[8] NIETZSCHE, Friedrich. Soumrak model. Praha: Československý spisovatel, 2005, s. 10.
[9] Matěj Brouček je knižní postavou Svatopluka Čecha. Je archetypem internacionálního maloměšťáka z obou konců Atlantiku: bohatý, obtloustlý, líný, zbabělý, pokrytecký a prospěchářský. Nestará se o dění kolem sebe a jeho národnostní uvědomění je nulové.
[10] Filosofický směr etiky s velikým praktickým vlivem na moderní společnost, který za eticky správné jednání považuje takové jednání, které vede k maximalizaci materiální slasti (Viz ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994, 292 s.).
[11] Hérakleitos z Efesu (cca 540 př. n. l. – 480 př. n. l.) byl řecký filosof, který zastával názor, že hnací silou světa je boj, zápas (Viz KRATOCHVÍL, Zdeněk. Délský potapeč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann a synové, 2006, 528 s.).
[12] Srov. FAYE, Guillaume. Proč bojujeme. Tradice budoucnosti [online], s. 122. Dostupné z: http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/PDF-Proč-bojujeme.pdf.
[13] KABEŠ, Jaroslav. Ladislava Klímy filosofie češství. Praha: Jan Pohořelý, 1945, s. 32.
[14] Zajimavé by jistě v tomto ohledu bylo (otázka na „klímology“) zda a případně jak Klíma reflektoval Nietzscheho termín „Züchtung“, který vůbec neznamená výchovu („Erziehung“), v tomto kontextu tedy výchovu národa, ale přímo pěstění genetického substrátu národa a to ve smyslu přísně eugenickém! Aleš Prázný k tomuto tématu píše: „Celá [Nietzscheho] představa o pěstění se zakládá na předpokladu, že osobnostní charakteristiku lze předávat a zušlechťovat.“ (Viz PRÁZNÝ, Aleš. Pojem „Züchtung“ v Nietzscheho úvahách o výchově. In: KRUŽÍK, Josef a NOVOTNÝ, Jaroslav ed. Nietszche a člověk. Kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha: Univerzita Karlova, 2005, 137-145.).
[15] Známá Nietzscheho pasáž z jeho Antikrista zní: „Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samotnou. Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti. Co je štěstí? – Cítit, že moc vzrůstá – že překonáváme překážku. Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku; nikoli ctnost, nýbrž zdatnost.“ (NIETZSCHE, Friedrich. Antikrist. Olomouc: Votobia, 2001, s. 10.).
[16] NIETZSCHE, Friedrich. Mimo dobro a zlo. Praha: Aurora, 1998, s. 99.
[17] KABEŠ, Jaroslav. Ladislava Klímy filosofie češství. Praha: Jan Pohořelý, 1945, s. 41-42.