Následující text je rozhovor s Dominiquem Vennerem z roku 2001, původně zveřejněný při příležitosti vydání jeho knihy Dictionaire amoreux de la chasse (Lov, moje láska, 2000). Jako poslední rozloučení je příhodné si přečíst Dominiquova vlastní slova.

Christopher Gérard: Kdo jste a jak se definujete? Vlkodlak, bílý sokol?

Dominique Venner: Jsem Evropan, Francouz keltského a germánského původu, jehož mateřskou řečí je francouzština. Po otci pocházím ze staré selské rodiny z Lotrinska, která v 17. století emigrovala z německé části Švýcarska. Předci mé matky pochází z Provence a Vivarais a mnozí z nich zasvětili život vojenské službě. Já sám jsem se narodil v Paříži. Jsem původem Evropan, ovšem původ sám o sobě zas tak moc neznamená, pokud si člověk není vědom toho, kým je. Já jako člověk jsem definován svými kořeny, historií, tradicí a územím. Dodám ještě, že jsem byl osudem předurčen armádě a zbrojařství. Rozhodně cítím ve svém peru, svém nástroji coby spisovatel a historik, stopu oceli. Mám k tomuto svému představení přidat ještě epitétu vlkodlaka? Vlastně proč ne? Hrůza pro „správně smýšlející lid“, původce záhad lesů, vlkodlak je postava, se kterou se rozhodně ztotožňuji.

CG: V knize In Le Cœur rebelle (Odbojné srdce, 1994), sympaticky vyvoláváte představu o „netolerantním mladém muži, který si v sobě nese předtuchu přicházející bouře“: tedy Vás, který jste bojoval nejdříve jako voják v Alžírsku a poté jako politický aktivista ve Francii. Kdo byl tedy ten mladý Kšatrija, kde se vzal, kdo byli jeho učitelé a oblíbení autoři?

DV: To je to, na co jste zmínil jako „bílého sokola“ ve své první otázce. Vzpomínka na opojné a nebezpečné časy, během kterých jsem ještě jako mladý muž myslel, že můžu změnit vyhlídky na nedobrou budoucnost prostřednictvím násilí, jež jsem přijal jako nutnost. Bude to znít velice namyšleně, ale v té době jsem za svého učitele neuznával nikoho. Samozřejmě že jsem hledal stimulaci a návody v Leninově knize „Co dělat?“ a v „Psancích“ od Ernsta von Salomona. Dodal bych, že to co jsem přečetl v dětství, přispělo k vytvoření určitého světonázoru, který nakonec zůstal vcelku nezměněn. Takže, bez srovnávání zmíním Vojenské vzdělávání a disciplínu ve starověku, malou knihu o staré Spartě, která patřila mému dědečkovi z matčiny strany, bývalému důstojníkovi. Dále, Orlí legenda od George d’Esparbès, „La Bande des Ayaks“ od Jeana-Louise Foncina, Volání divočiny a Martina Edena od Jacka Londona. Tyto knihy jsem četl, když mi bylo asi deset či dvanáct a ty mě v dětství utvářely. Samozřejmě když mi bylo okolo dvaceti, tak jsem začal číst i jiné věci, ale nabídka knihkupectví v té době byla velmi omezená. Takovou intelektuální nouzi si lze dnes jen těžko představit. Knihovna mladého aktivisty byla velmi malá, i když to byl naprostý knihomol. V té mé byly kromě historických děl těmi nejdůležitějšími Úvahy o násilí od Georgese Sorela, Dobyvatelé  od Malrauxe, Genealogie morálky od Nietzscheho, „Service inutile“ od Montherlanta a „Fašistický romantismus“ od Paula Séranta. Tyto knihy mi v 60. letech skutečně otevřely oči. Jak vidíte, moc toho nebylo. Přestože mé intelektuální obzory byly omezené, instinkty šly do hloubky. Ještě v raném mládí, když jsem byl ještě vojákem, jsem měl neodbytný pocit, že válka v Alžírsku je o něčem úplně jiném, než co říkali nebo čemu věřili naivní obránci „francouzského Alžíru“. Cítil jsem, že pro Evropany to byl boj o identitu, jelikož v Alžírsku byla samotná jejich existence ohrožena etnickým nepřítelem. Stejně tak jsem cítil, že to co tam skutečně bráníme, a to velmi špatně, jsou jižní hranice Evropy. Hranice se přece odjakživa brání proti invazím zpoza oceánů, hor a řek.

CG: V této knize, která je také v jistém smyslu vaší autobiografií, jste napsal: „Pocházím ze země stromů a lesů, dubů a divokých kanců, vinic a zkosených střech, epických básní a pohádek, zimního a letního slunovratu. Jaký druh podivína vlastně jste?

DV: Velmi stručně řečeno, jsem příliš vědomě Evropanem na to, abych se považoval za duchovního potomka Abraháma nebo Mojžíše, naproti tomu se zcela cítím jako potomek Homéra, Epiktéta a Kulatého stolu. To znamená, že své způsoby si vytvářím podle sebe, blízko svým kořenům, nikoliv ve vzdálených zemích, které jsou mi naprosto cizí. Svatyně, ve které medituji, neleží v poušti, ale v hlubokých a záhadných lesích mých předků. Mou svatou knihou není Bible, nýbrž Illias, nejzásadnější lyrika pro duši západního člověka, jejíž odkaz neochvějně odolává času. Čerpá ze stejných zdrojů jako legendy Keltů a Germánů a zobrazuje stejné duchovní bohatství tomu, kdo se odváží ho čerpat. Nicméně, neignoruji také staletí křesťanství v Evropě. Katedrála v Chartres je stejně tak součástí mého světa jako Stonehenge nebo Pantheon. To je dědictví, které musíme přijmout za sobě vlastní. Evropská historie je docela komplikovaná. Po několika tisíciletích vyznávání původních náboženství nám bylo křesťanství vnuceno souhrou historických náhod. Avšak samo bylo tímto „barbarizováno“ našimi předky, barbary, Franky a dalšími. Ti vnímali křesťanství jako jakousi přenesenou formu starých kultů. V podobě světců, lidé nadále vyznávali staré kulty a mniši v klášterech opisovali starověké texty bez snahy o cenzuru. Toto zachovávání předkřesťanské Evropy se děje i dnes, avšak v jiných podobách, navzdory biblickému kázání. Je zvláště důležité vzít v potaz rozvoj katolických tradicionalistů, kteří jsou často ostrovy zdravého rozumu tváří v tvář chaosu. Mají stabilní rodiny, hodně dětí a fyzicky zdatnou mládež. Jejich oddanost kontinuitě rodiny a národa, vzdělání a disciplíně, odhodlání stát pevně proti nepřátelsky naladěnému světu samozřejmě není nic výhradně křesťanského. Jsou to pozůstatky římského stoického dědictví, které církev víceméně zachovávala až do začátku dvacátého století. Na druhou stranu, individualismus, současná kosmopolitní mentalita a náboženství viny jsou samozřejmě sekularizované formy křesťanství. Stejně jako extrémní antropocentrismus a znesvěcování přírody, v čemž vidím faustovskou modernitu dotaženou do extrémů a za kterou zaplatíme tvrdou cenu.

CG: V knize Odbojné srdce jste také uvedl, že „draci jsou zranitelní a smrtelní. Hrdinové a bohové se můžou vždy vrátit. Mimo mysli lidí, není žádná osudovost“. Vzpomněl jsem si na Jüngera, kterého jste znal osobně a který byl svědkem titánů a bohů při práci.

DV: Zbavovat se fatalistických tendencí v sobě samém je boj, od kterého člověk nemá nikdy klid. Nicméně, neochuzujme se o obrazy jejich mysteriózna, nehašme jejich plamen racionálními interpretacemi. Drak navždy zůstane součástí západní představivosti. Představuje střídavě síly země a síly destrukce. Jen díky boji proti monstrům získali Herkules, Théseus a Siegfried svůj status hrdiny. Když hrdinové schází, tak není v naší době těžké poznat přítomnost různých monster, která však nejsou tak nezranitelná, jak se zdají být.

CG: Ve svém díle Lov, moje láska (Plon, 2000), odhalujete tajemství starých vášní a nejasně popisujete tajemství zasvěcení. Co vám hodiny této činnosti přinesly, jak vás změnily, či dokonce přeměnily?

DV: Navzdory svému názvu (Dicctionaire – francouzsky slovníky) není vůbec slovníkem. Zamýšlel jsem ji jako panteistickou báseň, pro kterou je lov jen záminka. Lovu vděčím za nejkrásnější vzpomínky z dětství. Vděčím mu i za to, že jsem byl schopen morálně přežít období naprostého zoufalství, které přišlo poté, co se zhroutily naděje mého mládí. Ať už se zbraní nebo bez, během lovu se vracím k věcem, bez kterých se neobejdu. Magický les, ticho, tajemno divoké krve, starobylá pospolitost našeho klanu. Pro mě lov není sportem, ale nezbytným rituálem, během kterého každý účastník, lovec či kořist, hraje svou úlohu tak, jak předepsala sama příroda. Spolu se zrozením dítěte, smrtí, osevem, je lov, pokud je prováděn správně, posledním starodávným rituálem, který nebyl zničen a pokřiven modernitou.

CG: Jinde v této knize připomínáte staré mýty a několik postav z dosud tajuplných panteonů. Mám na mysli mýtus o Divokém honu a postavu Mithry. Co pro vás znamenají.

DV: Do toho seznamu bychom měli dodat ještě určitě Dianu-Artemis, bohyni porodu, ochránkyni těhotných žen, jalových krav, zdatných dětí a vůbec úsvitu života. Je jak velkým predátorem, tak ochránkyní zvířeckosti, což jsou všichni velcí lovci. Její postava je v souladu se starodávnou představou o přírodě, opaku přeslazené vize Jeana- Jacquese Rousseaua a lidí co si v neděli vyjdou na procházku. Ti věděli, že příroda je děsivá pro slabé a zoufalé. Silou Artemis brání nepokořitelnou říši divočiny. Zuřivě zabíjí smrtelníky, kteří by svými excesy zkusili přírodu ohrozit. Což se stalo dvěma zapáleným lovcům Orionovi a Acteonovi. Tím, že ji ohrozili, překročili hranice, za kterými se svět propadá do chaosu. Její symbol nevymizel, právě naopak.

CG: Pokud je ve vaší knize nějaká všudypřítomná postava, je to les. Útočiště psanců a rebelů.

DV: Celá středověká literatura, šansony či artušovské legendy točící se kolem keltského duchovna, neustále oslavuje téma lesa, nebezpečného místa, útočiště duchů, víl, poustevníků a rebelů, které je taktéž místem očištění trýzněných duší rytířů. Ať už se jmenují Lancelot, Percival či Yvain. Pronásledováním jelena či kance, lovec pronikne do jejich ducha. Pozřením srdce zvířete, získá jejich sílu. V Lay of Tyolet, hrdina zabitím srnce získá jeho schopnost vnímat a rozumět duchu divočiny, s čímž velmi souzním. Pro mne není vstup do lesa jen fyzickou nutností, ale spirituální nezbytností.

CG: Můžete doporučit nějaké dobré romány o lovu, které se připravují?

DV: Jako první mi na mysl přišla Les Veillées de Saint-Hubert od markýze de Foudrais, sbírka krátkých příběhů nedávno znovu vydaná v Pygmalionu. Foudras byl skvělý vypravěč, stejně jako jeho krajan a následovník Henri Vincenot, jehož La Billebaude je taky povinností. Je stejně důležitý pro svět hradů a lovů s chrty jako Vincenot pro doškové chaloupky a pytlačení. Mezi další skvělé romány, které zasvětí člověka do tajů lovu, patří Le Guetteur d’ombres od Pierrea Moinota, která překračuje představu o skvěle psané literatuře. V nadměrné produkci Paula Vialara, který se proslavil dílem La grande Meute, mám slabost pro La Croule, termín označující pářící volání tetřeva. Je to hezká a čtivá kniha. Hlavní postavou je mladá žena, taková jakou by chtěl každý někdy potkat. Která má vášeň pro vše starodávné. Taktéž doporučuji La Foret pedue, krátkou a velkolepou středověkou báseň, ve které nám Maurice Genevoix umožní znovu prožít ducha keltské mytologie při pronásledování obrovského, nezranitelného jelena neúnavným lovcem, ve kterém objevíme mladého a smělého rytíře s čistou duší.