Archiv pro štítek: globalizace

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – druhá část

Puritáni si od Lockea vypůjčili ideu, že všechna ostatní práva jsou odvislá od „přirozeného vlastnického práva“. Pro Madisona bylo „prvotním cílem vlády“ zajistit volnost nabývání majetku a v roce 1792 prohlásil. „Dalo by se říci, že stejně jako má člověk právo na svůj majetek, má i majetkový nárok na svá práva.“ 14) Práva jsou vykládány coby inherentní prvek lidské přirozenosti, cosi ve vlastnictví jednotlivce už z titulu jeho příslušnosti k lidskému druhu. Vláda pak má už jen za úkol „zajistit“ výkon těchto práv.

Nová pravice naprosto odmítá toto pojetí subjektivních práv, jež stojí v absolutním protikladu k tradiční ideji objektivního práva. Podle ní má zákon být rovným (ekvita) vztahem, na jehož základě se každému dostává, co si zasluhuje. Právě tak rozhodně odmítá Nová pravice i myšlenku absolutnosti soukromého vlastnictví. Celý příspěvek

Alain de Benoist: Amerika pohledem francouzské Nové pravice – první část

Nikdo nebývá rád terčem kritiky a Američané v tomto ohledu jistě nejsou výjimkou. Od objektu kritiky pak nelze očekávat bezvýhradný souhlas s touto kritikou, je však důležité, aby této kritice porozuměl a seriózně se jí svým vlastním způsobem zabýval a neodbyl ji jako cosi vedeného výhradně záští, žárlivostí nebo nevědomostí.

Kritiky francouzské Nové pravice (NP) určené Americe jí neprávem vynesly pověst myšlenkového proudu poháněného jakýmsi skrytým francouzským šovinismem nebo „amerikofobií“. Kritika zaznívající od NP skončila často nepochopena. Někteří Američané – sami kritičtí k současnému stavu a podobě své země – předpokládají, že tato kritika je v prvé řadě určena současné Americe. Tak to ovšem není. Novopravicové kritiky Ameriky totiž ve skutečnosti směřují proti samotným základům toho, čemu se dnes říká „americká ideologie“, jejíž počátky lze vysledovat až k Otcům zakladatelům. Jinak řečeno tedy není naše kritika určena moderní a postmoderní multirasové (nebo „multikulturní“) Americe, ale v prvé řadě Americe původní, vytvořené bělochy a anglosaskými křesťany.

Jako řekněme doušku ke knize Tomislava Suniće bych zde rád nastínil základní obrysy této kritiky. Celý příspěvek

Guillaume Faye: Apollon se vrátí (archeofuturistická povídka)

Lidem budoucnosti: Jmenuji se Jeanne Riquetoutová a píši vám coby svědek rychlého konce před tisíci lety zrozené civilizace.

Jakmile jí došlo, že toto je konec, rozhodla se Jeanne, že tou nejlepší ze zbývajících možností je předat svědectví o své civilizaci budoucím generacím. Zabývat se elektronickými formáty vůbec nemělo smysl – stará DVD, mrtvé počítače i USB flash disky byly teď, když už je žádné zařízení neumělo přečíst, zcela k ničemu a webové cloudy dávno přišly o všechny uživatele… Celý příspěvek

Světokultura – Hervé Juvin

Světokultura je jiné jméno pro onu ekonomizaci světa, která volá každou rostlinu, živočicha, kus země a dokonce i muže a ženy, kteří tu zemi obývají, aby vydali svůj užitek. V tomto ohledu je plodem skutečnosti, že jsme opustili zemi, svůj původ a trvání v čase. Celý příspěvek

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek

Konec moderního světa: Rozhovor s Alainem de Benoist

  1. 2. 2017 – Dlouho očekávaná knižní analýza populistické vlny z pera Alaina de Benoist je konečně na světě: Le Moment populiste – Droite-Gauche, c’est fini! (Editions Pierre Guillaume de Roux). Ve světle nadcházejících voleb ve Francii a dalších evropských zemí ji pochopitelně doporučujeme k okamžitému přečtení.

Pozoruhodná míra odporu stále větší části obyvatelstva k „vládním stranám“ i politické třídě vůbec a z toho plynoucí vzestup hnutí označovaná za „populistická“ je nepochybně tím nejvýraznějším rysem proměny politické scény za poslední přinejmenším dvě desetiletí. Navíc podle všeho dochází k další akceleraci tohoto jevu, jak by naznačovalo zvolení Donalda Trumpa jen několik měsíců po Brexitu. Důkazy rozšiřování propasti mezi lidem a vládnoucí Novou třídou vidíme na každém kroku, stejně jako vznik nových polarit, které nahrazují někdejší pravo-levé dělení. Co ale vlastně „populismus“ znamená? Jde o prostý projev krize reprezentace? Ideologii? Styl? Nebo snad o základní požadavek demokracie tváří tvář elitám obviňovaným z toho, že už nedělají skutečnou politiku a chtějí vládnout bez lidu? Na tyto a další otázky kniha, která vychází od nejaktuálnějších událostí, aby tak zasadila politický, sociologický a filozofický rozměr debaty do kontextu, hledá odpovědi.

Po přečtení této důležité knihy jsme Alainu de Benoist položili několik otázek. Celý příspěvek

Přesýpací hodiny kapitalismu – Alain de Benoist

Nůžky nerovnosti se všeobecně rozevírají – mezi zeměmi navzájem i v rámci většiny z nich. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a střední třídu ohrožuje pád do chudoby. Nabízí se otázka – jak jsme do této situace dospěli? Podívejme se při hledání odpovědi na novější dějiny kapitalismu.

V kapitalistickém systému 19. století byl třídní boj hrou s nulovým součtem: co jedna třída získala, musela jiná zákonitě ztratit – odtud také pramenila tvrdost Systému. V následujícím století, počínaje 30. lety, přinesl úsvit Fordova věku zásadní revoluci, která celý systém posunula na vyšší stupeň. Fordismus vycházel z poznatku, že výroba postrádá smysl, pokud není předmětem spotřeby, což znamená, že pokud měli být dělníci schopní koupit si jim určené zboží, museli být také víceméně slušně zaplacení. Celý příspěvek

O krizi kultury – Hervé Juvin

Krize, do níž nás tržní systém uvrhl, je krizí kultury. Jde totiž o krizi vztahu ke skutečnosti a krizi srozumitelnosti světa. Je to též krize konkrétních kultur, které žijí a říkají nám, jak jíst, spát, milovat a předávat poselství, krize tohoto plurálu svíraného singulárem a jeho nárokem na status kultury pro všechny. Tváří v tvář této mravní a společenské krizi jeden postoj nemůže vůbec obstát: nemůžeme popírat význam proměn, které slovo „kultura“ zbavují onoho významu, jenž byl předmětem výkladů a sporů za posledních dvě stě let, a činí z něj cosi jiného, jinou realitu a jiné slovo. Obluzujeme se snem, že obecnou platnost už mají jen ceny, smlouvy a práva. To nás zbavuje povinnosti ctít odvěké instituce prostě proto, že jsou odvěké. Nemusíme znát dějiny, abychom tak mohli lépe pohrdat vším, co vytvořili bílí, rasističtí a násilní muži a můžeme zapomenout na zeměpis, protože lidé – to je přece jasné – jsou všude stejní. V tomto prométheovském snu nás nemůže nijak překvapit, když kdejaký miliardář zbohatlý provozováním obchodního domu považuje za své právo měnit svět, nepřekvapí nás, když si hvězdy osobují právo koupit si děti, které díky nim poznají pozlátkovou budoucnost, ale nepoznají své rodiče ani svou zemi, a není překvapivé, když první přispěchavší humanitář odsoudí kasty, tradiční hierarchie a věrouky, které vymezují způsob života určitého společenství. On je totiž reprezentantem kultury, v níž se završují dějiny a mizí geografie – naší nepřekonatelné demokracie individuálních práv.

Úryvek je z knihy Globalizovaný Západ – Polemika o planetární kultuře od Hervé Juvina a Gillese Lipovetsky, (Prostor, 2012). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.