Archiv pro štítek: Nietzsche

Alexandr Dugin: Modernizace?

Potřebuje Rusko modernizaci? První reakce je: samozřejmě, jak by se jen bez ní obešlo? Z jistého úhlu pohledu je rychlost zodpovězení této otázky chvályhodná, stejně jako jakákoli rychlost a připravenost. Takovýto postoj je však povrchní. Sotva jsme se zamysleli nad tím, co je modernizace vlastně zač a jaké jsou její kořeny, přirozenost a varianty. Podívejme se na tuto otázku jinak. Jaký druh modernizace Rusko potřebuje?

Málokdo rozumí tomu, že pojem „modernizace“ obsahuje dvě složky. Na jednu stranu máme technickou modernizaci. Právě tohoto aspektu modernizace si všímáme víc než jiných. Vidíme ho v nových zařízeních, letounech, komunikačních technologiích, způsobech posílání a přijímání plateb, v nových informačních technologiích a nanotechnologiích. Cílem této modernizace je poskytnout nám nástroje a prostředky, jež nám zjednoduší život a udělají svět pohodlnějším, snadnějším, rychlejším, efektivnějším a radostnějším: dělají ho user-friendly, tj. uživatelsky přístupným, jak se říká v technickém žargonu. Takový zásah do našeho života nepochybně závisí na technologické modernizaci. Celý příspěvek →

Rozhovor Christophera Gérarda s Dominiquem Vennerem

Následující text je rozhovor s Dominiquem Vennerem z roku 2001, původně zveřejněný při příležitosti vydání jeho knihy Dictionaire amoreux de la chasse (Lov, moje láska, 2000). Jako poslední rozloučení je příhodné si přečíst Dominiquova vlastní slova.

Christopher Gérard: Kdo jste a jak se definujete? Vlkodlak, bílý sokol?

Dominique Venner: Jsem Evropan, Francouz keltského a germánského původu, jehož mateřskou řečí je francouzština. Po otci pocházím ze staré selské rodiny z Lotrinska, která v 17. století emigrovala z německé části Švýcarska. Předci mé matky pochází z Provence a Vivarais a mnozí z nich zasvětili život vojenské službě. Já sám jsem se narodil v Paříži. Jsem původem Evropan, ovšem původ sám o sobě zas tak moc neznamená, pokud si člověk není vědom toho, kým je. Já jako člověk jsem definován svými kořeny, historií, tradicí a územím. Dodám ještě, že jsem byl osudem předurčen armádě a zbrojařství. Rozhodně cítím ve svém peru, svém nástroji coby spisovatel a historik, stopu oceli. Mám k tomuto svému představení přidat ještě epitétu vlkodlaka? Vlastně proč ne? Hrůza pro „správně smýšlející lid“, původce záhad lesů, vlkodlak je postava, se kterou se rozhodně ztotožňuji. Celý příspěvek →

Možnosti transgrese a Nová pravice – Vítězslav Jinoch

Myslívali jsme, že náš osud je ve hvězdách.

Dnes víme, že je velkou měrou v našich genech.

J. D. Watson

*

V příloze knihy Kultura pro Evropu Karel Veliký píše: „V přísném smyslu žádný ‚přírodní člověk’ neexistuje, protože beze zbraní, bez ohně, bez upravené potravy a přístřeší se neobejde ani to nejprostší lidské společenství (techné patří k lidské podstatě). Člověk je tak oproti zvířeti ‚bytost deficitní’, z této nedostačivosti však zároveň plyne jeho ‚otevřenost světu’. Dnešní praví (tzn. Nová pravice, poznámka autora) mohou tuto kvalitu osvědčit např. svým přístupem k neofuturistickým ‚genovým terapiím’ (eugenika na úrovni genů), k ‚zlepšování člověka’ (surhumanismus, transhumanismus), (…) k přesahu dosavadního rozměru lidství (transgrese), kdy technično doslovně splyne s tělem.“[1] Celý příspěvek →

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek →

Filosofie češství Ladislava Klímy – Vítězslav Jinoch

Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4] Celý příspěvek →

Čas a dějinnost – Ladislav Havlíček

Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek →