Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek
Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek
Vymezit krátce a přesto úplně předmět této práce je velmi obtížné. Pojem lidská důstojnost si můžeme pracovně rozdělit do dvou myšlenkových rovin, které nám pomůžou lépe pochopit, o co vlastně jde. Lidská důstojnost jako právní pojem je první varianta vymezení, s kterým se při studiu této problematiky můžeme setkat. Tato definice zcela zjednodušeně chápe lidskou důstojnost v právní rovině, která by člověka měla chránit před nedůstojným chováním. Druhý způsob pochopení pojmu tkví ve filozoficko-etickém pohledu, který nás bude zajímat především.
V prvé řadě je nutné uvést, že chápání sousloví lidská důstojnost nabývalo napříč historií různých závěrů. Vždy zde hrálo roli v jaké době, kultuře, jedním slovem paradigmatu, téma studujeme. Je tedy nutné si od samého začátku uvědomit, že idea lidské důstojnosti nikdy v dějinách nepředstavovala nějaký universální, časem nezasažený, objekt. Celý příspěvek
Gilbert Keith Chesterton (29.května 1874 – 14.června 1936) nám má bezpochyby co říci i dnes. Významný spisovatel, myslitel a apologeta křesťanství, kritik a vášnivý diskutér se řadí k nepříliš velké skupině osobností, které vytvořili dílo tak nadčasové, že i bezmála osmdesát let po autorově skonu mohou být považovány nejen za aktuální, ale dokonce za prorocké. Mám zde na mysli především teorii distributismu, kterou vytvořil ve spolupráci především se svým nerozlučným přítelem Hillairem Bellocem. Nicméně za zmínku jistě stojí i jeho literární styl snoubící hluboký morální a etický podtext s velmi originálním a nenapodobitelným humorem, jakož i Chestertonův smysl pro paradox. Stranou jistě nezůstává Chestertonův údiv pro zázraky i obyčejné věci, jeho fascinace zdravým rozumem a apologie křesťanství. Celý příspěvek
Symbolika posvátného Středu má v historii lidstva velice dlouhou historii. Dalo by se říci, že lidstvo provázela již od jeho archaických počátků. Přestože většina současných společností ztratila povědomí o významu a důležitosti Středu, který byl pro jejich předky naprosto zásadní, lidé jsou touto symbolikou konfrontováni neustále.[1] Dnešní moderní člověk si povětšinou ani nedokáže uvědomit, kde všude a jak moc je ona symbolika a provázanost s místem posvátného Středu rozšířená. Celý příspěvek
Navykli jsme si dívat na vše, včetně nás samých, jako na věci určené k použití a spotřebě, a to zcela právem vedlo k našemu pádu. Právě to je totiž podstata toho, co nazýváme “pádem člověka.” Pojíst zakázaného ovoce totiž znamená uvěřit, že nám přísluší vymezovat dobro a zlo. Poté přepisujeme celé rozlišení pomocí čistě lidských pojmů: z dobra a zla se stává zisk a výdaj, takže nic není svaté, nic není posvěcené a nic není vyloučeno z všeobecné směny a trhu. Se světem se vyrovnáváme stanovováním jeho ceny. Celý příspěvek
V roce 1938 přišel Georges Dumézil s hypotézou skutečné indoevropské „ideologie“, zvláštní mentální struktury vyjadřující společné pojetí světa. Napsal:
Podle této koncepce, již lze zrekonstruovat komparací dokumentů z většiny starověkých indoevropských společností, vyžaduje ke své existence každá organizace – od kosmu po jakoukoliv lidskou skupinu – tři hierarchické druhy akce, které navrhuji nazývat třemi základními funkcemi: (1) poznáním posvátného vědění a formou na tomto založené světské vlády, (2) fyzickou sílou a válečnou statečností a (3) plodností a hojností se svými podmínkami a následky. (1) Celý příspěvek
Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah. Celý příspěvek
BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?
AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou. Celý příspěvek
Člověk má sklon spoléhat na aparaturu anebo se jí podrobovat i tam, kde musí čerpat z vlastních zdrojů. To je nedostatek fantazie. Musí znát hranici, za níž si už nesmí nechat odkoupit své suverénní rozhodování. Pokud jsou věci v pořádku, bude voda v potrubí a proud v přípojce. Je-li život a majetek ohrožen, přičaruje poplachový signál požárníky a policii. Je velice nebezpečné, že člověk příliš pevně spoléhá na tyto pomoci a že je bezbranný tam, kde nepřicházejí. Za každý komfort se musí platit. Postavení domácího zvířete má za následek situaci jatečního dobytka.
Katastrofy jsou prubířským kamenem toho, nakolik jsou lidé i národy ještě založeny svým původem. Zde alespoň jeden svazek kořenů přímo otvírá zeminu – a na tom závisí zdraví a životní vyhlídky mimo civilizaci a její jistoty.
To se ukazuje ve fázích nejvyššího ohrožení, kdy přístroje člověka nejen nechávají na holičkách, ale dokonce jej, jak se zdá, bezvýchodně svírají. Pak je třeba rozhodnout, zda partii vzdát, anebo zda v ní pokračovat z nejniternějších a nejvlastnějších sil. V druhém případě jde o rozhodnutí pro chůzi lesem.
Jedná se o úryvek jedenácté kapitoly z knihy Ernsta Jüngera Chůze lesem (Oikoymenh, 1994). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.