Prorok německé Nové pravice – NY Times část 2.

James Angelos nytimes.com

Kubitschek udržuje těsné kontakty s neformální frakcí AfD, která si říká der Flügel („Křídlo“). V jejím čele stojí nejextrémnější straníci, včetně někdejšího učitele dějepisu Björna Höckeho, který AfD vede v Durynsku. Kubitschek se s ním zná už skoro dvacet let a mluví o něm nesmírně uznale jako o „idealistovi“ a „romantikovi“. V Německu se ale jen málokdo zasloužil o rozostření už tak nejasné linie mezi starou a novou pravicí více než on. V březnu to byl právě Höcke, kdo vyvolal vnitřní stranickou revoltu proti zakladateli strany, ekonomovi Berndu Luckemu, kterého ve svém prohlášení obvinil spolu se zbytkem vedení strany z nemístných kompromisů s „establishmentovou“ linií a nedostatečného odporu vůči „dalšímu nahlodávání německé suverenity a identity“. Celý příspěvek →

Irenäus Eibl-Eibesfeldt o feminismu

Radikální feminismus vedl k tomu, že mnoho žen shledává přitažlivějším pracovat v kanceláři či v nějakém závodě než vést domácnost a vychovávat děti. Přitom lze tyto úkoly, jsou-li brány vážně, považovat za pestré a podnětné. Profesní život je zpravidla monotónní. Šťastné dítě nám mnohonásobně vynahradí veškeré vynaložené úsilí a pozorovat jeho vývoj není zajímavé pouze pro etology. Celý příspěvek →

Prorok německé Nové pravice – NY Times část 1.

Jak z malé vesnice na východě Německa vytváří nacionalistický intelektuál svou vizi budoucnosti evropského hnutí.

James Angelos nytimes.com

Götz Kubitschek, dle vlastních slov „pravicový intelektuál“, žije ve středověkém statku ve východoněmecké vesnici Schnellroda. Z této izolované starobylé bašty vyvíjí sedmačtyřicetiletý Kubitschek značný vliv na krajně pravicové myslitele, aktivisty i politiky v celém Německu, kteří k němu do Schnellrody pravidelně zajíždějí na audience. Ze statku jsou řízeny časopis a nakladatelství Antaios, které Kubitschek provozuje se svou ženou, spisovatelkou Ellen Kositzovou, a také pravicový think-tank, neškodně pojmenovaný Institut pro státní politiku (Institut für Staatspolitik). Manželé zde mají i malou ekologickou farmu, kde chovají králíky a kozy. Kubitschek se považuje za konzervativce a bojuje za zachování německé „etnokulturní identity“, již podle něj ohrožují přistěhovalectví i odcizující působení modernity. Sám se řadí k německé „nové pravici“, která se od té „staré“, tedy národních socialistů, snaží maximálně distancovat. Němečtí politologové zase nazývají směr myšlení, k němuž se Kubitschek hlásí, buď jako ideologický „přechod“ mezi konzervatismem a pravicovým extremismem, případně prostě jako extremismus, nepříliš odlišný od staré pravice. Kubitschek však předkládá své názory s odzbrojujícím, teutonským idealiismem odkazujícím na Německo dlouho před Hitlerovým vzestupem. Německý časopis Der Spiegel o něm kdysi psal jako o „temném rytíři“. Celý příspěvek →

Komplott – rozhovor

Astraea: Můžeš čtenářům představit sám sebe jako člověka? Řekni nám o sobě, co chceš.

Komplott: Ahoj kamaráde. Jmenuji se Patrick, mám 25 let a studuji práva. Ve volném čase dělám rapovou muziku, ale taky zpívám a hraji na kytaru, stejně tak rád sportuji a cestuji. Jsem součástí vlasteneckého vzdoru víc, než deset let a jsem rád, že jsem našel svoji cestu ke Generaci Identity.

Astraea: Jak vznikla přezdívka Komplott?
Komplott: Fajn, bavil jsem se s přáteli o jménu, které zní dobře a taky symbolizuje moje myšlenky kontrakultury. Jeden můj kamarád navrhl „Komplott“ a já jsem si uvědomil, že je to ono, protože se v současné době západoevropské vlády snaží nahradit domácí obyvatelstvo revolucí, řízenou shora. Nastal čas na protiopatření, hnutí vzdoru a kontrakulturu pro zastavení toho všeho. Moje hudba bude jedním z mnoha metapolitických kroků, které změní tento vývoj. Celý příspěvek →

Stát a společnost – Guillaume Faye

Národ, lid může mít skvělou a tvůrčí civilizaci i s nedostatečnými státními institucemi. Příklad Francie ostatně mluví sám za sebe. V mnoha obdobích svých dějin se naše země potýkala s nestabilní státní organizací, neschopnou zvládat neustále se opakující krize. Společnost však i tak fungovala a žila ve všech sférách tvůrčím životem i navzdory krizi státu – byla totiž plodným společenstvím lidí plných vitality, které v tom nikdo neomezoval. Celý příspěvek →

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek →

O pravé povaze bohatství – F. G. Jünger

Abychom přišli k základu věci, musíme se zeptat: Co je bohatství? Představy, které se s ním spojují, mají něco zmateného, co vychází ze zmatení a smíchání pojmů. Lidé, kteří mají veškerou ontologii za zlořád, nechtějí nic vědět ani o tom, že bohatství je podle svého pojmu buď bytím, nebo jměním. Tím je však třeba začít. Chápu-li bohatství jako bytí, pak zjevně nejsem bohatý proto, že mnoho mám, spíše všechno jmění závisí na mém bohatém bytí. Bohatství pak není něco, co k člověku přilétne a od něj odlétne, je sotva dáno spolu s vůlí a sotva ji podléhá. Je to původní bohatství, více svobody, jež se na jistých lidech zatřpytí. Bohatství a svoboda jsou navzájem neoddělitelně spojeny, tak těsně, že každý druh bohatství jsem schopen ocenit podle stupně svobody, který v něm tkví. V tomto smyslu může být bohatství identické s chudobou, to znamená, Celý příspěvek →

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek →

Jméno nepřítele zní tradicionalismus! – Guillaume Faye

V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat. Celý příspěvek →

Neomarxismus – Ladislav Havlíček

První náznaky vzniku tohoto politického směru lze mapovat poměrně brzy před samotným masivním nástupem této ideologie v praxi. Jako je Marx (a Hegel) pro klasickou levici jakým si otcem zakladatelem, který poskytl v ucelené podobě ideologickou a argumentační výbavu, tak lze brát pro novou levici osobu marxistického filosofa a publicisty Antonia Gramsciho.[1] Tento Ital si jako jeden z prvních uvědomil nutnost tvrdé revize klasického marxismu. Tehdejší stoupenci tohoto směru byli přesvědčení o nevyhnutelnosti nastolení socialistické revoluce.[2] S I. světovou válkou však nastává velké zklamání a vystřízlivění v řadách socialistické a komunistické levice, která doufala v to, že většina rukujících vojáků na frontu se bude identifikovat především podle své třídní příslušnosti, tedy proletářské, namísto národní, odmítne bojovat a postaví se svým zotročovatelům. Gramsci tvrdil, že kapitalismus je v masách zakořeněn daleko více, než si většina lidí byla schopná byť připustit. Důvodem tohoto přesvědčení byla kulturní hegemonie společnosti, kterou Gramsci v kapitalistických zemích spatřoval. Celý příspěvek →