Imigrace: rezervní armáda kapitálu -Alain de Benoist

V roce 1973, krátce před svou smrtí, se francouzský prezident Georges Pompidou přiznal, že stavidla masové imigraci otevřel na přání četných velkopodnikatelů jako Francis Bouygues, kteří chtěli využít poddajné a laciné pracovní síly bez jakéhokoliv třídního povědomí či tradice hnutí za sociální práva.

Tento krok měl zároveň stlačit platy francouzských dělníků, zchladit jejich protestní zápal a rozbít jednotu dělnického hnutí. Jak prezident dodal, velcí šéfové „chtějí pořád víc a víc.“ Celý příspěvek

Podstata archaismu – Guillaume Faye

 

Zdá se pravděpodobné, že teprve po katastrofě, která skoncuje s modernitou a její celosvětovou ideologií, nevyhnutelně nastoupí na její místo alternativní náhled na svět. Nikdo nebude mít předvídavost a odvahu s ním přijít ještě před vypuknutím chaosu. Odpovědnost připravit se na postkatastrofický koncept světa tedy odteď dopadá na nás, kteří žijeme v – jak to nazval Giorgio Locchi – interregnu. Napřed ale musíme dát tomuto konceptu obsah. Celý příspěvek

O identitě přemyslovského státu

Identita nového přemyslovského státu byla samozřejmě křesťanská, soustředěná zejména okolo světců z přemyslovské dynastie, ale v nemenší míře i starší, předkřesťanská. Přemyslovský kníže byl až do 12. století nástupcem mýtického Přemysla (a jeho bratra-dvojčete Nezamysla) a teprve ve druhé řadě byl „vikářem“ věčného knížete, panujícího Čechům na nebesích – svatého Václava. Knížata nastupovala na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých „pohanských“ dob, zejména nebyl nijak pokřesťanštěn. To vše by nebylo srozumitelné, nemohlo by fungovat, kdyby alespoň neexistovala nějaká živá tradice starých, předkřesťanských mýtů, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů. Proto se v Čechách zachoval ten komplex, který nazýváme podle Aloise Jiráska „staré pověsti české“. Jinde, kde taková přímá vazba na předstátní organismy chyběla, se to nepodařilo, své „bájné dějiny“ nemají zdaleka všechny evropské národy. Chybí zejména všude tam, kde vzešly z bývalé francké říše, kvetou ale tam, kde nové státy vznikaly na periférii tohoto impéria, ve Skandinávii, anglosaské a keltské Británii a v Irsku. Jen trosky starých tradic, netvořících zdaleka souvislé cykly, se zachovaly na normanské Rusi, v Polsku se tradice hnězdenského centra, z něhož vzešli Piastovci, také neprosadila a podobně tomu bylo i v Uhrách. Čechy jsou tu se svým uceleným souborem „starých pověstí českých“ výjimkou.

 

Úryvek z knihy Mýty kmene Čechů (7.-10.století) – TŘI STUDIE KE „STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM“, Dušan Třeštík Nakladatelství Lidové Noviny, 2003

Pokání do politiky nepatří (Rozhovor s Alainem de Benoist)

BV: Krátce před svou smrtí řekl François Mitterrand vyděšenému Jean-Pierre Elkabbachovi ona rozhodně znějící slova: „Francie se nemusí omlouvat.“ Mitterand měl na mysli ony proslulé „nejtemnější momenty našich dějin.“ Dnes se však „pokání“ stalo velice módním. Co to znamená?

AdB: Nejjednodušším možným způsobem lze pokání shrnout takto: lidé se omlouvají za provinění, která nespáchali, aby se zavděčili lidem, jichž se tato provinění nikdy nedotkla. Kajícníci žádnou újmu nezpůsobili; adresátům omluvy žádná újma nevznikla. Celé je to dokonale absurdní. Pokání je ve skutečnosti selektivní nakládání s dějinami, kdy se vypíchnou určitá období a události – např. otrokářství, kolonialismus atd. – považované ve světle dominantních vládnoucích myšlenek za „temné“, a proto si vyžadující oficiálně projevené pokání. Domnělá zděděná kolektivní vina přispívá k tomuto obřímu anachronismu, který sestává z „projekce“ dnešních hodnotových soudů zpět do minulosti. S minulostí zredukovanou na „povinnost nezapomenout“ se současnost stává prchavou, do sebe zahleděnou a existenciálně vyprázdněnou. Celý příspěvek

Chůze lesem – Ernst Jünger

Člověk má sklon spoléhat na aparaturu anebo se jí podrobovat i tam, kde musí čerpat z vlastních zdrojů. To je nedostatek fantazie. Musí znát hranici, za níž si už nesmí nechat odkoupit své suverénní rozhodování. Pokud jsou věci v pořádku, bude voda v potrubí a proud v přípojce. Je-li život a majetek ohrožen, přičaruje poplachový signál požárníky a policii. Je velice nebezpečné, že člověk příliš pevně spoléhá na tyto pomoci a že je bezbranný tam, kde nepřicházejí. Za každý komfort se musí platit. Postavení domácího zvířete má za následek situaci jatečního dobytka.

Katastrofy jsou prubířským kamenem toho, nakolik jsou lidé i národy ještě založeny svým původem. Zde alespoň jeden svazek kořenů přímo otvírá zeminu – a na tom závisí zdraví a životní vyhlídky mimo civilizaci a její jistoty.

To se ukazuje ve fázích nejvyššího ohrožení, kdy přístroje člověka nejen nechávají na holičkách, ale dokonce jej, jak se zdá, bezvýchodně svírají. Pak je třeba rozhodnout, zda partii vzdát, anebo zda v ní pokračovat z nejniternějších a nejvlastnějších sil. V druhém případě jde o rozhodnutí pro chůzi lesem.

Jedná se o úryvek jedenácté kapitoly z knihy Ernsta Jüngera Chůze lesem (Oikoymenh, 1994). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu. 

26 konkrétních právních opatření k reemigraci

Identitáři stojí v popředí intelektuální práce na přípravě morálního a právního rámce budoucí reemigrace. Tato brožurka je zdaleka nejlepším politickým pamfletem, který jsem kdy viděl. Podobá se slavným pamfletům minulosti, protože se díky němu jeví revoluce uskutečnitelnou. Byl bych rád, kdyby si čtenáři z dalších zemí vypůjčili a přizpůsobili některé body situaci doma a přesvědčili své krajany, že „tato opatření jsou zároveň uskutečnitelná i nezbytná.“

Patrick Le Brun Celý příspěvek

Tuskulské hovory – Cicero

Pohrdání smrtí ukázal jakýsi Sparťan, jehož jméno ani neznáme. Když byl efory odsouzen a vedli ho na popravu, tvářil se tak vesele a radostně, že mu nějaký jeho nepřítel řekl: „To pohrdáš Lykúrgovými zákony?“ A on mu odpověděl: „Naopak, jsem Lykúrgovi nesmírně vděčen, že mi přisoudil takovou pokutu, jakou mohu zaplatit bez vypůjčování a bez dluhů.“ Jak je ten muž hodný Sparty! Podle mne člověk, který dal najevo tak velkého ducha, byl odsouzen nevinně.

Takových naše obec zrodila bez počtu. Proč bych však měl jmenovat vojevůdce a státníky, když Cato píše, že celé legie šly často nadšeně na takové místo, odkud nemyslily, že se vrátí. Se stejným smýšlením padli Lakedaimoňané u Thermopyl, na něž složil nápis Simonidés: Cizinče, ve Spartě oznam, že tady nás uviděl ležet, jak nám své zákony svaté poslouchat kázala vlast. A co říká slavný vojevůdce Léonidas? „Jen statečně vpřed, Lakedaimoňané! Večeřet dnes možná budeme v podsvětí.“

Když Peršan-nepřítel v rozhovoru jednomu z nich s vychloubáním řekl: „Slunce nebudete vidět pro množství kopí a šípů,“ Sparťan odpověděl: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Připomínám muže; jaké však byly spartské ženy? Jedna z nich poslala syna do boje, a když pak slyšela, že padl, řekla: „Proto jsem ho přivedla na svět, aby neváhal položit život za vlast.“

Jedná se o úryvek z knihy Tuskulské rozhovory (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2009). Pokud se vám líbil, neváhejte si přečíst celou knihu.

Identitární vize Evropy – Adam Berčík

Východiska
Mám-li zodpovědět otázku, jak by měla vypadat Evropa, založená na identitárních myšlenkách, je nutné objektivně analyzovat výchozí, tedy současnou situaci Evropy a mít představu o řešení této situace. Pokusím se tedy nejprve stručně sumarizovat východiska, navrhnout řešení problémů a poté se dostanu k samotné vizi identitární Evropy.
Jsem přesvědčen, že Evropa se v tuto chvíli nachází velmi blízko tzv. bodu, ze kterého není návratu, ve smyslu hrozící nezvratné změny kulturní a demografické. Hrozba je to o to větší, že útok na Evropu není veden pouze zvenčí, ale již několik desítek let i zevnitř. Tím se současná krize odlišuje od předchozích (například turecké nebo arabské invaze do Evropy) a činí jí to extrémně nebezpečnou. V okamžiku, kdy čelíme stupňujícímu se přílivu imigrantů, z nichž značná část tvoří bezpečnostní riziko, se nebije na poplach, naopak, jak média tak takzvané „elity“ naopak hlasitě odsuzují každého, kdo se proti této situaci vymezuje. Desetiletí neomarxistické infiltrace všech důležitých oblastí veřejného života ve spojitosti s dalšími faktory způsobily, že Evropa je masivní imigrační vlnou zastižena v době, kdy trpí ztrátou hodnot a identity, rozpadem tradiční rodiny, úpadkem kultury a syndromem sebenenávisti.
V roce 2015 je tedy situace pro Evropu a její obyvatele velmi, velmi špatná. Celý příspěvek

Tradiční slovanská kultura

Slovanskou tradiční kulturu známe jen velmi nedokonale. Její hlavní rysy můžeme ovšem – alespoň zhruba – charakterizovat na základě toho, co víme o myšlení a světovém názoru evropské vesnice a mimoevropských „primitivů“. Kultura je v každé, i moderní společnosti, vždy především kulturním dědictvím, tím, co je předáváno jednou generací druhé, tím, čemu se každý člen společnosti učí v procesu své socializace. V archaických společnostech byl právě tento prvek tradice rozhodující natolik, že ještě v minulém století se v evropské vesnici udržovala kultura tkvící svými kořeny a celým svým rázem hluboko v tisícileté minulosti a odolávající všem zásadním změnám. Snaha bránit se jakékoliv změně byla prvním typickým znakem archaických kultur; druhým bylo to, že skutečnost nazíraly přirozeně celostně. Archaické myšlení se nesnažilo rozkládat analyticky skutečnost na její jednotlivé prvky, aby je pak mohlo opět složit ve vnitřně spojitý obraz, jako to činíme my, ale snažilo se nazírat skutečnost přímo jako celek, a konstruovalo její obrazy většinou na základě asociací, úsudků a analogie. „Ono poznání světa, k němuž archaické myšlení dospívá, lze srovnat s představou, kterou bychom si o nějaké místnosti udělali ze zrcadel, jež by visela na zdech proti sobě a vzájemně by se zrcadlila (a zrcadlila by i objekty umístěné v prostoru mezi nimi), přičemž by však tato zrcadla nebyla navzájem přesně paralelní. Vytváří se současně množství obrazů, a žádný se přesně nepodobá ostatním, takže každý přináší jen dílčí poznání výzdoby a zařízení, ale jejich soubor je charakterizován invariantními vlastnostmi, jež vyžadují určitou pravdu. „Divoké myšlení“ prohlubuje svoje poznání pomocí imagines mundi. Konstruuje intelektuální stavby, které mu usnadňují chápání světa tím, že se mu podobají“. Celý příspěvek

Hervé Juvin-o systému lidských práv

Systém lidských práv se opájí individuálními svobodami, které vynalezl a postavil je do protikladu k někdejšímu barbarství půdy, folklóru, národa a víry. Posvěcuje tak člověka obnaženého, bloudícího samotáře, jenž je nekonečně pohyblivý, v každém okamžiku je ze všeho vyvázán, osvobozen od všeho, co neodpovídá jeho zájmu nebo představě, kterou si o svém zájmu utvořil. Každé sjednocené společenství je předem zavrhnuto. Konkrétního člověka, který pobývá zde a mezi svými nahrazuje abstraktní individuum, jehož definují pouze jeho práva. Samozřejmě ale dochází k přesně opačnému vývoji: boj proti diskriminaci, boj za rovnoprávnost a rovnost podmínek natrvalo stírá lidskou rozmanitost. Rovnost pohlaví je účinným nástrojem, jak z žen učinit stejné bytosti, jako jsou všichni, a respekt k odlišnostem je pastí, již nastražila Evropa tlačící islám k postupnému sebezničení ve žvanivé ospalosti satelitní televize a internetu, té, která vede samotné Evropany k zapomnění vlastní identity. Ano, jistě, všichni jsou s námi, protože, my všichni jsme stejní jako oni: jsme humanoidi ve vodotěsných bublinách, kteří spolu pod dohledem kamer komunikují pomocí klávesnic a vyjadřují se prostřednictvím obrazovky. To, co přežívalo díky odlišnosti a co podporovaly různé druhy diskriminace (a jistě nespravedlivě, někdy velice nespravedlivě), liberalismus rozpouští ve vatovité a pohodlné prázdnotě velkých evropských náměstí a bankovek označených „euro“, na kterých nenajdeme vyobrazeno nic lidského. Rok 2010 byl vyhlášen rokem „biodiverzity“. Kdy nastane rok lidské diverzity, záchrany kultur, civilizací a identit, jimž hrozí vyhynutí pod tlakem světokulturní agrese?