Radikální feminismus vedl k tomu, že mnoho žen shledává přitažlivějším pracovat v kanceláři či v nějakém závodě než vést domácnost a vychovávat děti. Přitom lze tyto úkoly, jsou-li brány vážně, považovat za pestré a podnětné. Profesní život je zpravidla monotónní. Šťastné dítě nám mnohonásobně vynahradí veškeré vynaložené úsilí a pozorovat jeho vývoj není zajímavé pouze pro etology. Celý příspěvek
Jak z malé vesnice na východě Německa vytváří nacionalistický intelektuál svou vizi budoucnosti evropského hnutí.
James Angelos nytimes.com
Götz Kubitschek, dle vlastních slov „pravicový intelektuál“, žije ve středověkém statku ve východoněmecké vesnici Schnellroda. Z této izolované starobylé bašty vyvíjí sedmačtyřicetiletý Kubitschek značný vliv na krajně pravicové myslitele, aktivisty i politiky v celém Německu, kteří k němu do Schnellrody pravidelně zajíždějí na audience. Ze statku jsou řízeny časopis a nakladatelství Antaios, které Kubitschek provozuje se svou ženou, spisovatelkou Ellen Kositzovou, a také pravicový think-tank, neškodně pojmenovaný Institut pro státní politiku (Institut für Staatspolitik). Manželé zde mají i malou ekologickou farmu, kde chovají králíky a kozy. Kubitschek se považuje za konzervativce a bojuje za zachování německé „etnokulturní identity“, již podle něj ohrožují přistěhovalectví i odcizující působení modernity. Sám se řadí k německé „nové pravici“, která se od té „staré“, tedy národních socialistů, snaží maximálně distancovat. Němečtí politologové zase nazývají směr myšlení, k němuž se Kubitschek hlásí, buď jako ideologický „přechod“ mezi konzervatismem a pravicovým extremismem, případně prostě jako extremismus, nepříliš odlišný od staré pravice. Kubitschek však předkládá své názory s odzbrojujícím, teutonským idealiismem odkazujícím na Německo dlouho před Hitlerovým vzestupem. Německý časopis Der Spiegel o něm kdysi psal jako o „temném rytíři“. Celý příspěvek
Národ, lid může mít skvělou a tvůrčí civilizaci i s nedostatečnými státními institucemi. Příklad Francie ostatně mluví sám za sebe. V mnoha obdobích svých dějin se naše země potýkala s nestabilní státní organizací, neschopnou zvládat neustále se opakující krize. Společnost však i tak fungovala a žila ve všech sférách tvůrčím životem i navzdory krizi státu – byla totiž plodným společenstvím lidí plných vitality, které v tom nikdo neomezoval. Celý příspěvek
Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]
Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek
Etnonacionalista čte…
Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006
„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye
Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.
O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.
Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek
První náznaky vzniku tohoto politického směru lze mapovat poměrně brzy před samotným masivním nástupem této ideologie v praxi. Jako je Marx (a Hegel) pro klasickou levici jakým si otcem zakladatelem, který poskytl v ucelené podobě ideologickou a argumentační výbavu, tak lze brát pro novou levici osobu marxistického filosofa a publicisty Antonia Gramsciho.[1] Tento Ital si jako jeden z prvních uvědomil nutnost tvrdé revize klasického marxismu. Tehdejší stoupenci tohoto směru byli přesvědčení o nevyhnutelnosti nastolení socialistické revoluce.[2] S I. světovou válkou však nastává velké zklamání a vystřízlivění v řadách socialistické a komunistické levice, která doufala v to, že většina rukujících vojáků na frontu se bude identifikovat především podle své třídní příslušnosti, tedy proletářské, namísto národní, odmítne bojovat a postaví se svým zotročovatelům. Gramsci tvrdil, že kapitalismus je v masách zakořeněn daleko více, než si většina lidí byla schopná byť připustit. Důvodem tohoto přesvědčení byla kulturní hegemonie společnosti, kterou Gramsci v kapitalistických zemích spatřoval. Celý příspěvek
Jak již název textu napovídá, v problematice kterou zde budeme rozebírat, existuje hned několik myšlenkových směrů a dělení. Nejzákladnějším z nich je bezesporu rozdělení vnímání času, jako děje směřujícího do předem stanoveného cíle. Dějiny či chcete-li čas, tak můžeme vnímat, jako souhrn událostí, které se nedějí náhodou. Z toho vyplývá, že čas a v něm plynoucí události mají smysl a jasný cíl. Nedějí se zcela náhodně a svévolně. Celý příspěvek
Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?
Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek
Vymezit krátce a přesto úplně předmět této práce je velmi obtížné. Pojem lidská důstojnost si můžeme pracovně rozdělit do dvou myšlenkových rovin, které nám pomůžou lépe pochopit, o co vlastně jde. Lidská důstojnost jako právní pojem je první varianta vymezení, s kterým se při studiu této problematiky můžeme setkat. Tato definice zcela zjednodušeně chápe lidskou důstojnost v právní rovině, která by člověka měla chránit před nedůstojným chováním. Druhý způsob pochopení pojmu tkví ve filozoficko-etickém pohledu, který nás bude zajímat především.
V prvé řadě je nutné uvést, že chápání sousloví lidská důstojnost nabývalo napříč historií různých závěrů. Vždy zde hrálo roli v jaké době, kultuře, jedním slovem paradigmatu, téma studujeme. Je tedy nutné si od samého začátku uvědomit, že idea lidské důstojnosti nikdy v dějinách nepředstavovala nějaký universální, časem nezasažený, objekt. Celý příspěvek
Gilbert Keith Chesterton (29.května 1874 – 14.června 1936) nám má bezpochyby co říci i dnes. Významný spisovatel, myslitel a apologeta křesťanství, kritik a vášnivý diskutér se řadí k nepříliš velké skupině osobností, které vytvořili dílo tak nadčasové, že i bezmála osmdesát let po autorově skonu mohou být považovány nejen za aktuální, ale dokonce za prorocké. Mám zde na mysli především teorii distributismu, kterou vytvořil ve spolupráci především se svým nerozlučným přítelem Hillairem Bellocem. Nicméně za zmínku jistě stojí i jeho literární styl snoubící hluboký morální a etický podtext s velmi originálním a nenapodobitelným humorem, jakož i Chestertonův smysl pro paradox. Stranou jistě nezůstává Chestertonův údiv pro zázraky i obyčejné věci, jeho fascinace zdravým rozumem a apologie křesťanství. Celý příspěvek