Archiv pro rubriku: Nová pravice

Nová pravice – Ladislav Havlíček

Tak jako Nová levice měla své ideologické kořeny v první třetině dvacátého, tak i osobnosti formované okolo Nové pravice ve svých počátcích čerpaly především z prací autorů tohoto období, zejména představitelů takzvané německé konzervativní revoluce.[1]

Po konci II. světové války byla krajní pravice napříč Evropou ve velké většině zdiskreditována.[2] Přesto ve Francii v šedesátých letech začalo vznikat uskupení, – později novináři pojmenované jako nová pravice – které mělo a stále má velký vliv na formování myšlení velkého množství lidí na pravici. Celý příspěvek →

Základy jedenadvacátého století – Michael O’Meara

Etnonacionalista čte…

Dominique Venner
Le Siècle de 1914: Utopies, guerres et révolutions en Europe au XXe siècle /Století roku 1914: Utopie, války a revoluce Evropy 20. století/
Paris: Pygmalion, 2006

„Zformovat novou aristokracii je věčným úkolem každého revolučního úsilí.“ – Guillaume Faye

Na počátku 20. století ovládali lidé evropské krve celý svět: tvořili třetinu jeho obyvatel, přímo vládli polovině jeho rozlohy a kontrolovali Afriku, Indii, jihovýchodní Asii i části čínského pobřeží; jejich technika, průmysl, filozofie, věda a umění neměly sobě rovné; svět patřil jim a pouze jim.

O století později je však všechno jinak: lidé evropského původu nejsou ani 9% světové populace a jejich země zaplavují neběloši; svůj průmysl i technologie ochotně přepustili svým potenciálním nepřátelům; jejich státy, sociální systém i média ovládají parazitičtí cizáci a nemilosrdnou řečí demografie hledí do očí nepříliš vzdálenému biologickému zániku a vyhynutí.

Abychom tento katastrofální obrat vůbec dokázali pochopit, musíme nejprve porozumět období, během něhož k němu došlo. Naštěstí pro nás se po celoživotním studiu toho nejdůležitějšího, co k tomu vedlo, rozhodl největší identitární historik Dominique Venner načrtnout biopolitické obrysy této periody. Celý příspěvek →

Jméno nepřítele zní tradicionalismus! – Guillaume Faye

V kruzích spíše rádoby revoluční nebo šířeji vzato „antiliberální pravice“ čas od času dochází ke vzplanutím – nebo možná záchvatům – tendence, již bychom mohli nazvat „metafyzickým tradicionalismem“.

Spisovatelé jako Evola či Heidegger obvykle slouží jako záminka – a toto bych rád zdůraznil: záminka – k projevům těchto tendencí, v nichž osobně spatřuji mnoho negativních a demoralizujících prvků. Problémem pochopitelně nejsou tito autoři sami o sobě. Když zůstaneme u Evoly s Heideggerem, dílo – jež obsahuje myšlenky „evoliánům“ a „heideggerovcům“ často značně vzdálené – ani jednoho z nich tedy není terčem kritiky, jejich pravicovým „učedníků“, jimiž se budu v tomto článku zabývat. Celý příspěvek →

Filosofie češství Ladislava Klímy – Vítězslav Jinoch

Filosofie Ladislava Klímy[1] se v některých otázkách pohybuje v podobném milieu, jako myšlenkový směr, který soudobý „mainstream“ nazval „nová pravice“.[2] Jisté paralely mezi Klímou a „novou pravicí“ jsou však vcelku logické: oboje má společného mistra v Friedrichu Nietzschem, který nejvýrazněji z moderních myslitelů navázal na indoevropskou moudrost. Klímova filosofie češství se tak nemusí pojit pouze s jedním konkrétním národem (v jehož horizontu, dobově podmíněném, autor tvořil), ale duchovně navazuje na indoevropskou tradici ztělesněnou hrdinným mýtem, jež je u některých etnik ustavujícím aktem celé pospolitosti.[3] Klíma ve svém filosofickém myšlení staví cit pro heroický smysl za hlavní těžiště v životě národa: měl by tedy zajímat všechny ty, kteří se k „nové pravici“ hlásí. Tato krátká práce bude v základních bodech vycházet z dnes už zapomenuté stati nazvané Ladislava Klímy filosofie češství od Jaroslava Kabeše.[4] Celý příspěvek →

Evropa a evropanství – Dominique Venner

Co je to Evropa? A co vlastně znamená být Evropanem?

Z geopolitického a historického hlediska vymezují Evropu její hranice. Střed, jádro Evropy tak tvoří země, jež – navzdory častým vzájemným konfliktům – už od vrcholného středověku sdílejí dějinný osud. V podstatě se jedná o územní dědice karolinské říše a blízké okolí; země, které v roce 1957 vytvořily Římskou smlouvou evropskou „Šestku“: Francie, Západní Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Za nimi vidíme jakýsi druhý okruh, do něhož patří pobřeží Atlantiku, severní země i východní Evropa a Balkán. A konečně třetí kruh přednostního spojenectví sahá až k Rusku. Celý příspěvek →

Hrdina – Guillaume Faye

Symbolická postava mytického nebo reálně existujícího člověka, který ztělesňuje nejvyšší hodnoty etnika, národa nebo kultury, protože se za ně obětoval.
Evropská kultura byla původně založena na hrdinském eposu, na zasvěcovacích textech Iliady a Odyssey. Každá společnost se srovnává se svými hrdiny i antihrdiny. Dnes dominující ideologie se snaží jakoukoli hrdinskou dimenzi života, která by mohla stát v cestě individualistickému „rozvoji“ malého já, sprovodit ze světa. Celý příspěvek →

Konec moderního světa: Rozhovor s Alainem de Benoist

  1. 2. 2017 – Dlouho očekávaná knižní analýza populistické vlny z pera Alaina de Benoist je konečně na světě: Le Moment populiste – Droite-Gauche, c’est fini! (Editions Pierre Guillaume de Roux). Ve světle nadcházejících voleb ve Francii a dalších evropských zemí ji pochopitelně doporučujeme k okamžitému přečtení.

Pozoruhodná míra odporu stále větší části obyvatelstva k „vládním stranám“ i politické třídě vůbec a z toho plynoucí vzestup hnutí označovaná za „populistická“ je nepochybně tím nejvýraznějším rysem proměny politické scény za poslední přinejmenším dvě desetiletí. Navíc podle všeho dochází k další akceleraci tohoto jevu, jak by naznačovalo zvolení Donalda Trumpa jen několik měsíců po Brexitu. Důkazy rozšiřování propasti mezi lidem a vládnoucí Novou třídou vidíme na každém kroku, stejně jako vznik nových polarit, které nahrazují někdejší pravo-levé dělení. Co ale vlastně „populismus“ znamená? Jde o prostý projev krize reprezentace? Ideologii? Styl? Nebo snad o základní požadavek demokracie tváří tvář elitám obviňovaným z toho, že už nedělají skutečnou politiku a chtějí vládnout bez lidu? Na tyto a další otázky kniha, která vychází od nejaktuálnějších událostí, aby tak zasadila politický, sociologický a filozofický rozměr debaty do kontextu, hledá odpovědi.

Po přečtení této důležité knihy jsme Alainu de Benoist položili několik otázek. Celý příspěvek →

Přesýpací hodiny kapitalismu – Alain de Benoist

Nůžky nerovnosti se všeobecně rozevírají – mezi zeměmi navzájem i v rámci většiny z nich. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a střední třídu ohrožuje pád do chudoby. Nabízí se otázka – jak jsme do této situace dospěli? Podívejme se při hledání odpovědi na novější dějiny kapitalismu.

V kapitalistickém systému 19. století byl třídní boj hrou s nulovým součtem: co jedna třída získala, musela jiná zákonitě ztratit – odtud také pramenila tvrdost Systému. V následujícím století, počínaje 30. lety, přinesl úsvit Fordova věku zásadní revoluci, která celý systém posunula na vyšší stupeň. Fordismus vycházel z poznatku, že výroba postrádá smysl, pokud není předmětem spotřeby, což znamená, že pokud měli být dělníci schopní koupit si jim určené zboží, museli být také víceméně slušně zaplacení. Celý příspěvek →

Sexuální etnomasochismus a ztráta mužnosti – Guillaume Faye

Ve svých starších dílech jsem etnomasochismus definoval jako mezi etnickými Evropany rozšířený patologický sklon snižovat vlastní hodnotu prostřednictvím podivné směsice „sebe-rasismu,” nenávisti a studu vůči sobě samým, což jim přináší neurotickou rozkoš jistého druhu. Tuto sebevražednou psychózu podporuje i vládnoucí ideologie – morální vina a snižování bělochů totiž tvoří jeden z jejích základních pilířů.

Ruku v ruce s tímto etnomasochismem jde i xenofilie: nezřízená a systematická láska cizího a „Cizince.” Obecné pravidlo zní: prosazování bělošské identity=hřích rasismu, prosazování africké identity (zejména je-li vydávána za nadřazenou)=ctnost. Celý příspěvek →

Problémem EU je, že zdiskreditovala Evropu (Rozhovor s Alainem de Benoist)

Čím méně účinkují opatření zaváděná Evropskou komisí, tím tvrdošíjněji udržuje neměnný kurz v přesvědčení, že pokud dojde k přerušení jejího zbrklého úprku vpřed, všechno se zhroutí – a my se tak nevyhneme ani tomuto překotnému třeštění, ani zhroucení.

Celý příspěvek →